Článek
Fascinuje nás, když se ukáže, že je něco úplně jinak, než se původně zdálo. Nic tak neupoutá naši pozornost. Milujeme záhady a tajemství, zvlášť když se pro ně nabízejí různá vysvětlení. Jsou na tom založeny všechny úspěšné příběhy, které vyprávějí knihy či filmy. A také konspirační teorie.
Čím složitější a překvapivější je vysvětlení toho, co se kolem nás děje, tím je to zajímavější. Vyvolává to v nás emoce. A zároveň se nám zdá, že je to „vyfutrované“ solidnějším přemýšlením. Vždyť svět je přece tak složitý, a rozumět mu znamená vidět pod povrch věcí. Nebo „za roh“, jak se říká.
Pravda ovšem je, že tak to obvykle není. A že platí pravidla jako Occamova břitva, která říká, že to nejjednodušší vysvětlení je obvykle také to správné.
Proč tomu tak často nevěříme? Protože kdyby to bylo jednoduché, tak svět přece funguje tak, jak potřebujeme, nebo ne? Právě, že ne. Ty nejjednodušší cesty jsou totiž zároveň ty nejpracnější. Když chcete mít úspěch, musíte být chytří, vytrvalí a pracovití. A musíte mít štěstí, to je možná nejdůležitější. Tak snadné to je.
Jenže pro spoustu lidí je příjemnější uvěřit, že ty úspěšnější, mocnější či slavnější spojuje něco tajemného a utajovaného. Něco, co je běžným smrtelníkům odepřeno. Tak proč by se vůbec měli o něco sami pokoušet?
Jednoduchá řešení to paradoxně mají těžší. Podívejme se třeba na roušky a jejich účinnost v boji proti pandemii. Není nic jednoduššího a pochopitelnějšího: když si dáme před pusu a nos nějakou fyzickou zábranu, je evidentní, že se viry budou šířit méně.
A přece to je tak obtížné přijmout. Lidský mozek snad i jaksi podvědomě upřednostňuje vidění světa, které je komplikovanější a méně zřejmé. Takže když se objeví informace, že za určitých okolností může být nošení roušky kontraproduktivní (třeba když je z určitého materiálu a navlhne), okamžitě to náš mozek zaujme. Aha, takže ono je to jinak. Proč nám to dosud tajili?
Do čím většího detailu se diskuse pustí, tím víc se nařízení nosit roušky bude zdát jako pochybné a podezřelé. Plus zároveň budeme hledat racionalizaci toho, proč by někdo měl mít zájem na tom vydávat nefungující nařízení.
A že ho najdeme? Samozřejmě, žádný strach! Může to být pokus ukázat nadřazenost anebo snaha se finančně obohatit.
Když se budeme snažit, vyjmenuje každý trochu přemýšlivý člověk deset dobrých důvodů, proč roušky nenosit. A v tom počtu tak nějak zanikne jeden hlavní důvod, proč je nosit. Převyšující v dopadu všechny ostatní. Že prostě když si dáte před pusu a nos nějakou věc, že se viry do okolí budou šířit méně.
Ale to jsem už psal, že ano?
Pak je tu ta věc, že vše lze dokázat nějakými studiemi. Miluji (bez ironie) průzkumy, které ukazují, že nošení helmy na kole může zvýšit počet smrtelných úrazů. Logika za touto studií je sexy (opět bez ironie): to, že má člověk helmu, zvyšuje jeho subjektivní pocit bezpečí. Takže například při sportovní cyklistice víc riskuje, a je tedy pravděpodobnější, že bude mít nehodu, při níž ho neochrání ani helma.
Navíc to podobně funguje i v městském provozu, kde helmy působí zase na ostatní účastníky. Říkají si: Aha, on má helmu, takže nemusím být až tak ohleduplný. Plus ještě jeden fakt, a totiž to, že když máte helmu a tmavé brýle, tak vás to anonymizuje. Jako řidiče za neprůhlednými skly. A někteří řidiči pak můžou podvědomě zapomenout, že cyklista je „také“ člověk.
Tohle vše je pravda a jak už bylo řečeno, existuje na to bezpočet studií. Jenže když při pádu z kola narazíte hlavou do pevné překážky, všechny tyto studie jsou irelevantní. Statistika není důležitá. Vracíme se k té jednoduché až urážlivě pochopitelné informaci, kterou jsme měli na samém počátku. Když máte na hlavě helmu, je zkrátka (a jednoduše) mnohem méně pravděpodobné, že si rozrazíte lebku.
U helmy záleží jen na vás, jak se rozhodnete (například já ve městě helmu nenosím, protože věřím tomu, že zvýšenou opatrností snížím riziko), u šíření viru je to složitější v tom, že nošení běžné roušky chrání víc ostatní než toho, kdo ji má na sobě. Což samozřejmě „aritmetiku rizika“ dál komplikuje.
Ale nechme stranou roušky, vraťme se ke konspiračním teoriím. Kde se bere jejich úspěch? Jen v USA věří tři lidé z deseti na existenci andělů a jeden člověk z třiceti věří tomu, že společnost řídí tzv. reptiliáni, tedy zjednodušeně tvorové, kteří pouze vypadají jako lidé.
Ve skutečnosti jsou mimozemského původu a od lidí se odlišují ocasem. Proto se nazývají reptiliány. Jejich cílem je lidi zotročit. Rozhodují o tom, kdo dostane ten či onen rok Oscara, a stáli samozřejmě i za historickými tragédiemi. Patří mezi ně Bill Clinton, George Soros a další obvyklí podezřelí.
Ovšem reptiliáni poněkud ustupují do pozadí a objevují se noví nepřátelé. Tentokrát se jedná o lidi, ale mimořádné zákeřné a zároveň velmi dobře organizované. Nebýt hackerů, skoro bychom se o nich nedozvěděli. Jde o pedofily a satanisty, kteří organizují obchod s bílým masem a unášejí novorozence, z jejichž krve čerpají sílu.
Je to celé tak šílené, že by to v Hollywoodu neobstálo ani na scénář béčkového hororu. Včetně údajných důkazů, získaných právě ruskými hackery v roce 2016. Mimochodem, ony „důkazy“ spočívaly v tom, že se podařilo „rozklíčovat“ kód, který členové kultu používali.
Když byla řeč o objednání „pizzy“, šlo o mladé chlapce, zatímco „pasta“ znamenala mladé dívky. Takže když někdo z washingtonských elit psal v e-mailech o těchto jídlech, bylo jasné, co ve skutečnosti míní. Mimochodem, vedlo to v březnu k ozbrojenému vniknutí do jedné známe pizzerie ve Washingtonu. Muž požadoval, ať mu zaměstnanci okamžitě ukážou sklep. Jenže dotyčný podnik žádný neměl.
Muž, který toto spiknutí „odhalil“, vystupuje na sociálních sítích pod jménem Q. Podle toho se hnutí dnes říká QAnon. Co ho odlišuje od podobných fantasmagorií? Umně míchá fakta s bláznivými smyšlenkami a především je do této spiklenecké teorie vtažena nejvyšší politika. Konkrétně Donald Trump. Ten se totiž stal prezidentem právě proto, aby sadistický kult odhalil a zničil. Je proto třeba ho podpořit.
Není divu, že se sám prezident odmítl proti hnutí QAnon vymezit, přesně podle svého oblíbeného vzorce „kdo mě má rád, toho mám také rád nebo mu minimálně neublížím“, a nechává dotazy novinářů bez dalších komentářů.
Není divu, že popularita QAnon roste. A to navzdory tomu, že Twitter a dnes i Facebook mažou skupiny, stránky a anonymní uživatele, které tuto spikleneckou teorii šíří. Podle některých odhadů míří QAnon k tomu, že se stane regulérním náboženstvím.
Co je motivací, aby někdo takovou teorii vymyslel a pustil do světa? I to víme. Či máme podezření. Může jít o vysokou politickou hru, snad i se zahraniční účastí. Vždyť na začátku přece byli ruští hackeři. Jenže… nenecháváme se pak unést stejně jako ti, kteří QAnon věří a šíří její teorie dobrovolně?
Neplatí i zde Occamova břitva a není tím nejpravděpodobnějším vysvětlením to nejjednodušší? Že jde prostě o jednu z bezpočtu pitomostí, které nejrůznější lidé vypouštějí do online světa každý den, pouze s tím rozdílem, že tahle se „chytla“ a začala se šířit? A že někdo zároveň pochopil, že by se na tom - jako na lidské hlouposti skoro vždycky - daly vydělat nějaké peníze?
Podle mě to tak je. A paradoxně je to právě tohle, co spojuje největší zastánce spikleneckých teorií s těmi, kteří s nimi nejintenzivněji bojují. Totiž že dávají přednost složitým vysvětlením před jednoduchými. Krkolomnou lež nelze porazit krkolomnou pravdou, tak to prostě je.
Kdekoli slyšíme, že nějaký státní aparát řídí dokonale utajené a perfektně organizované sekty, a je celkem jedno, jestli jde o mimozemšťany, Židy anebo cyklisty, pak to… hm, je mi líto, že kazím legraci… ale pak to není pravda.
Mám důkaz, který není ultimátní, ale přesto celkem přesvědčivý. Jsou jím poslední měsíce a to, jak dotyčné státní aparáty - a opět je jedno, jestli myslíme český, americký nebo švédský - bojují s pandemií. Skoro všude vidíme to samé: zmatky, nekompetentnost a hlavně totální dezorganizaci. Neschopnost mluvit stejným jazykem a dorozumět se. Koordinovat aspoň ty základní věci.
A TEN SAMÝ aparát by dokázal utajit sektu satanistů nebo tisíce mimozemšťanů, žijících desítky let mezi námi? To je ta nejvtipnější věc, kterou jsem za dlouhou dobu slyšel. Až se mi smíchy roztřásl můj reptiliánský ocas schovaný na zádech pod košilí.
