Slyšel jsem, že jsem odepsaný. Gólman Kinský se ze dna vrátil mezi hvězdy

Pootočil kameru ve svém londýnském bytě, aby ukázal, že anglické odpoledne už dávno neznamená jen mlhu, zimu a tmu. „Když si volám s mamkou a tátou, tak od ledna je tady jednoznačně lepší počasí než v Česku,“ usměje se Antonín Kinský.

A co je mnohem důležitější - slunce najednou zase svítí nad jeho fotbalovou kariérou. V březnovém osmifinále Ligy mistrů ho trenér vystřídal ve 20. minutě po třech inkasovaných gólech od Atlétika Madrid. U jednoho mu podklouzl spoluhráč, sám Kinský poslal míč přímo na nohu soupeře a poté balon minul. Hororový večer, zvlášť když pro tuhle šanci Kinský makal dlouhé roky. Záběry viděli lidé na všech kontinentech. Někteří opatrně a jiní nahrubo tvrdili: Tohle mu zničilo kariéru.

„To víte, že se i ke mně doneslo, že jsem pro někoho odepsaný. Ale já jsem nikdy nepochyboval a nepochybuji o tom, co dělám,“ říká klidným hlasem třiadvacetiletý brankář.

Vyplatilo se. From zero to hero, jak by řekli v Anglii - najednou je Kinský jedničkou Tottenhamu, v Premier League odchytal pět zápasů za sebou, za skvělé zákroky mu tleskají spoluhráči, fanoušci i experti. Ustál tlak, jaký zažil poslední dobou málokterý český sportovec - a jako málokdo o tom všem dokáže do hloubky hovořit. Kdepak odepsaný fotbalista!

„Varianta, že by se mi to nepovedlo, pro mě neexistovala,“ říká Kinský v rozhovoru pro Seznam Zprávy v dosud jediném vyjádření pro česká média od osudového utkání v Lize mistrů: „I první noc po něm jsem usnul. Zanalyzoval jsem si to a šel jsem makat dál.“

Prožíváte teď nejlepší možnou satisfakci?

Samozřejmě je to hezké období, a když je hezky, je důležité občas zpomalit a užít si ten pocit. Od chvíle, co jsem přišel do Anglie, nešlo vše úplně podle plánů. Ale bylo mi jednadvacet a dostal jsem v zápasech šanci poznat, jak obrovský rozdíl je mezi naší a anglickou ligou. Pracoval jsem na sobě a věřil, že šance přijde. Přišla a povedlo se mi ji využít. Na druhou stranu - tím, jak jsem k tomu přistupoval nejen v průběhu celého roku, ale mnohem déle, jsem vždycky věřil, že to dopadne dobře. Řídím se tím, že co tomu člověk dá, to se mu vrátí.

Pardon za hnidopišství, ale ono se to přece ani při nejlepších možných úmyslech povést nemusí. V životě, ve sportu, ve fotbale.

Samozřejmě tam taková varianta je, ale mé subjektivní vnímání je takové, že pro mě neexistuje. Když děláte správné věci, čímž nemyslím jen hodně trénovat na hřišti a v posilovně, výsledky se dostaví. Souhlasím s vámi, že nemusí dorazit pokaždé, ale většinou ano. Najdete spoustu příkladů, kdy se tvrdí, že je něco nemožné - a ono se to ve finále stejně nakonec někomu povede.

Třeba že fotbalový gólman po takovém direktu rychle vyskočí do hvězdných sfér. To se přesně stalo vám a je to velká věc.

Je důležité mít správný plán, to jsem měl odmala. Prosadit se postupně v Česku do třetí, do druhé a pak do první ligy. Pokud to půjde, nejvyšší soutěž vyhrát, i to se povedlo. Když jsem byl v dorosteneckých kategoriích a dostával nabídky ze zahraničí, táta (bývalý profesionální gólman Antonín Kinský) mi vždycky zdůrazňoval: Nejdřív se prosaď v Česku - a když tu budeš nejlepší, uvidíš, že po tobě sáhnou, naopak to fungovat nebude. I to se povedlo, takže momentálně pracuju na tom, jak se prosadit v evropském fotbale. Poslední dobou se mi to daří líp než předtím.

Tak pojďme na osudový večer. Liga mistrů, vy versus Atlético Madrid. Strašlivý průběh, chyby, nešťastné momenty, tři inkasované góly - a kouč Igor Tudor vás střídá. Dokázal jste po zápase vůbec usnout?

No, shodou okolností ano, protože jsme hráli venku, letěli jsme hned do Londýna a dostal jsem se do postele někdy ve čtyři ráno, tak jsem na chvilku zabral. Ráno jsem vstal a podíval jsem se na sestřih, abych to viděl pořádně na videu.

Co jste viděl?

Už v letadle jsem si vyhodnocoval, co se stalo. Jsem zvyklý na to, že vím, co dělám, a na základě toho se odvíjí realita. Přišlo mi, že jsem klidný, rozcvička v pohodě, vše pod kontrolou. Šel jsem do toho s radostí, že jdu chytat zápas Ligy mistrů, ale vyvinulo se to rychle. První gól. Uklouznutí. Pak gól na 2:0. A třetí a střídání. Vyhodnocoval jsem si všechno co nejrychleji, protože ke svým bezprostředním pocitům má člověk přístup jen určitou dobu a v jejím průběhu si z nich může vyvodit závěr, jestli něco změnit, upravit. Anebo nechat všechno tak, jak je, protože to byl jen špatný den.

K čemu jste došel?

Druhý den večer jsem šel na trénink, zaposiloval si a zacvičil. A došel jsem k závěru, že se budu držet plánu a nebudu měnit, co mi funguje, nedělat z toho velké drama. Jasně, štvalo mě, že jsem na tu šanci čekal rok a že další může přijít až za dlouhou dobu.

Není to, slušně řečeno, dost k naštvání?

Řešil jsem v sobě: Proč to nevyšlo, když jsem tomu dal tolik? Vždyť se mi to má vrátit! Ale pak jsem si řekl, že třeba ještě nepřišel ten pravý moment. Snažil jsem se potlačit emoce, pocity. Samozřejmě mě to mrzelo, hlavně první dva, tři, čtyři dny, kdy se člověku úplně nechce se znova opřít do práce. Jenže ono je jedno, jestli uděláte malou, nebo velkou chybu. Věděl jsem, že je důležité to překonat. Pak to bylo svým způsobem jednoduché.

Nechci vás chytat za slovo, ale zvenčí to tedy jednoduše nepůsobilo. Ani trochu.

Bral jsem to ze dvou pohledů. První zmiňujete vy: osmifinále Ligy mistrů, chytám po dlouhé době za Tottenham, proti Atlétiku Madrid. Co je víc než takový zápas Ligy mistrů? Vždyť o tom jsem odmala snil. Pak to přijde a pro gólmana asi neexistuje horší věc, než když vás trenér vystřídá, tím spíš, když ve 20. minutě dostanete tři góly. Ano, takové realistické vnímání situace máme všichni stejné. Proto vše vyvolalo takové ohlasy.

Ale?

Pro mě je tam další věc, bez ohledu na to, jak moc velká chyba se stane. Chyba jako chyba, problém jako problém. Akorát teď to vidělo víc lidí, vlastně celý svět.

No právě.

Ale zajímá mě to? Samozřejmě se ke mně dostaly věci v tom smyslu: Jo, ten je odepsanej. Jenže já jsem nikdy neřešil, co o mně říkají ostatní. Mám kolem sebe své nejbližší, kterým důvěřuji. Udělal jsem si svůj závěr, probral jsem ho s nimi. Důležité je jít dál a nehrabat se v tom. Věci často začnou dávat smysl až zpětně, nezbývá než věřit. Nezapochyboval jsem, nedělám věci náhodně, ale cíleně. Jsem přesvědčený o tom, co dělám. Asi jsem musel dělat něco správně, když jsem ve 23 letech dostal šanci chytat osmifinále Ligy mistrů.

Kdo jsou ti, co vás nejvíc podrželi?

Samozřejmě rodina, táta s mamkou, ségra. Přítelkyně, se kterou jsme tady v Londýně rok a pomohla mi moc, protože zatímco s našima si zavoláme jednou za dva dny, s přítelkyní jsme spolu pořád. Kondičák Lukáš Stránský, můj mentální trenér Petr Kreuz, fyzioterapeutka Paulina Novotná, s níž pracuju od svých 14 let. Všichni mě znají a bez ohledu na to, jestli zrovna působím v Česku, v Tottenhamu, nebo budu kdekoli jinde po světě, pro mě chtějí to nejlepší. Jsou pro mě důležití.

Do detailu se řešilo, zda vám kouč Tudor střídáním ublížil. Vysvětluje vůbec v klubu Premier League hlavní trenér takové situace osobně?

U nás gólmanů je to trochu jiné, máme dva trenéry brankářů, Angličana Deana Brilla a Němce Fabiana Otteho. S nimi jsem každý den a naše komunikace jde primárně přes ně, tak to bylo i po Atlétiku. Taktické věci samozřejmě řešíme i s hlavním koučem, ale gólmanské záležitosti hlavně s nimi. Máme spolu nadstandardní vztah, profesní i lidský - když je pomoc upřímná a důvěra vzájemná, vytváří to i v tréninkovém procesu velkou sílu, je to vzácná věc. Vidíte, přidal bych je oba k lidem, co mi nejvíc pomohli. Rozebrali jsme to a šli zpátky do práce.

Myslím to v dobrém, ale překvapuje mě, jak pragmaticky jste vše řešil. Nikdy nebýt ani příliš dole, ani příliš nahoře?

Jednoznačně s tím souhlasím. Když budu mluvit za sebe, cesta je dlouhá a víte, co v mém případě platí? Že neúspěchů, chyb a nepříjemných momentů na ní bylo hodně, vlastně víc než těch hezkých chvil. Ale ve finále právě z toho vytvoříte to dobré. Naučilo mě to vytrvalosti, disciplíně. Vydržet makat, vydržet věřit. Stal se z toho návyk: Udělám každý den co nejvíc v maximální možné intenzitě. Když se pak něco povede, není to náhoda. Tak jsem i vychovaný a viděl jsem to u táty: Bez ohledu na to, jaká je situace, zůstaň nohama na zemi. Když je špatné období, má člověk na čem pracovat. Když je dobře, makáte, abyste si to udrželi.

Poté místo Tudora přišel Ital De Zerbi, zranila se gólmanská jednička Vicario, vy najednou chytáte. A slyšíte jednu pochvalu za druhou. Slavný anglický gólman Paul Robinson o vás pro klubový web řekl: Kinský ukázal neuvěřitelnou mentální sílu.

Jsem nastavený tak, že si zprávy přirozeně filtruju a netrávím čas na sítích. Občas se ale ke mně něco dostane. Ať už pozitivního, nebo negativního. Je hezké přečíst si něco takového od tak úspěšného gólmana, co zažil něco podobného v anglické reprezentaci a rozumí brankářskému řemeslu. Ono hodnotit hráče v poli a brankáře je přece jen něco jiného. Když to o mně řekne Paul Robinson, měl jsem radost, protože to má váhu.

Počítám, že s vaším nastavením nikoli přehnaně velkou.

Zase platí - když mě někdo zkritizuje, ale i pochválí, což je samozřejmě ta lepší varianta, jak mi to pomůže tam, kde jsem teď? Anebo v tom, kým jsem teď? Nikdy jsem nikoho opravdu úspěšného neslyšel mediálně někoho kritizovat. Kdo něčeho dosáhl, ví, co to stojí práce a úsilí. A taky ví, že ne pokaždé se to povede. Aby to nevyznělo špatně, vždycky jde dělat všechno líp, snažím se o to, beru si připomínky lidí, kteří jsou pro mě důležití a kterým věřím. Jsou lepší způsoby, než hledat rady a názory v komentářích.

Tottenham pod novým koučem změnil styl. Co se změnilo pro vás?

De Zerbi je výrazný ve všech týmech, které vedl, u nás to jen potvrdil - vždycky chce hrát podobně, dominovat na balonu, držet míč co nejvíc. Zároveň cítíme, že jsme ve složité situaci, hrajeme o sestup, tak nezačne být jako…

Barcelona?

Nechtěl jsem to říct sám, ale ano (úsměv). Jen dodám, že jako někdejší Barcelona s Messim. Změna tam je, jdeme nahoru a výsledky tomu odpovídají. Zároveň máme těžký los, do konce Premier League chybí dvě kola a na záchranu máme dvoubodový náskok. Věřím, že kvalitu máme a zvládneme to.

Jste v De Zerbiho systému víc u míče než kdykoli předtím?

Hodně, ale zároveň bych řekl, že ve Slavii to bylo podobné, i předtím v Pardubicích i za Vyškov. Můj styl je takový, cítím se v tom dobře. Jen to je v Anglii jiné tím, že téměř každý tým v lize hraje vysoký presink, což vytváří velký tlak a vy musíte volit správná řešení, abyste neztrácel balony, takže je kolikrát třeba to trochu zjednodušit.

Když jsme u tlaku a zátěže, jaké to je chytat v Premier League pětkrát za sebou?

Vysoká intenzita platí v první řadě pro hráče v poli, i když my gólmani samozřejmě také musíme být neustále koncentrovaní a ready. To se bavíme o mentální náročnosti. U té fyzické platí, že se mi pátý zápas chytal podstatně líp než první nebo druhý. Žádný gólman nechce chytat jednou za tři měsíce, ani já ne. Pravidelná zátěž je vždycky lepší, dává vám to sebevědomí a jistotu. Cítím se čím dál líp.

Jak si plánujete budoucnost? V Tottenhamu máte smlouvu do roku 2029.

Teď se mi osobně daří, z čehož mám radost, zápasy se povedly mně i týmu výsledkově. I když jsem většinu času, co jsem tady, tolik nehrál, vytvořil jsem si k Tottenhamu silný vztah. Bez ohledu na to, co se stane v létě, chci skončit sezonu tím, že jsem udělal maximum pro to, aby Tottenham zůstal v Premier League. Je to obrovský klub, skvělá organizace se skvělými lidmi. Neodpustil bych si, kdybych neodvedl úplně všechno. To je vše, co teď mám v hlavě. Když mám nějakou prioritu, nekoukám doleva ani doprava.

Tak jinak - chtěl byste v Tottenhamu zůstat?

Ukažte mi někoho, kdo by nechtěl. Ale primárně se budu koukat na to, abych měl co největší šanci chytat. Kdybych věděl, že bych šel do sezony s tím, že jsem dvojka a situace zůstává víceméně stejná, určitě odejdu. Chci být v pozici, kdy mám každý víkend šanci bojovat o to být na hřišti, protože s tím spojené pocity a emoce jsou nenahraditelné a pro mě osobně návykové.