Když tě moc žene na barikády. Meshell Ndegeocello vydala skvělou desku

Nemá smysl vyčítat českému publiku, pokud by fenomenální basistku a zpěvačku Meshell Ndegeocello ani po téměř čtyřech dekádách její výjimečné hudební kariéry stále znalo jen minimálně. Zvlášť v porovnání s těmi, s nimiž dlouhá léta spolupracovala jako se sobě rovnými, například s jazzovým klávesistou Herbiem Hancockem, zpěvačkou Madonnou nebo kytaristou Patem Methenym.

Domácí, americké publikum na tom nejspíš nebude o mnoho jinak. Držitelku tří Grammy před časem noviny The New York Times nazvaly „ženou, která si namísto hvězdné slávy vybrala hudbu“. Nové album nazvané Synonym, které Meshell Ndegeocello právě vydala na slavné jazzové značce Blue Note, naznačuje, co se touto preferencí myslí.

Nejprve připomenutí, z jakých kořenů osmapadesátiletá umělkyně vychází. Do hudebního vkusu a hodnot Michelle Lynn Johnson – jak se jmenovala do doby, než si coby přitakání svým afroamerickým kořenům zvolila nové příjmení, ve svahilštině značící ženu „volnou jako pták“ – se podle všeho zapsalo dospívání ve Washingtonu. Tam se z tehdejšího Západního Berlína přestěhoval s rodinou její otec, důstojník americké armády.

Americká metropole dala počátkem 70. let vzniknout odnoži funkové hudby zvané go-go music. Jak naznačuje název, jde o jakési zábavné, stylově všeobjímající hudební perpetuum mobile. Důležitou roli hraje cit muzikantů pro přítomný okamžik a prostor pro odpověď publika.

Dodnes je na nahrávkách Meshell Ndegeocello patrné, že virtuózní technika, pregnantní basové linky tančící mezi sudými i lichými metry ani jemně zastřený hlas nejsou uměním samy pro sebe. Mají posluchače v první řadě zaujmout, pobavit a rozpohybovat.

Podobně je tomu se styly, které vyhledávaná studiová hudebnice i autorka nasála: v první řadě pochopitelně všemožné podoby černé hudby, reggae, dubu, jazzu či hiphopu. A nelze pominout, jak virtuózní a všestranná hudebnice postupně vrůstala do afroamerické kulturní identity, ať už šlo o práci s odkazem vizionářů, jako byl skladatel Sun Ra nebo spisovatel James Baldwin, jemuž věnovala předešlé album z roku 2024.

Jak po tomto úvodu rozumět novince Synonym, sestávající z 15 coververzí převážně písňových duetů z různých období a stylů? Co mají společného chytlavý popový popěvek I Knew You Were Waiting (For Me) v originále s Arethou Franklin a Georgem Michaelem s o dvě desítky starší, původně folkovou písní With God On Our Side, sarkastickým komentářem Boba Dylana k religióznímu nacionalismu?

Podobně by se člověk mohl ptát, proč vedle sebe řadit naivní optimismus duetu I Got You Babe – původně od dvojice Sonny & Cher, na desce ovšem k nepoznání v melodramatickém podání Anohni – s výstražnou baladou Golden Ring o stále zrazovaném ideálu manželství, kterou jako country cajdák proslavila v polovině 70. let tehdy již rozpadlá manželská dvojice Tammy Wynette a George Jones.

Jedno z možných vysvětlení, jak tyto duety souvisí s Meshell Ndegeocello a hvězdnými hosty, kteří jim na desce vdechli nový život, nabízí první singl a současná politická situace v USA, dodávající albu prominentní černošské autorky a interpretky důležitý kontext.

Ve druhém funkčním období prezidenta Donalda Trumpa zřejmě zesílil dojem, jako by v současných USA převážně rozhodovali a žili jen běloši. Což je samozřejmě nesmysl, Afroameričané ani hispánská komunita nikam nezmizeli, jen je méně slyšet jejich hlas.

Proto má smysl vnímat, jak uvažuje Meshell Ndegeocello. Žena, která je pro radikálně uvažující bělošské nacionalisty nejspíš postrachem – černá lesba, aktivistka, která si jako téma svých písní často vybírá radikální čtení Bible z perspektivy menšiny.

„Coververze jsem hrávala, už když jsem ve Washingtonu začínala v go-go kapelách. Často jsme brali cizí písně, abychom jim vtiskli jiný výraz nebo charakter,“ řekla s tím, že v tomto ohledu navazuje na otce. „Táta byl v armádní kapele, která vystupovala třeba na inauguracích prezidentů. Také často hráli bigbandová aranžmá nejrůznějších věcí,“ připomněla.

Hudební svět, v němž vyrostla, označuje za tvrdě soutěživý. „To platí i pro jazz. Tohle album jsem záměrně natáčela s lidmi, kteří nejsou mí přátelé. Jednotlivými duety jim skládám poctu,“ prohlásila v americkém rozhlasu NPR s tím, že tak jako hledala nové pojetí původních písní či duetů, chtěla by, aby posluchači otevřeli svou představivost. „Vzhledem ke všemu, co se dnes ve světě děje, musíme leccos přehodnotit. A já se o to snažím prostřednictvím hudby,“ naznačila.

Že je to úžasně zahrané a zazpívané, v jejím případě nepřekvapuje. Na albu účinkují špičkoví instrumentalisté jako pianista Larry Goldings, banjista Béla Fleck nebo kytarista Doyle Bramhall II.

Že si Meshell Ndegeocello jako první singl vybrala svou verzi hitu Don’t You Want Me od syntezátorových Human League zkraje 80. let, už tak samozřejmá volba není. Píseň vyprávějící o mocenské dynamice mezi mužem a ženou nahrála jako duet se zpěvačkou Cat Power. Připomíná ji v době dnešní vypjaté identitární politiky založené na mýtu bílého muže, jehož prý Bůh pověřil vybudováním nejskvělejšího národa na světě.

Meshell Ndegeocello ani nemusí komentovat konkrétní politiku. Prostřednictvím Don’t You Want Me jemně naznačuje, že si žádný politický a konečně ani hudební monolog nevystačí sám, že se naše identity neustále vytvářejí v dialogu, chcete-li v duetech s ostatními, jak to slyšíme na celé desce. V dialozích napříč časem.

Neexistuje žádná hegemonní, Bohem pověřená kultura, která si má podmanit druhé. Velikost kultur a národů se poměřuje vztahy. Jako kdyby si Meshell Ndegeocello řekla: Když tě moc žene na barikády, zazpívej si: „Fakt mě nechceš, zlato?“