Některé znalecké posudky jsou útokem na zdravý rozum, říká expert

Česká pravidla už od roku 2021 poměrně přesně stanovují, co má být ze znaleckého posudku patrné: jaké informace znalec měl a jak s nimi pracoval až k samotným závěrům posudku.

Podle Jiřího Závory, soudního znalce v oboru psychologie, který od roku 2021 předsedá poradnímu sboru Ministerstva spravedlnosti pro metodologii forenzních oborů, si ale celý systém na dodržování těchto pravidel pořád nezvykl: „Přestože tato úprava platí už pět let, do praxe se promítla jen hrubě nedostatečně.“

Důsledkem může být, že soud dostane závěr znalce, aniž z posudku dokáže ověřit cestu, která k němu vedla.

Přitom právě soudce, policista nebo advokát by podle Jiřího Závory měli sami posoudit, že je posudek vypracován podle pravidel, aniž sami rozumějí psychiatrii, psychologii nebo jinému odbornému oboru.

„Ty otázky, které si má nad posudkem klást soudce, policista, advokát a tak dále, jsou velmi intuitivní: Jaké informace jste měl? Odkud jste je získal? Jak jste je analyzoval, s jakými výsledky a co výsledky znamenají?“

Pokud taková kontrola nefunguje, může se problém přenášet dál: soud přijme nepřezkoumatelný posudek, odvolací instance jeho nedostatky nemusí zachytit a podnět může skončit i u dohledu Ministerstva spravedlnosti.

Za standard se pak podle Závory může začít považovat určitý způsob zpracování posudků jen proto, že stejným nedostatečným způsobem postupuje více znalců. „Pokud to nesplňuje požadavky na přezkoumatelnost, je to naprosto špatně,“ říká.

Dopady přitom nemusí být jen akademické. Znalecké posudky sehrály významnou roli také v případu Viktorky, která zemřela poté, co ji soud svěřil do péče biologického otce.

Jiří Závora konkrétní posudky z této kauzy zná, kvůli mlčenlivosti je ale veřejně hodnotit nemůže. Případ Viktorky přesto označuje za „symbolický případ, který ukazuje na fungování celého systému“.

Právě v kauze Viktorka Ministerstvo spravedlnosti nyní začalo vyvozovat možnou odpovědnost konkrétních odborníků.

Jak Seznam Zprávy informovaly v pondělí, ministerstvo zahájilo přestupkové řízení s psychiatričkou Jitkou Vávrovou, jejíž posudek byl jedním z podkladů pro svěření dítěte otci. Podezřívá ji z překročení znaleckého oprávnění při posuzování rodičovských schopností a z nedostatečné přezkoumatelnosti některých závěrů. Zda se znalkyně skutečně dopustila pochybení, teprve musí rozhodnout.

Jiří Závora v rozhovoru říká: „Nejde jen o znalce. Jde také o soudy, dohledové orgány, způsob výběru znalců a vůbec o to, jak celý systém pracuje se znaleckými posudky.“

Podle něj se situace začíná měnit: poradní sbory intenzivněji spolupracují s dohledem Ministerstva spravedlnosti, rozbíhá se vzdělávání a metodická pomoc a ministr Jeroným Tejc má podle Závory „skutečný zájem systém tímto směrem ozdravit“.

V případu Viktorky sehrály znalecké posudky významnou roli. Jeden vznikl před rozhodnutím o svěření dítěte do péče biologického otce. Další posudky vznikají v trestním řízení po smrti dívky. Obecně: jak zásadní roli může znalecký posudek při rozhodování soudu nebo policie hrát?

Pokud je znalecký posudek součástí řízení, má mimořádný význam. Je to odborný názor, který soud nebo jiný orgán veřejné moci pro své rozhodování nezbytně potřebuje. Soudce je právník a odborné otázky z jiných oborů řešit nemůže, je v nich laikem. Proto má znalce. Na druhou stranu znalec se zase nesmí pouštět do právního hodnocení. Tyto dvě role jsou od sebe jasně oddělené.

Je ale potřeba říct, co vlastně znaleckým posudkem myslíme. Nestačí, že je nějaká zpráva nadepsána „znalecký posudek“. Musí mít určité vlastnosti, aby za znalecký posudek mohla být považována. Takže ano, znalecký posudek je v takových řízeních zásadní. Otázkou ale je, zda skutečně splňuje požadavky na znalecký posudek, nebo je to pouze zpráva, která se tak jmenuje.

Jste seznámen s konkrétními posudky v kauze Viktorka?

Jsem, ale nemohu o nich konkrétně mluvit, protože jsem vázán mlčenlivostí. Současně bych rád zdůraznil, že v tomto rozhovoru nemluvím za Ministerstvo spravedlnosti ani nevyjadřuji jeho stanoviska. Vystupuji zde jako nezávislý odborník na znaleckou problematiku, zejména na přezkoumatelnost znaleckých posudků, a vyjadřuji své vlastní odborné názory.

V pořadu České televize Rozpleteno jste řekl, že některé znalecké posudky jsou pro vás „útokem na zdravý rozum“. Co tím myslíte?

Útokem na zdravý rozum je pro mě posudek, který připomíná zajíce v pytli. Znalec přijde před soud s pytlem, nikdo neviděl, co do něj dal, nikdo se nepodíval dovnitř, nevysypal ho, a přesto se rozhodne, že uvnitř je zajíc.

Pokud znalecký posudek říká, že závěr X vychází z podkladů Y, musím vidět, jak jsou spolu propojené. Musí být popsán celý postup, kterým znalec odbornou otázku řešil a k závěru dospěl. Pokud tam tento postup není, je to založené pouze na důvěře, na víře, že znalec má pravdu. Je to argument autoritou: „Je to pravda, protože to řekl znalec.“ A to je nepřípustný takzvaný falešný argument.

Když mluvíte o posudcích, které jsou „útokem na zdravý rozum“, jde podle vás o ojedinělé případy, nebo o širší problém znalecké praxe?

Od roku 2021 je účinná nová právní úprava znalecké činnosti. Její součástí je vyhláška, která stanovuje, jak má znalec postupovat při řešení zadaných odborných otázek. Je tam popsán postup od zdrojů informací až po závěr. Je to vlastně běžný analytický postup, který známe i z jiných oblastí lidské činnosti. Přestože tato úprava platí už pět let, do praxe se stále dostatečně nepromítla. Někteří znalci se podle ní samozřejmě snaží postupovat, ale je tu velká škála praktiků, kteří vyhlášku stále nerespektují.

Co tedy musí být v kvalitním znaleckém posudku, aby byl přezkoumatelný?

Je to vlastně věc zdravého rozumu. Znalec musí říct, jaké informace měl k dispozici a odkud je získal. Nejde jen o to, zda je získal legálně, ale také zda využil všechny zdroje, které využít měl. Zdrojem je samotný člověk, kterého vyšetřuje, soudní spis, zdravotnická dokumentace a další zdroje.

Pro přezkoumatelnost je důležité, aby se soudce mohl ptát: „Měl znalec všechny potřebné zdroje? Nebo mu něco chybělo? A pokud ano, jaký to mohlo mít vliv na výsledek?“ Vy jako novinář vlastně pracujete podobně. Máte zdroje, z nich získáváte informace, potom je musíte zpracovat, analyzovat a ověřovat.

Takže samotné uvedení zdrojů nestačí?

Nestačí. Musí být také zřejmé, jakým způsobem znalec informace získal a zpracoval. Jestli například rozhovor nahrával, nebo si z něj dělal pouze poznámky. Už při sběru dat může vzniknout chyba, třeba tím, že si z informací něco vyzobává. Zde pak hrozí nebezpečí selektivního zkreslení, které mívá zásadní dopady na závěry posudku.

A potom musí být popsáno, jak data analyzoval a jaké výsledky z analýzy vyšly. To platí napříč znaleckými obory, ať jde o chemii, medicínu, psychologii nebo jinou oblast. Metody budou samozřejmě jiné, ale základní analytický postup zůstává stejný.

Pokud v posudku vůbec nemám výsledky zkoumání, jsme zase u toho útoku na zdravý rozum: Jak potom mohu prezentovat závěr? Závěr stojí na výkladu výsledků analýz. Pokud v posudku výsledky nejsou – a to není ojedinělý problém, na základě čeho jsou formulovány závěry? To je jeden z příkladů opravdu výrazného útoku na zdravý rozum.

Proč tedy část znalců pravidla, která platí už několik let, nedodržuje?

To je systémová otázka. Je spousta poctivých znalců, kteří by svou práci chtěli dělat správně a potřebovali by od Ministerstva spravedlnosti více metodické podpory. Ministerstvo podle mého názoru tuto didaktickou stránku zanedbalo.

Co si pod tím máme představit? Školení, jak mají podle nové úpravy postupovat?

Ano. Teď s nástupem ministra Tejce musím říct, že se poradní sbory skutečně rozjely, začíná fungovat komunikace mezi poradními sbory a odborem dohledu. Začíná se pořádat celá řada školení pro soudce i znalce. To tady předtím chybělo.

Rád bych zmínil docenta Zdeňka Dufka, předsedu Generálního poradního sboru pro koncepci znalecké činnosti, který podle mé zkušenosti odvádí mimořádně dobrou organizační a koordinační práci. Za pár měsíců dovedl vytvořit podmínky pro efektivní využívání odborného potenciálu poradních sborů.

U části znalců je tedy problém v tom, že jim stát dostatečně nevysvětlil, co po nich nová pravidla požadují?

U těch, kteří to chtějí dělat správně, podle mě chyběla právě didaktika. Pak jsou ale i ti, pro které je postup podle pravidel příliš pracný. A zároveň je takový posudek mnohem transparentnější. Někomu nemusí vyhovovat, že je pak do jeho práce mnohem víc vidět.

Vedle kvality samotného posudku ale mluvíte ještě o dalším systémovém problému - o tom, jak soudy znalce vybírají. V čem je problém?

Když soudce potřebuje vyřešit odbornou otázku, vybírá znalce ze seznamu, který je podle mého názoru stále nešťastně členěný. Vybírá podle toho, do jakého oboru znalec patří. Vybere například psychologa a do určité míry předpokládá, že psycholog umí všechno, co spadá do psychologie. Jenže tak to není. Soudci by měli znalce vybírat především podle toho, co skutečně umějí - tedy podle jejich specializace. V současné právní úpravě zůstal zastaralý princip členění oborů, ve kterém je specializace pátým kolem u vozu.

Řeknu to zjednodušeně: jeden znalec umí posuzovat rodičovské kompetence, jiný dokáže posoudit, zda člověk trpí duševním onemocněním. Kdyby byl systém postavený na specializacích, bylo by mnohem jasnější, kdo má kompetenci řešit konkrétní odbornou otázku.

Dnes se tedy může stát, že soud vybere například psychiatra nebo psychologa, který ale pro konkrétní otázku potřebnou odbornost nemá?

Ano. A netýká se to samozřejmě jen psychologie nebo psychiatrie. Stejný problém může nastat v ekonomii, stavebnictví nebo v jakémkoli jiném znaleckém oboru. Soud vybere znalce, který pro konkrétní otázku nemá potřebnou kompetenci. A další problém nastane ve chvíli, kdy znalec na takovou otázku přesto odpoví.

Ministerstvo spravedlnosti nyní právě kvůli možnému překročení odbornosti a nepřezkoumatelnosti závěrů zahájilo se znalkyní v kauze Viktorky přestupkové řízení. Znalkyně Jitka Vávrová sice sama soud upozornila, že není psycholožkou a otázku rodičovských kompetencí by podle ní měl posuzovat psycholog, přesto na otázku soudu odpověděla a posudek uzavřela tím, že nic nebrání tomu, aby otec o dítě pečoval. Jak se obecně posuzuje přezkoumatelnost takového závěru?

Nebudu se vyjadřovat ke konkrétnímu posudku v této kauze. Obecně ale platí, že pokud znalec něco takového tvrdí, musí být v posudku doloženo, jak k takovému závěru dospěl. Musím tam najít, na základě čeho tvrdí, že něco je, nebo není problém. Pokud pro takový závěr nemá potřebné informace a není tam popsán postup stanovený vyhláškou, je to pouze tvrzení, které by neměl soud akceptovat.

Proč se ale soudy nebo policie s takovým posudkem spokojí? Proč netrvají na tom, aby byl závěr ověřitelný a přezkoumatelný?

Přesná odpověď je zase systémová. Navážu na to, co jsem říkal. Soud může vybrat znalce, o kterém se domnívá, že ho vybral správně. Vybere například psychologa, ale ten nemá potřebnou specializaci pro konkrétní otázku. Pokud na ni přesto odpoví, máme založený velký kompetenční problém.

Pak znalec předloží soudu posudek, ve kterém navíc není doloženo, jak k závěru dospěl. Chybí tam postup, který vyžaduje vyhláška. A soud tomu systémově může jít naproti tím, že nekontroluje celý řetězec: zdroje, sběr informací, zpracování informací, analýzu, výsledky, interpretaci výsledků a závěr.

Pokud se na to neptá, jsme zase u zajíce v pytli. Soud na základě takového posudku rozhodne, protože věří, že v pytli zajíc je. Jenže to nebylo doloženo. A důsledky mohou být doslova katastrofální.

Proč tomu soud věří, když nevidí, jak znalec k závěru dospěl?

Jedním z důvodů může být snaha zvládat množství práce. A tady bych se soudců zastal. V celé řadě případů jsou skutečně přetížení a chtějí rozhodovat efektivně, což je samozřejmě v pořádku. Ale právě u znaleckého posudku bych trval na podrobném rozboru toho, jak znalec k závěru dospěl, jaké měl podklady a jak s nimi pracoval.

A tím systémový problém nekončí. Účastník řízení se může odvolat, ale ani odvolací soud nemusí problém s nepřezkoumatelným posudkem zachytit.

Přitom soudy mají povinnost znalecký posudek takto hodnotit?

Ano. Existuje k tomu i starší judikatura, podle které je soud povinen hodnotit znalecký posudek od samého počátku jeho utváření. To není nic jiného než požadavek, aby byl doložen celý postup od vstupních informací až k výslednému závěru.

A pokud problém nezachytí ani soudy? Je další pojistkou Ministerstvo spravedlnosti jako dohledový orgán?

Ministerstvu je možné podat podnět. Ale setkal jsem se i s případy psychiatrických posudků, kdy bylo namítáno, že znalec své závěry nedokládá, není možné přezkoumat, jak k nim dospěl ani zda byly použité metody v pořádku, a přesto byl takový podnět odložen.

V minulosti se na mě jako na znalce obraceli advokáti s povzdechem, že byly na ministerstvu odkládány i případy, kdy byl určitý způsob nepřezkoumatelného zpracování posudků považován za standardní jen proto, že tak údajně postupovala velká část znalců z daného oboru. Něco takového by bylo samozřejmě naprosto nepřijatelné.

Jinými slovy: něco může být běžná praxe, a přesto to může být špatně?

Ano. Pokud to nesplňuje požadavky na přezkoumatelnost, je to špatně.

Vraťme se ještě ke kauze Viktorka. Ministr spravedlnosti Jeroným Tejc nechal znalecké posudky, které v případu sehrály roli, přezkoumat. Aniž byste prozrazoval cokoli, co podléhá mlčenlivosti: Co se při takovém přezkumu vlastně zkoumá?

To je v zásadě stejné bez ohledu na konkrétní kauzu. Při takovém přezkumu se obecně zkoumá, zda znalec dokládá, jak vyřešil odbornou otázku a jak dospěl ke svému závěru. Jestli jsou závěry, které tvrdí, v posudku skutečně doložené.

Základní vlastností znaleckého posudku je jeho přezkoumatelnost. Pokud posudek není přezkoumatelný, pokud v něm nejsou doloženy jednotlivé kroky postupu znalce, nemá potřebné vlastnosti znaleckého posudku a neměl by být podle mého názoru řízení vůbec připuštěn. Není-li posudek přezkoumatelný, nemůže se podle mě jednat o znalecký posudek, protože nemá základní vlastnost posudku.

Kdo ale má poznat, že posudek tuto základní podmínku nesplňuje? Je k tomu potřeba další znalec nebo poradní sbor ministra?

Právě že ne. K posouzení toho, zda je posudek přezkoumatelný, nepotřebujete poradní sbor ministra ani jiného znalce. Měl by to zvládnout každý soudce, advokát nebo policista. Dokonce se na to může ptát i účastník řízení.

Ty otázky jsou velmi intuitivní: Jaké informace jste měl? Odkud jste je získal? Jak jste je analyzoval? Jaké jsou výsledky vašeho zkoumání? A tak dále. Justice by měla být naučená pracovat se znaleckými posudky takto důsledně a ověřovat, zda zpráva předložená znalcem skutečně má vlastnosti znaleckého posudku. Nestačí, že má na titulce napsáno „znalecký posudek“.

Jenže bavíme se právě o situacích, kdy soud takový posudek přijme a použije ho při svém rozhodování. Kde je potom další pojistka?

První odpovědnost má ten, kdo z posudku vychází. Pokud tato pojistka nefunguje, jsou tu další procesní nástroje. Odvolací soud by se při takové námitce měl zabývat tím, zda soud nižšího stupně skutečně vycházel z přezkoumatelného znaleckého posudku, nebo jen z dokumentu, který má nadpis „znalecký posudek“.

A Ministerstvo spravedlnosti může na základě podnětu prověřovat výkon znalecké činnosti a případně zahájit správní řízení.

Znalecké posudky přitom mohou stát desítky, někdy i stovky tisíc korun. Pomohlo by jejich kvalitě, kdyby stát znalcům platil ještě víc?

Odměny znalců se zvýšily právě i proto, aby byli lépe motivováni odvádět kvalitní práci. Osobně si ale nemyslím, že hlavní problém spočívá v hodinové sazbě.

Kvalita je především v tom, že znalec doloží, jak ke svému závěru dospěl. Pokud chceme ve znaleckém posudku najít zdravý rozum, je to vlastně velmi jednoduché. Už na základní škole jsme v matematice museli ukázat postup, jak jsme došli k výsledku. Nestačilo pouze napsat výsledek. U znaleckého posudku je princip stejný. A doložit to není nutně o velké pracnosti, ale o jiném zvyku – o zvyku dokládat, co dělám.

Pokud znalec tyto povinnosti neplní, může za to být sankcionován?

Nejsem právník, takže nechci spekulovat o jednotlivých procesních možnostech. Ministerstvo ale může se znalcem zahájit správní řízení a prověřovat výkon jeho činnosti. Zákon také počítá s odpovědností znalce za to, zda svou činnost vykonává s náležitou odbornou péčí. Odborná péče přímo souvisí s dokládáním celého řešení zadané odborné otázky.

V kauze Viktorka už samozřejmě některé věci vrátit nejdou. Pokud by se obecně ukázalo, že systém pracoval s nekvalitními znaleckými posudky, stačí dnes soudce a znalce lépe vzdělávat? Nebo je potřeba změnit i zákon?

I na tohle je třeba se dívat systémově, tedy jako na spojené nádoby tří základních oblastí: znalci, soudy a dohled Ministerstva spravedlnosti. Určité legislativní změny jsou podle mě nutné. Jednou z nich je změna členění znaleckých oborů. Druhou z nich je povinnost orgánů veřejné moci hodnotit posudek prizmatem postupu znalce.

Dnešní systém jde shora dolů – od oboru přes odvětví ke specializaci, která paradoxně není v současné úpravě závazná, ačkoliv znalec je vždy z povahy věci specializovaný a tedy by neměl být „všeuměl“. Podle mého názoru by se směr členění oborů měl obrátit. Obor a odvětví jsou vlastně jen kontejnery, do kterých znalce zařazujeme. To, co skutečně umí, nebo neumí, určuje jeho specializace.

Soudce by tedy měl znalce vybírat podle toho, co umí, nikoli pouze podle toho, do jakého oboru patří. Znalec musí podle pravidel dokládat svůj postup, soud ho musí kontrolovat a Ministerstvo spravedlnosti musí kontrolovat výkon znalecké činnosti. Pokud budou fungovat všechny tyto články, systém bude fungovat výrazně lépe.

Věříte, že se to podaří změnit?

Myslím, že jsme na dobré cestě. Poradní sbory dnes intenzivně spolupracují s Ministerstvem spravedlnosti a odborem dohledu. Ministr má skutečný zájem systém tímto směrem ozdravit. Rozjíždí se vzdělávání a metodická pomoc i spolupráce při dohledové činnosti.

Říkáte, že problém není jen v jednotlivých znalcích, soudcích nebo úřednících, ale v nastavení celého systému. Dá se vůbec po pěti letech zjistit, zda nová pravidla pro znalecké posudky skutečně fungují?

Pokud chcete zjistit, zda změna zákona funguje, potřebujete znát výchozí stav před její účinností. Potom musíte sledovat, jak se nová pravidla skutečně zavádějí do praxe, a nakonec porovnat výsledný stav s tím původním. Je to jako sledování účinnosti léku - nejdříve musíte znát stav pacienta před podáváním, pak se ujistit, že byl lék důsledně a správně podáván, a po nějakém čase zjistit účinek léku novým stavem pacienta.

V našem případě by to znamenalo například sledovat, zda znalci skutečně dokládají svůj postup tak, jak požaduje vyhláška, zda soudci přezkoumatelnost posudků vyžadují a zda Ministerstvo spravedlnosti dodržování těchto pravidel kontroluje.

Taková data dnes máme?

Já osobně jsem se takových dat zatím nedopátral. A bez nich účinnost nové úpravy vyhodnotit nelze. To, že taková data nemáme, je podle mě hrubou chybou bývalého vedení Ministerstva spravedlnosti, protože jde o data prospektivní, tedy taková, která je třeba sbírat průběžně a to už před účinností zjišťováním výchozího stavu. Ostatně, kdyby byla účinná, tedy by všichni dodržovali, co mají, daleko obtížněji bych si uměl představit některé excesy, které se stále dějí. A nemyslím tím jen tragickou kauzu Viktorka.

Nová pravidla přitom platí od roku 2021. Proč se tedy požadavek na přezkoumatelnost znaleckých posudků za těch pět let nestal samozřejmou součástí praxe?

Je to pro část systému stále nezvyklé a znamená to také změnit způsob práce. Přitom samotný princip složitý není. Představte si, že máte přezkoumat fotbalový zápas. Nemusíte být odborník na to, jak se má hrát fotbal. Kontrolujete, zda byla dodržena pravidla – například jestli míč přešel přes čáru a následoval aut. Podobně nemusí být soudce odborníkem na psychiatrii nebo psychologii, aby mohl kontrolovat, zda znalec doložil cestu, která vede od vstupních informací k jeho závěru.

Nemá se se znalcem přít o odbornou metodu, které nerozumí. Může ale položit otázky vycházející ze zdravého rozumu: Jak jste k tomuto závěru dospěl? Jaké informace jste měl? Jak jste s nimi pracoval? A vychází z nich skutečně to, co tvrdíte?

Myslíte, že teď bude větší tlak na to, aby se tato pravidla skutečně dodržovala?

S nástupem ministra Tejce si myslím, že ano.

O znaleckých posudcích se teď hodně mluví právě kvůli tragickému případu Viktorky. Je podle vás tato kauza případem, který ukazuje, jak závažné následky mohou mít problémy se znaleckými posudky?

Ano. Řekl bych, že je to symbolický případ, který ukazuje na fungování celého systému. Nejde jen o konkrétní znalce nebo konkrétní soudkyni, ale systémově o všechny prvky systému: policii, státní zastupitelství, ministerstvo a tak dále. A to od způsobu výběru znalce a formulací zadání, přes doložení postupu řešení až po akceptaci posudku a vystavění rozsudku, které bere v potaz posudek jako důkaz.