Jak Havlíček přesvědčil Babiše, aby kývl na zmocněnce Landovského

Nápad, že se z Jakuba Landovského stane vládní zmocněnec pro plnění závazků vůči NATO, vymysleli a domluvili premiér Andrej Babiš a ministr průmyslu Karel Havlíček během návštěvy Ázerbájdžánu, kde byli na konci dubna.

Havlíček tam konečně dokázal přesvědčit šéfa ANO. Ministr průmyslu se snažil dostat bývalého sociálního demokrata a velvyslance při Alianci do nějaké funkce už od voleb, ale dlouho marně.

„Lepší diplomat se znalostí NATO u nás dnes není. Má znalosti, zkušenosti a kontakty. Navíc respekt. Dělám už několik let pravidelné kulaté stoly se zahraničními velvyslanci v Česku, každý měsíc pozvu zhruba pět až deset ambasadorů na konkrétní témata. Na ta bezpečnostní se mnou občas chodil Jakub a bylo vždy patrné, že má u nich respekt,“ vyzdvihuje Havlíček schopnosti Landovského.

Proti nominaci se ale dlouho stavěl premiér Babiš. Někdy s argumentem, že byl šéfem liberálního Aspen Institutu, navíc sponzorovaného miliardářem Zdeňkem Bakalou, jehož nemá rád. Jindy mu zas vyčítal účast na protivládních demonstracích, z čehož se nakonec vyklubala Landovského podpora kamarádů z Ukrajiny na jedné větší akci na Staroměstském náměstí.

Nakonec Andrej Babiš kývl. Podle zdrojů Seznam Zpráv hlavně proto, že už od sebe chtěl odehrát „nesnesitelné“ téma zvyšování výdajů na obranu. Premiérovi vadily každodenní otázky typu „proč neplníte dvě procenta?“, které mu pokládali nejen novináři, ale i někteří zahraniční partneři. Nejvíc ho v této souvislosti naštvala veřejná kritika od amerického velvyslance v Praze Nicholase Merricka.

Premiér Babiš teď doufá, že od tématu bude mít klid – a bude to přehrávat na Landovského. Ze stejných pohnutek s jeho nominací souhlasila i SPD, která rovněž chce růst výdajů armády odklonit od „svého“ ministra Jaromíra Zůny.

Je to samozřejmě spíš marketingová hra, neboť Jakub Landovský se sice stal zmocněncem pro plnění závazků vůči NATO, ale ve skutečnosti o rozpočtu rozhoduje vláda. Reálnější představu o jeho roli má Karel Havlíček. Chce od něj, aby pomohl směřovat peníze do obrany efektivněji s tím, že nemusí jít jen o investice do armády. To je hlavní Landovského teze, že obrana státu není věcí jen armády, ale je zodpovědností všech.

„Očekáváme, že se změní zásadně komunikace vůči resortům. Místo arogantního přístupu a hledání důvodů, proč něco nelze, musí příjít zákaznický přístup a hledání způsobů, jak efektivně využívat výdaje pro posílení bezpečnosti,“ říká Karel Havlíček.

Někteří lidé z někdejší sociální demokracie nemohou Jakubovi Landovskému odpustit, že udělal obrat z levicového liberála a dal se do služeb Babišovy vlády, jejiž součásti je SPD. Připomínají mu třeba, jak v roce 2018 obhajoval společnou vládu ANO a ČSSD opřenou o hlasy komunistické strany: „Tato varianta je strašná, ale varianta vlády s SPD je ještě strašnější.“

I ti největší Landovského oponenti mu ale přiznávají odbornost, dokonalou angličtinu, prověrku na přísně tajné, geopolitický nadhled, schopnost se prosadit a především pak nadstandardní rétorické dovednosti. Ostatně šarm a charisma zdědil po svém otci, herci a disidentovi Pavlu Landovském. Už dávno si v médiích a na konferencích dokázal získat větší prostor než většina lidí z řad vládní koalice, kteří by se na bezpečnosti a obraně rádi profilovali.

„Je schopný pozitivně hodnotit kroky Trumpovy administrativy, což bude pro případnou snahu udržet s Američany nějakou debatu asi také užitečné,“ říká jeden z kritiků, bývalý ministr zahraničí a někdejší člen ČSSD Tomáš Petříček. „Kdybych použil anglický výraz, tak ta pozice je v zásadě o window dressing, tedy o přikrašlování reality. Prostě musí vymyslet, aby to nevypadalo tak, jak to je - tedy že tato vláda nevnímá bezpečnost a obranu jako prioritu.“

Sám Jakub Landovský svůj posun vysvětluje jako reakci na svět, který se zásadně změnil. V rozhovorech, kde se ho na to ptají, například říká, že „svět není ideální a že už má dost těch morálních výšin, kde lidé jenom konstruují krásné konstrukty“. Jindy zase argumentuje, že „svět už nevidí jako jednu globální vesnici, která spoléhá na čínskou práci a americkou ochranu“.

Tento příklon k trumpismu vygradoval v létě 2025, kdy se Landovský po pouhém roce náhle rozešel s Aspen Institutem, kde dělal výkonného ředitele ve středoevropské pobočce. Musel to být docela divoký rok, neboť právě kvůli Landovskému opustila pražskou kancelář většina zaměstnanců, dokonce někteří významní sponzoři pozastavili své příspěvky.

Landovský říká, že už to zkrátka nebyl ten původní Aspen Institut usilující o dialog napříč americkou společností, třeba mezi umělci a byznysem, nebo mezi politikou a intelektuály. „Současná organizace bohužel plně přejala globalismus, elitářství a progresivní liberalismus. Po zvolení republikánů se ukázalo, že Aspen v USA nemůže a nechce být neutrální organizací, a proto mi nezbývalo než po roce své působení ukončit dohodou,“ vysvětluje.

Nynější šéf představenstva středoevropského Aspenu Pavel Řehák popisuje důvody rozchodu trochu jinak. Připomíná, že organizace musí především působit právě nadstranicky a musí profesionálně fungovat.

„To vyžaduje apolitický postoj všech členů týmu. A není to slučitelné s jakýmikoliv politickými ambicemi členu týmu nebo boardu. S ohledem na výše uvedené došlo představenstvo jednohlasně k závěru, abychom se s Jakubem rozloučili dohodou. K jeho odchodu jsme se už vyjadřovali v době, kdy se děl, a nemáme důvod to nějak měnit,“ říká dnes Řehák.

Landovského obrat můžeme vlastně také vidět jako pragmatický přístup. Mohl by říct, že když bývalí voliči sociální demokracie přešli k hnutí ANO, tak on nedělá nic jiného, než že jde za nimi. Ostatně není prvním ani posledním mužem, který se s postupujícím věkem proměnil z liberála v zapáleného konzervativce.

„Samozřejmě, aby se dostal do té dnešní administrativy, tak musel naskočit na část jejich rétoriky. Já mu to ale odpouštím, protože lépe, když tam sedí on než nějaký idiot. Byť to bude mít složité, vysvětlovat nevysvětlitelné,“ říká bývalý premiér Mirek Topolánek, který se s Landovským zná.

V sociální demokracii ještě před deseti lety patřil Landovský do party mladých nadějí se západním vzděláním, společně třeba s Janem Hamáčkem nebo Jakubem Kulhánkem. I oni si našli v „novém světě“ své místo: Hamáček v největší tuzemské zbrojovce CSG jako šéf pro vnější vztahy, diplomat Kulhánek míří na prestižní post velvyslance v USA.

Svému souputníkovi proto rozumí. „Obrana není pravicová ani levicová. Angažmá Jakuba Landovského chápu jako součást toho, že vláda bere vážně obranyschopnost Česka a alianční závazky, a to je dobře,“ říká Jakub Kulhánek.

O tom, jestli to Jakubu Landovskému půjde, rozhodne, jak si sedne s impulzivním premiérem Babišem a také s ministrem obrany Jaromírem Zůnou. Ten už jeden vstřícný krok směrem k novému kolegovi udělal – odvolal vrchního ředitele klíčové sekce obranné politiky a strategie Jiřího Šedivého. Tedy muže, s nímž se Landovský loni v létě o post střetl, ale v konkurzu neuspěl.