Článek
„Po první velké misi jsem měl pocit, že jsem se dostal na absolutní hranici toho, co dokážu vydržet,“ přiznává Tomáš Rusňák, velitel humanitární zdravotnické a záchranné služby Royal Rangers.
Přesto se na válkou zasaženou Ukrajinu vrátil. Od začátku plnohodnotné ruské invaze v roce 2022 ze země dovezli do bezpečí 47 raněných nebo těžce nemocných lidí.
Když se vydali pro pacienty poprvé, akce plánovaná na jeden den se kvůli komplikacím protáhla na čtyři. Mrzlo, teploty místy padaly k minus deseti stupňům. Vtom vyčerpanému týmu dorazila další žádost – o převzetí těžce zraněné dvanáctileté holčičky po bombardování.
„Zavolají vám a řeknou: ,Při náletu přizabili dítě. Z nemocnice už ji propustili, leží doma, nesmí se s ní hýbat a zoufale by se chtěla dostat k vám. Pomůžete?‘“ popisuje vypjaté situace Rusňák.
„Pamatuji si cestu přes Prešov. Už jsem byl tak vyčerpaný, že jsem začínal mít tunelové vidění a nebyl jsem schopen bezpečně pokračovat. Ostatní na tom nebyli o mnoho lépe,“ dodává.
Všechny pacienty se nakonec podařilo v pořádku dostat do Česka, dívka nastoupila na specializovanou léčbu. Zpětně to však šéf služby popisuje jako moment, kdy podobu misí přehodnotil. Dnes se jich účastní více lidí a mají i lepší zabezpečení pro krizové situace. „Dobrá záchrana nesmí stát na tom, že někdo vydrží úplně všechno,“ zdůrazňuje.
Na misi záchranáři vyrážejí s plně vybavenou sanitkou, často také s terénním doprovodným autem.
S kolegy i dalšími dobrovolníky organizují typ pomoci, který v Česku není úplně běžný – záchrannou službu fungující mimo oficiální struktury.
Jako nezisková organizace vykrývají místa, na která systém nestačí. V minulosti pomáhali například při povodních, vichřicích, v covidové pandemii a teď i uprostřed humanitární krize způsobené ruskou agresí.
„Je to systém, který není z Česka úplně známý, ale třeba v Německu nebo Itálii je hodně zaběhlý. Je běžné, že jsou připraveni profesionální dobrovolníci schopní nasazení při výjimečných situacích,“ vysvětluje Rusňák.
Jeho tým dnes tvoří zhruba padesátka lidí. Někteří mají plný úvazek, jiní pracují jako dobrovolníci. Významnou součástí jsou lékaři z nemocnic napříč celým Českem.
Týdny náročných příprav
Pro tyto humanitární akce se vžilo označení MEDEVAC – zkratka z anglického medical evacuation, tedy zdravotnická evakuace. Jde o rychlý a odborný transport nemocných či zraněných lidí z míst neštěstí, válečných konfliktů nebo odlehlých oblastí do specializované nemocnice.
Právě na tyto složité případy se záchranáři zaměřují nejčastěji – zejména tam, kde místní zdravotnictví kolabuje nebo potřebná péče úplně chybí.
„Poslední případ byl pán, který v Česku žije 20 let a přednáší na vysoké škole. Rodinu měl v zasažené oblasti a kromě telefonátů jí neměl jak pomoct. Volal, že tátovi v Záporoží umřela žena, zlámal si krček, leží v ruinách vybombardovaného domu a pomalu umírá,“ líčí Rusňák.
Záchranná akce ale nezačíná nastartováním sanitky. Celý proces je daleko složitější – jen tuto konkrétní misi například připravovali měsíc.
Setkání otce se synem při poslední misi. Pacient dlouhou cestu zvládl.
Na začátku bývá nejčastěji telefonát nebo e-mail. Podstatnou část práce v tuto chvíli tvoří ověřování pravdivosti informací, které jim žadatel předává. „U soukromých osob musíme být obzvlášť obezřetní. Hlídáme si, zda na nás někteří nešijí boudu, abychom nepřejeli hranice a nezjistili, že jde o vymyšlený příběh. Jdeme proto do hloubky a naštěstí máme dostatek zdrojů na to, abychom fakta opravdu prověřili,“ vysvětluje velitel záchranářů.
Následuje získání zdravotní dokumentace, posouzení stavu zraněného a vyhodnocení rizik spojených s dálkovým převozem. Souběžně se dojednává navazující péče v cílovém zařízení a ladí se logistika celé trasy.
Do přípravy patří i naplánování správného načasování. „Sledujete, jak se vyvíjí situace, kde se v posledních 14 dnech nejvíc bombardovalo, kterým cílům a místům – nádražím, vagonům, nákupním centrům – se musíte vyhýbat. Plánujete trasu a zásobování palivem. Když je klid, máte pocit, že jedete normální zemí. Ale při blackoutu vypadnou sítě a elektřina,“ pokračuje Rusňák.
Tým proto vždy zpracovává několik záložních scénářů pro případ, že se cokoliv pokazí – u převáženého člověka, posádky, techniky nebo v terénu. Podle zdravotního stavu pacienta si záchranáři předem mapují i nejbližší nemocnice a urgentní příjmy podél trasy pro situaci, pokud by došlo k náhlému zhoršení.
A v neposlední řadě musejí počítat i s nejhorším: rizikem leteckého, raketového nebo dronového úderu přímo během cesty.
„Dvakrát po nás vystřelili“
Velikost týmu i počet vozidel se odvíjí od zdravotního stavu pacienta, vzdálenosti a podmínek na místě. Zatímco některé mise byly určeny pro jediného člověka, jindy na cestu vyrazil celý konvoj sanitek s doprovodem.
Na poslední misi například odjela velká zdravotnická sanitka a terénní doprovodné auto se šesti členy posádky. Zatímco sanitka sloužila převážně pacientovi, terénní vůz tvořil technické, materiální i bezpečnostní zázemí. Vezl náhradní výbavu, ochranné pomůcky a zásoby pro několikadenní samostatné fungování v terénu.
Nutností je ochranné vybavení, například vesty.
Při pohybu po zemi ve válce navíc platí přísná pravidla. Když se záchranáři poprvé ocitli poblíž fronty u Bachmutu, jako první museli zakrývat červené kříže na kapotách. Ty se totiž okamžitě stávají terčem.
„Když jsme se dostali blíž, dvakrát po nás vystřelili z minometu nebo dronu a jednu sanitku téměř zasáhli. Tlaková vlna vozidlo odhodila přibližně pět metrů. Jen díky připravenosti člověka za volantem – a asi i všem andělům strážným – se podařilo vozidlo udržet na kolech, pokračovat v jízdě a dostat zraněné i celý tým z ohroženého prostoru,“ líčí Rusňák.
„Musíte šlápnout na plyn a jet. Ať se děje, co se děje, nezastavovat. I kdyby okolo hořelo, prostě nezastavujte,“ shrnuje další pravidla.
Transport z Ukrajiny je přitom jen část veškeré práce. Záchranáři a dobrovolníci často pro evakuované lidi zajišťují i navazující servis – bydlení a zdravotní péči, vzdělávání, sociální služby, případně dojednávají jejich převoz do dalších evropských nemocnic.
Uvažovat jinak než přes čísla
Z misí se Rusňák vracívá vyčerpaný. Občas na něj dolehnou pocity, pro které se vžilo označení navrátilecký syndrom. „Máte pocit, že tady je všechno zbytečné, zatímco tam to smysl dávalo, a lidé se tady zabývají nesmysly. Ale zpětně, když se člověk stabilizuje, to smysl má,“ podotýká.
Uvědomuje si i to, že lidem v nouzi nelze pomoci plošně. Potřebných jsou desetitisíce. „Mně dává smysl jednotlivci pomoc poskytnout, i když plošně to nic neznamená a záleží na úhlu pohledu,“ zamýšlí se s tím, že nejhorší nápor zažili na začátku války, zatímco dnes se situace přece jen o něco stabilizovala.
Složité je to i finančně. Záchranné mise a speciální vybavení stojí obrovské peníze. Teď například hledají peníze na novou speciální sanitku, cena se pohybuje kolem čtyř milionů.
Při každé misi řidiči urazí stovky kilometrů, za volantem stráví dlouhé hodiny.
„Lidé se ptají na smysl a ekonomické náklady. Kdybychom se na to měli dívat z pohledu ekonomiky, tak to samozřejmě smysl nedává, ale myslím si, že bychom jako lidé měli uvažovat jinak než přes čísla, i když ta jsou také důležitá,“ myslí si velitel.
Většinu misí dosud financovali ze soukromých zdrojů, především ze zahraničí. Příspěvky od rodin evakuovaných pacientů bývají spíše symbolické.
„Lidé těžko chápou, jak je možné dělat něco z ničeho, ale ono to jde. Jsou to zdroje, které nejsme zvyklí vidět nebo hledat… Znamená to, že máte kontakty na lidi, kteří mají kontakty jinde, a když slyší, že je potřeba evakuovat dvanáctiletou holčičku, vedle které spadla ruská bomba, a žádné vládní letadlo pro ni nepoletí, tak to s nimi pohne a přispějí,“ shrnuje.
„Každému je dáno něco“
Když přijde řeč na to, jak v sobě zpracovává strach, na chvíli se odmlčí. „Strach… to je složité. Na takové věci neexistují jednoduché odpovědi,“ začíná váhavě.
A pak se vrací ke vzpomínkám na misi u Bachmutu. „Můj problém nebyl strach z toho, co se děje kolem. Můj limit byl v tom, že jsem měl s sebou nejstaršího syna jako záchranáře. Neměl jsem v sobě strach ze střelby, ale měl jsem strach o něj a podle toho jsem nastavil celou akci, nebyl jsem ochoten ho vystavit rizikům, i když on by hrozně chtěl a nesl s příkořím, že ho nepustím,“ popisuje.
Při cestách na Ukrajinu pravidelně obětovává čas, energii a v neposlední řadě i peníze. Dostává se do situací, které jsou nebezpečné pro něj nebo další členy posádky.
Jak je schopen to dlouhodobě dělat? „Každému z nás je něco dáno. Bylo nám to vloženo shůry, máme v sobě něco, co máme dělat a kam máme směřovat. Někdo umí hrát na klavír, jiný počítat, někdo řídit auto. A někomu je dáno aktivně pomáhat lidem, jinému zase shánět finanční prostředky. Každý má něco,“ odpovídá prostě.
Tomáš Rusňák.
