Veterán Bank of England: Jsme v krizi demokracie, ne ekonomiky

Autor Goodhartova zákona Charles Goodhart dovršil v říjnu devadesátý rok života. Většinu své pracovní kariéry strávil v centrální bance Velké Británie, Bank of England, a na London School of Economics. Podle něj není řešení dluhové pasti vyspělých ekonomik ničím extrémně složitým. Státy musí omezit své výdaje a naopak vybírat efektivněji daně, což ostatně platí i pro Česko. Problém je v tom, že tento recept nikdo nechce použít.

„Není to ekonomický problém, je to politický problém. Technicky vzato není na snižování výdajů a zvyšování daní nic těžkého. Problém je, že v demokratické společnosti je nesmírně těžké to udělat a zároveň být znovu zvolen,“ uvedl Charles Goodhart v rozhovoru pro podcast PFI Talks, který vzniká ve spolupráci se Seznam Zprávami. Goodhart rád cituje bonmot někdejšího lucemburského premiéra a pozdějšího šéfa Evropské komise Jeana-Clauda Junckera, že „všichni víme, co bychom měli dělat, ale nevíme, jak se nechat znovu zvolit, když to provedeme“.

Příčina spočívá v chování voličů, kteří ve vyspělých státech, v čele s Německem, Francií či Spojenými státy, volí radikálnější politiky. „Lidé budou volit to, co vnímají, že jim prospívá ve vlastním krátkodobém ekonomickém zájmu. Nevidí dlouhodobá nebezpečí, která jim následování krátkodobého zájmu přinese,“ glosuje to Goodhart.

Tento politický rámec zároveň znamená, že se centrální banky dostaly do nezáviděníhodné situace. Skončila totiž éra, kdy měli centrální bankéři štěstí, že se inflace držela nízko. Svět se po roce 1990 otevřel, výroba se stěhovala do zemí s levnější a vzdělanou pracovní silou, včetně České republiky či Polska, a světové ceny zboží v letech 1990 až 2007 podle Goodharta klesaly zhruba o dvě procenta ročně. V současnosti však globalizace ustupuje, svět je více fragmentovaný a nepříznivě se vyvíjí i demografie, takže tato dezinflační tendence klesajících cen mizí.

Veřejné finance jsou přitom dluhem zatíženy tak, že klasické zvyšování sazeb, tedy lék na rychle rostoucí ceny, má vedlejší účinky. „Veřejný dluh a deficit v našich západních zemích jsou na tak neudržitelné úrovni, že když zvýšíte úrokové sazby, snížíte růst, a tím i daňové příjmy, a současně zvýšíte úrokovou zátěž, což deficit i dluh ještě zhorší. A tím se inflační tlak jen přesune z přítomnosti do budoucnosti,“ říká Goodhart.

Účet zaplatí podle Goodharta jednoznačně mladí lidé a lidé s nižšími příjmy. Výrazně totiž zdražily nemovitosti a bydlení obecně, protože dlouhá léta levných peněz (od roku 1990 do zhruba roku 2022) zvedla ceny aktiv vůči mzdám. „Pro mladé je proto velmi těžké sehnat bydlení. Když nemáte kde bydlet a musíte zůstat u rodičů, nepohrnete se do založení rodiny a nebudete plánovat děti,“ uvádí Goodhart.

Další věcí jsou vyšší daně, protože veřejné dluhy a deficity budou muset být dříve nebo později splaceny z výdělků dnešních mladých lidí.

Posledním nepříznivým faktorem je umělá inteligence. „Mladí už jsou dnes znevýhodněni. Lidé po vystudování univerzity zjistí, že nižší úrovně kognitivních činností přebírá umělá inteligence, a mnohem hůř shánějí práci,“ dodává britský ekonom. Absolventi tak začínají kariéru v době, kdy vstupních pracovních pozic ubývá.

Není se tedy co divit, že mladá generace je nespokojená a má tendenci k radikalizaci. Je to patrné na politických preferencích před prezidentskými volbami ve Francii a radikální AfD posiluje rekordně například i v Německu. Rozhořčení mladých totiž neznamená jasné požadavky, ale to, co politologové pojmenovali radikalizace okrajů.

„Mladí čelí vyšším daním, větším potížím při hledání práce a mnohem větším potížím při získání bydlení a jsou stále rozzlobenější. Problém je, že ne vždy rozumějí skutečným příčinám. V mnoha našich zemích pak vidíme politickou polarizaci, kdy extrémní levice i extrémní pravice slibují podle mého názoru zcela falešná řešení,“ říká Goodhart.

Ekonomický problém se mění v politický a politika nabízí řešení, která jej nevyřeší. Dluhy zůstanou, jen se bude hlasitěji hledat viník.

Velká transformace se přitom netýká jen vyspělých států, ale i rostoucího hegemona Číny. Tato asijská země se po svém zapojení do světového obchodu výrazně přičinila, že světové ceny výrobků klesaly. Byla hlavním hybatelem disinflační éry. I v současnosti Peking spoléhá hlavně na export, ale podle Goodharta je jen otázkou času, než se situace změní.

Porodnost v Číně je dnes zhruba jedno dítě na jednu ženu, přičemž k udržení populace je třeba minimálně 2,1 dítěte. Pracovní síla se v Číně bude snižovat a výrazně se zhorší poměr seniorů, kteří potřebují péči, vůči lidem v produktivním věku. A protože čínský penzijní systém je slabý, lidé masivně spoří, aby měli zajištění na stáří. Tyto úspory však v příštích dekádách začnou utrácet. „Obrovský čínský exportní přebytek se v příštích deseti až dvaceti letech prudce otočí v deficit běžného účtu. Budou víc dovážet než vyvážet. Problém je, že nelze říct, kdy přesně to nastane,“ dodává Goodhart. Stejně jako ve vyspělých státech má Čína vysoké zadlužení (nikoliv na úrovni státu, ale především municipalit) a omezený prostor pro zvyšování daní.

Podle Goodharta v Číně stejně jako v Evropě či ve Spojených státech nikdo nebude chtít nést politické náklady.