Hlavní obsah

Analýza: Čína a Tchaj-wan - jedna země, dvě tváře rouškové diplomacie

Ilustrační snímek.

Reklama

11. 4. 2020 10:30

Ani koronavirová pandemie nezklidnila vášně mezi Čínou a Tchaj-wanem. Naopak. Na jejím pozadí souboj dvou státních systémů probíhá stále. Jeden bojuje za přežití demokracie, druhý míří přes mrtvoly k čínské verzi win-win.

Článek

Svět k nelibosti Číny vnímá Tchaj-wan díky jeho úspěchům při zvládání pandemie jako vítěze nevyhlášeného klání. Ačkoli by Čína ráda i nadále prosazovala myšlenku „jedna země - dva systémy“, obě země pojaly zvládnutí pandemie po svém.

Přestože se jejich přístupy v mnohém ani nestřetly, jedno společné mají. Vědomí šance protlačit během pandemie do podvědomí třetích zemí vlastní zájmy. A čínská představa jednotné země, která by pod svou totalitní přikrývku nejraději neprodyšně schovala i Tchaj-wan, dostává v době koronakrize na frak.

Čína vnímá Tchaj-wan jako vzbouřeneckou provincii, Tchaj-wan Čínu jako nebezpečného souseda. A byla to právě „provincie“, kdo jako jeden z prvních do Wu-chanu „už“ 12. ledna se svolením Číny poslal jak svůj lékařský tým, aby přímo ze zdroje získával poznatky o covid-19, tak vlastní zásoby testovacích kitů.

Osmnáct zemí

Úřední název Tchaj-wanu je Čínská republika. Její legitimitu ale Čínská lidová republika (ČLR) popírá a prohlašuje Tchaj-wan za součást ČLR bez ohledu na to, že území Čínské republiky nikdy nezískala. Snaha vlády ČLR je sjednotit oba státy podle formule jedna země – dva systémy, podobně jako je tomu v případě Hongkongu. Čínská republika je dnes de facto nezávislý a od roku 1988 demokratizující se stát.

Tchaj-wan jako samostatný stát uznává pouze 18 zemí.

Tchaj-wan by si tak mohl připisovat kredit za přičinění se na zvládnutí epidemie. Je to však Čína, kdo má potřebu podávat okolnímu světu narativy o vlastním úspěchu a realitě za zdí, za kterou jiné země nevidí. Okolnímu světu ale zato dala šanci přivonět k čínské laskavosti a úspěšným postupům na zpomalení šíření nákazy covid-19, za který svět „vděčí“ čínskému politickému modelu.

Tato kampaň poukazuje na „pozoruhodné výsledky dosažené pod vedením Komunistické strany Číny a socialismu s čínskými rysy“. A Singapur, Japonsko a Jižní Korea v jejím světle stojí jako nedobrovolné příklady zemí, které „na pandemii reagovaly díky zkušenostem z úspěšné čínské bitvy“. Čínská státní média tento model označují za „jediný osvědčený, který zaručí, že se virus jednou pro vždy zastaví“.

Slušivou obálkou tohoto příběhu je pak samotná roušková diplomacie – po přesunutí pozornosti na Evropu a Spojené státy Čína začala poskytovat ochranné masky, ventilátory, nezbytný zdravotnický materiál a sílu v podobě zdravotnického personálu.

Čínská státní média začala o vděčnosti zbytku světa vůči Číně chrlit jednu zprávu za druhou. Srbský prezident líbající čínskou vlajku, Italové hrající čínskou národní hymnu (což později italská média označila jako fake news). Podobný obsah zaplavil i sociální sítě. Ty byly najednou plné chvály čínského úsilí a naopak ukazovaly prstem na demokratické země, které pandemii nezvládly.

Každý, jak umí

Přesunutí epicentra nákazy do Evropy je pro Čínu ideální k utváření obrazu sebe sama jako země, která již pandemii úspěšně zvládla a nyní je ochotná nabídnout pomoc třetím zemím. I v tomto případě se poskytování pomoci pohybuje na dvou úrovních. Za vše hovořícím příkladem může být nepovedená čínsko-italská story o tom, jak Itálie Číně v nouzi zdravotnický materiál darovala, kdežto Čína Itálii v nouzi její dar zpět prodala.

Sice win-win po čínsku, snahu o „obnovu“ čínského obrazu jako země, která stanoví, jakým směrem se bude život na planetě dál ubírat, si tak Čína fakticky sama podkopává.

Tchajwanská verze rouškové diplomacie na rozdíl od té čínské nezapomíná na to, že pod rouškou se schovává lidská tvář.

Tchaj-wan daroval 10 milionů roušek svým partnerům pod heslem „Tchaj-wan může pomoci a Tchaj-wan pomáhá“. Za pomoc Evropské unii poděkovala i šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová. „Evropská unie děkuje Tchaj-wanu za dar v podobě 5,6 milionu masek na pomoc v boji proti koronaviru. Je to neobvyklý důkaz podpory Tchaj-wanu EU.“ Zahraniční média připomínají, že pomocnou ruku podal Tchaj-wan i České republice.

Špatný model, škaredá demokracie

Sympatičtější tchajwanské řešení nezapomněla ohodnotit ani Čína. Pekingský úřad zabývající se záležitostmi Tchaj-wanu (TAO) tchajwanskou rouškovou diplomacii popsal jako „cestu špatným směrem uctívání všeho cizího a konfrontování vlasti“.

Kritiku si Tchaj-wan vysloužil i za spolupráci se Spojenými státy, slovy Pekingu šlo o „opovrženíhodný krok a politický plán k využití pandemie covid-19 k dosažení nezávislosti“. Mluvčí ministerstva zahraničí Chua Čchun-jing byla ještě osobnější, když řekla, že „dva miliony masek stačily k úpadku Spojených států, když jsou s to uznat Tchaj-wan jako model demokracie a skutečného přítele“.

Podporu tchajwanské demokracie Peking vidí nerad. Pandemie koronaviru Tchaj-wanu dopřává pozornost, které podle Číny zneužívá prezidentka Cchaj Jing-wen, jejímž plánem je využít tchajwanské demokratické identity k získání mezinárodní podpory. Té se ostrov dočkal například od Spojených států, jejichž ministerstvo zahraničí uvedlo, že by „země po celém světě mohly těžit jak z tchajwanského modelu“ velkorysých darů a odborných znalostí místních odborníků, tak i z „živé demokracie a síly dobra“, která napomáhá globálnímu úsilí.

Je ironií, že pekingská diplomacie a propaganda vlastně úspěchy Tchaj-wanu ve světě přiživují. Poskytování vadných pomůcek, prodávání, nikoli darování lékařských zásob, poskytování pomoci podle toho, jaké vztahy měli potenciální příjemci s Čínou v minulosti, do toho bojové projevy čínských diplomatů a dezinformační kampaně svalující vinu na Spojené státy. Čína si tak sama diskredituje vlastní Si Ťin-pchingovu kampaň a myšlenku „společenství sdílejícího budoucnost lidstva“. A přestože mnohé studie poukazují na efektivitu opatření, která Peking v boji s koronavirem zavedl, hlasitěji rezonují kritické hlasy obviňující zemi z tutlání informací, původu viru a pravého počtu obětí.

Pod rouškou zdánlivých nezdarů Spojených států a Británie v prvotním návalu pandemie by se tak mohl úspěch drakonických opatření po čínsku jevit jako důkaz síly pekingského režimu, kdežto přijetí přísných opatření v demokratických zemích jako orwellovské. Jejich úspěšnost ale do jisté míry závisí na důvěře v systém a o tom se v Číně příliš hovořit nedá.

Co je ale důležitější – Tchaj-wan i přes nátlak Pekingu dokázal, že čínský model pro boj proti koronaviru nemusí být úspěšnější a atraktivnější než jeho demokratické alternativy.

Boj o WHO, boj s WHO

Tchaj-wan bojuje nejen za svou nezávislost. Ani v pandemickém období mu nebylo umožněno stát se členem Světové zdravotnické organizace. Do křížku se ostrovní země navíc dostala přímo s šéfem WHO, který ji osočil z rasismu vůči vlastní osobě i Afričanům. Prezidentka, která zároveň vede kampaň za nezávislost Tchaj-wanu, se ostře ohradila a připomněla, že Tchaj-wan ví nejlépe, jaké to je být utlačován a diskriminován.

„Vítězství“ Tchaj-wanu v koronavirové bitvě by tak mohlo zavánět vítězstvím ve válce. Ta ale stejně jako pandemie zdaleka nekončí.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované