Mladá Češka se sbalila a odjela na Ukrajinu. Nemá smysl se tu bát, popisuje

„Chtěla jsem poznat realitu války,“ říká dobrovolnice Adéla Pafková. Ruská invaze na Ukrajinu v únoru 2022 se pro ni stala zlomem, který určil její další směřování. Studentský život a bezpečí vyměnila za práci v místech, kde létají drony i rakety.

To, jak hluboko se konflikt propsal do její každodenní reality, prozrazují drobné detaily: Zatímco vypráví o své práci, sedí se zkříženýma nohama v ponožkách s motivem tradičních ukrajinských výšivek. Nad našimi hlavami visí velká modro-žlutá vlajka. Ze země zasažené válkou se naposledy vrátila v den našeho setkání.

Když ruská invaze začala, Adéla měla zrovna pauzu ve studiu. Nebyla vázaná na žádné konkrétní místo, a tak se sbalila a vyrazila na hraniční přechod.

„Trefilo se to přesně do momentu, kdy jsem neměla žádné povinnosti, kterým bych se musela věnovat. Je v tom asi nějaká potřeba měnit svět, být tam, kde je utrpení, zapojit se. Tam jsem se realizovala,“ popisuje.

Na hranicích se potkala s dalšími lidmi, kteří podnikli podobnou cestu. Ti, kteří přijeli pomáhat bez většího plánu, ale brzy začali příchozí i distribuci materiálu lépe organizovat - a tak vznikl Koridor UA. Z hrstky lidí, kteří na sebe narazili náhodou, se stala nezisková organizace, která od začátku války převezla přes hranice stovky tun humanitární pomoci.

„První rok to bylo asi 900 tun, druhý rok 380, třetí rok zhruba 450. Letos odhaduji, že se dostaneme kolem 700 až 800 tun. Objemově se blížíme prvnímu roku, ale kvalitativně je pomoc úplně jinde - je cílená a kvalitní, na začátku to byla neřízená solidární vlna,“ vypočítává vedoucí Koridoru Matouš Bláha.

I jemu se život se začátkem války převrátil naruby: Skončil v práci, opustil blízké a ukončil pronájem svého bytu. To vše kvůli tomu, aby se práci na Ukrajině mohl věnovat naplno.

Podle Bláhy je důležité se zapojit v místě problému - zmírňuje se tak nápor lidí, kteří ze země prchají. „Myslím, že to je dobrý argument pro lidi, kteří jsou například proti migraci. Koridor nepomáhá na území Česka, ale usiluje o to, aby lidé mohli na Ukrajině zůstat nebo se tam alespoň vrátit,“ vysvětluje.

Kolikrát na Ukrajině byl, donedávna dokázal spočítat přesně, podle razítek v pasu. Ten už má ale nový. „Jen od září jsem tam byl asi osmkrát, to už je v novém pase. Myslím, že jsem tam byl možná stodvacetkrát stotřicetkrát,“ odhaduje.

Často prý dostává otázku, proč nepomáhá v Česku, ale v cizí zemi. Důvodů říká hned několik: „Nemáme představu, co nás potká za rok nebo za dva. Soustavně se připravujeme na něco, co může být ještě horší. Ten konflikt nabírá na síle. Ukrajina je silnější, Rusko má víc vojáků a netají se choutkami na Evropu,“ naznačuje.

„My Češi se máme opravdu dobře a v mém okolí nejsou lidé, kteří by trpěli nedostatkem. A pokud ano, existují tu organizace, neziskovky, státní správa, sociální zabezpečení a další instituce, které dokážou majoritní část lidí, již se nemají dobře, nějakým způsobem podporovat. Tohle je něco, co na Ukrajině vůbec není. My máme dostatek a máme z čeho pomáhat,“ myslí si.

Podobně se na věc dívá i Adéla. Po prvních dvou měsících války se vrátila ke studiu, to jí ale brzy ve srovnání s dobrovolnictvím přestalo dávat smysl. Do práce pro Koridor se proto rozhodla jít naplno - a v současnosti tak většinu času pracuje především v jihoukrajinském Mykolajivu. Tam společně s dalšími dvěma koordinátory řídí dobrovolníky. Podílejí se na distribuci materiální pomoci, ale také na rekonstrukci poničených budov.

Jaké to je je žít ve válce? „Absolutně nenormální, ale zároveň běžný život pokračuje. Obchody jsou otevřené, chodí se do kina, do divadla, do restaurací. Když vypadne proud, v restauraci se všechno zhasne, pak naskočí generátor, rozsvítí se a jede se dál. S nastupující zimou jsou útoky intenzivnější. V noci to někdy bouchá, většinou to prospím a dozvím se to až ze zpráv,“ popisuje klidným hlasem.

Dobrovolníci se snaží rizika minimalizovat dodržováním základních pravidel - nikde se zbytečně nezdržovat a nejezdit ve více lidech, než je nutné. Při výjezdech do oblastí poblíž fronty používají neprůstřelné vesty a helmy, jet navíc mohou jen ti, kteří absolvovali výcvik taktické medicíny.

„Nemá smysl se bát. Když se člověk bude bát, nebude to o nic lepší. Je potřeba být připravený, řídit riziko do té míry, do jaké to jde, a vyhodnocovat, kdy to riziko stojí za to a kdy ne,“ myslí si Adéla.

Větší strach podle ní navíc přichází ve chvíli, kdy je mimo Ukrajinu – bojí se o lidi, kteří v zemi zůstali.

Podle Matouše Bláhy je nyní situace horší než třeba před rokem. Útoky jsou častější a větší. Za největší hrozbu považuje drony. „Dřív šlo o to, jestli dron přiletí, dnes jde o to, kdy přiletí. Ve vzduchu jich je několik najednou, nebezpečí je konstantní. Lítá také víc munice, víc šáhidů, víc raket,“ popisuje aktuální situaci.

O Vánocích je navíc pravděpodobné, že útoky ještě zesílí. „Čím větší svátek, tím větší útoky,“ podotýká Bláha.

Českým dobrovolníkům se nikdy nic zlého nepřihodilo. Několikrát ale k neštěstí stačilo jen málo. „Nejblíž byl výbuch třeba 300 metrů, pak většinou okolo kilometru. Člověku tady v Česku to přijde naprosto nepředstavitelné. Je to opravdu obrovská rána, zatřesou se tabulky v oknech nebo popraskají a člověk pocítí i tlakovou vlnu,“ vypráví Matouš Bláha.

I šíleně znějícím podmínkám si ale většina dobrovolníků přivykne a podobně jako místní do nějaké míry otupí.

Válka trvá čtvrtým rokem a dosavadní naděje na mír zatím končí spíš neúspěšně. S její délkou proto často zaznívají slova o únavě - tu cítí místní i dobrovolníci.

„Vyčerpaní jsou úplně všichni. Je to průvodní jev války i toho, jak se to téma neustále omílá v médiích. Práce přibývá rychleji než lidí. Když přijde nová posila, je třetí den zahlcená prací, kterou bude dělat měsíc,“ říká Bláha. Přesto si prý únavu snaží připouštět co nejméně. A přestat pomáhat rozhodně nehodlají.

Práce v Koridoru UA je zaměřená především na převoz nákladu na Ukrajinu. Tím může být cokoliv – od hygienických potřeb přes stavební materiál a vybavení domů až po nemocniční lůžka, inkubátory nebo operační sály.

Před Vánoci vznikla sbírka na podporu organizace - vybrané peníze umožní zajišťovat její provoz a pomáhat dál. Jak ale její členové zdůrazňují, nejdůležitější je pravidelná podpora. „Pro nás je důležitější pravidelná stovka než jednorázová tisícovka. Díky klubu dárců můžeme poskytovat stabilní pomoc a plánovat,“ vysvětluje Adéla.

Aby pomoc byla efektivní, spolupracují především s velkými firmami, které mají možnost potřebný materiál darovat ve velkém objemu. „Hodně dbáme na to, aby peníze maximalizovaly svůj účel,“ zdůrazňuje Bláha.