Americký analytik: Trump se snaží o revoluci, Evropa to může pocítit nejvíc

Americký prezident Donald Trump završuje první rok svého druhého funkčního období. Rok dramatických politických tahů, provokativních výroků a nejistoty všech, kdo po desetiletí spoléhali na Spojené státy coby garanta světového pořádku. Kam se svět i samotné Spojené státy za posledních 12 měsíců s Donaldem Trumpem v Bílém domě posunuly, řešíme v podcastu 5:59 s americkým novinářem Alexem Klimentem.

Nevybíravý tlak na tradiční spojence, zavádění a odvolávání cel, lavírování ohledně války na Ukrajině nebo neskrývané usilování o Nobelovu cenu míru i za cenu nátlaku a výhrůžek. Donald Trump se před rokem stal podruhé americkým prezidentem a změnil to, jak Evropa nahlíží na Spojené státy.

Zásadním varovným signálem, že některé pořádky nemusí být neochvějné, jsou v současnosti pro sedmadvacítku zejména Trumpovy výhrůžky anexí Grónska. „Trumpa nechává zcela chladným to, že Evropa je už 75 let dobrým spojencem USA,“ popisuje v podcastu 5:59 editor ve společnosti GZERO Media Alex Kliment.

Podle amerického novináře je Donald Trump „posedlý“ vlastnictvím největšího ostrova na světě, který náleží Dánskému království. Od 1. února dokonce plánuje uvalit desetiprocentní cla na některé evropské země, dokud se Spojeným státům nepodaří uzavřít dohodu o koupi Grónska. Evropské země už jednají o odvetných opatřeních.

„Trump ho chce obsadit, aby se zapsal do historie podobným činem, jakým byla koupě Louisiany, která obrovsky rozšířila území Spojených států v 19. století. Stalo se to pro něj utkvělou myšlenkou, nebezpečnou myšlenkou, protože se jí zjevně nedokáže zbavit,“ říká Kliment.

Proč Donalda Trumpa netrápí velmi nízká podpora Američanů v otázce anexe Grónska? A má podle něj americká administrativa skutečně ucelenou strategii zaměřenou na Čínu? I na to v rozhovoru pro podcast 5:59 odpovídá americký novinář Alex Kliment.

Alexi, ještě než se pustíme do toho nejnaléhavějšího dění, kterým se alespoň z pohledu Evropy zdá být nynější napjatá situace kolem Grónska, mohl byste nám načrtnout celkový obrázek, jak se Spojené státy – země, kde žijete – změnily od chvíle, kdy se Donald Trump vrátil do Bílého domu a začal své druhé funkční období v úřadu prezidenta?

Když jsem v tomhle podcastu mluvil o Donaldu Trumpovi naposledy, bylo to krátce předtím, než se do toho úřadu vrátil, a vy jste se mě tehdy ptali na má očekávání a v čem by to napodruhé mohlo být jiné. A já si tenkrát vypomohl rčením „dvakrát nevstoupíš do stejné řeky“. To bych zopakoval i dnes, protože to pořád platí, jen s jedním podstatným rozdílem – a tady bych znovu použil češtinu, když dovolíte: Dnes to už není řeka, ale takové rozbouřené moře.

Jsme v radikálně odlišné situaci, než jsme byli v prvním Trumpově období. A myslím, že ten rozdíl spočívá v tom, že když zvítězil Donald Trump v roce 2016 ve volbách poprvé, tak všichni včetně jeho samotného to v nějakém ohledu považovali za náhodu, div ne omyl nebo hříčku historie. A měli za to, že se pak to kyvadlo dějin možná zase vrátí a vše bude jako dřív.

Tentokrát to tak není. Trumpovi se podařil nejpozoruhodnější politický comeback v moderních amerických dějinách. Dvakrát čelil impeachmentu, prohrál volby, přežil dva atentáty a mraky žalob a právních tahanic. A přes to všechno se dokázal vrátit a vyhrát. Takže do úřadu se myslím vracel mnohem lépe připravený, soustředěnější a taky mnohem pomstychtivější vůči těm, kteří se k němu podle jeho přesvědčení nechovali správně.

Myslím, že zároveň není přehnané mluvit o tom, čemu teď přihlížíme, jako o snaze Donalda Trumpa provést v americké politice svého druhu revoluci. Revoluci v tom, jak americká politika funguje a o jakou moc se opírá prezidentský úřad. Revoluci v tom, jak vypadá americká společnost, tedy v tom smyslu, kdo do ní patří a kdo do ní nepatří. A také revoluci v tom, jak Amerika používá svou sílu ve světě. Není zřejmé, jestli tahle revoluce uspěje, ale je jisté, že sledujeme velmi silnou a soustředěnou snahu postarat se o to, aby uspěla. Způsobuje to spoustu zmatků, jde z toho trochu strach, ale zároveň je to z pohledu politologa fascinující.

Díky za tenhle vhled a také obdivuji, jak obratně dokážete pracovat s jazykem svých českých předků. Když se teď zaměříme na to, jak se dívá Donald Trump na svět, a zohledníme při tom, co se děje kolem Grónska a také co se píše v nové národně bezpečnostní strategii vypracované Trumpovou administrativou, dá se říct, že Evropa z toho vychází jako ta nynějším Bílým domem nejméně oblíbená část světa?

Nejméně oblíbená… No, myslím, že pohled Donalda Trumpa na svět se velmi liší od všech jeho předchůdců v úřadě v tom smyslu, že on nepřisuzuje žádnou konkrétní hodnotu dlouhodobým spojenectvím ani tomu, jestli je ta která země demokratická nebo nedemokratická. A taky nevěří v myšlenku, že svět je nebo by mohl být uspořádán multipolárně, řídit se mezinárodním právem a nějakým obecným konsenzem.

Z jeho pohledu to, na čem ve světě záleží, je moc, transakce a obchody. Ty jsou důležitější než spojenectví. Moc je pro něj důležitější než hodnoty. Jistě, pokud pocházíte z Latinské Ameriky, Blízkého východu nebo jihovýchodní Asie, mohli byste namítnout: Ale vždyť se tak Spojené státy chovaly vždycky. Jenže Trump je jiný v tom, že se tak chová k zemím, které už tři čtvrtě století patří k nejbližším americkým spojencům – a to jsou země v Evropě. Což je radikální změna.

A další věc v Trumpově pohledu na svět je, že ho nevidí jen jako svět moci a zájmů spíše než hodnot a spojenectví, ale také jako svět se sférami vlivu. A když se podíváte na jeho národně bezpečnostní strategii, nepokrytě se tam mluví o tom, že cílem Spojených států je mít určující vliv v celé západní hemisféře. Ostatně velmi brzy jsme od něj slyšeli ty hrozby, že si znovu vezme Panamský průplav, že chce z Kanady udělat jednapadesátý americký stát. Teď jsme zase viděli jeho rozhodnost ve Venezuele. Vyhrožuje Mexiku. A Grónsko je v jeho vidění světa samozřejmě nedílná součást západní, tedy americké hemisféry.

Svět rozdělený do sfér vlivu je ovšem pro Evropu složitý svět k žití, protože Evropa žádnou jasně definovanou sféru vlivu nemá. Dalo by se říct, že většinu posledního tři čtvrtě století strávila v té americké. Takže pokud si Trump zamane, myslím, že Evropa bude v té části světa, která pocítí tu největší, nejradikálnější a nejvíce destabilizující změnu v americké politice, protože Trumpa nechává zcela chladným to, že Evropa je už 75 let dobrým spojencem USA.

Na spojenectvích přece nezáleží. Záleží na transakcích – na tom, co z toho dostane. A taky na moci. To, že je Evropa souborem demokracií, Trumpa neohromí. Takové věci pro něj nejsou důležité. Krom toho panuje v rámci hnutí MAGA silné přesvědčení, že Evropa začala civilizačně zaostávat. Mluví o tom s oblibou viceprezident J. D. Vance a spousta řekněme intelektuálněji zaměřených lidí z okruhu MAGA, podle nichž se Evropa, zejména ta západní, tím, že otevřela dveře masové migraci, odsoudila k civilizačnímu úpadku a slábnutí. A jestli něco Donald Trump opravdu nesnese, tak je to zdání slabosti.

Tudíž se domnívám, že Evropa pocítí změnu americké zahraniční politiky za Donalda Trumpa víc než kterýkoli jiný region světa, možná s výjimkou Latinské Ameriky.

Kam až může situace ohledně Grónska dospět? Když Trump vyhrožuje evropským zemím, členům NATO, a přinejmenším odmítá vyloučit nasazení vojenské síly, je to svým způsobem trolling? Je to tlak, který má evropské státy dostat do kouta? Nebo máme takové výhrůžky brát zcela vážně?

Řekl bych, že obojí. Trolling je důležitou součástí Trumpova pohledu na svět a jeho zahraniční politiky. Což je samozřejmě problém, když se jedná o nejsilnější vojenskou mocnost světa, která se potenciálně může obrátit proti vlastním spojencům. A je to i důvod, proč je současná doba tak matoucí. Neznám odpověď na vaši otázku, nevím, jestli je možné říct, že existují určité meze, za které už situace nezajde. Možná nakonec Donald Trump uzavře dohodu, možná vycouvá – nebo udělá něco úplně jiného. Je to velmi těžké předpovídat.

Donald Trump je jednoznačně na Grónsko extrémně fixovaný, a to způsobem, který přesahuje jakoukoliv výhodu, která by Spojeným státům mohla plynout z převzetí kontroly nad tím územím, ať už z důvodu národní nebo hospodářské bezpečnosti, či kvůli možnému využití tamních přírodních zdrojů.

Ve všech těchto aspektech je zrnko pravdy – ano, je zřejmé, že by z hlediska USA dávalo smysl více se angažovat v Grónsku. Ale myslím, že už jsme v jiné fázi. Myslím, že Trump je nyní Grónskem posedlý. Chce obsadit Grónsko, aby se zapsal do historie podobným činem, jakým byla koupě Louisiany, která obrovsky rozšířila území Spojených států v 19. století. Takže se to pro něj stalo utkvělou myšlenkou, nebezpečnou myšlenkou, protože se jí zjevně nedokáže zbavit.

A nijak zvlášť se nenechává odradit hrozbou, že by to zničilo NATO, protože, jak víte, podle všeho pro něj NATO příliš neznamená. Proto si myslím, že to je velmi nebezpečná situace. Zřejmě jste v pondělí ráno zaznamenali zprávu, kterou poslal norskému premiérovi: „Svět nebude v bezpečí, dokud Spojené státy nebudou kontrolovat Grónsko.“ To není dobré.

Rád bych k tomu dodal ještě jedno číslo: Jen asi čtyři procenta amerických občanů by případně souhlasila s nasazením vojenské síly k anexi Grónska. Jenže ono se zdá, že to na Trumpa příliš nepůsobí, nemám pravdu?

Nepůsobí. V nedávném rozhovoru pro list The New York Times dostal otázku: „Čím se necháváte limitovat v zahraniční politice?“ A on odpověděl: „Jen svou myslí a svou vlastní morálkou.“ Postoje voličů v této otázce pro něj podle mě neznamenají žádnou překážku. A to navzdory tomu, že pokud měl dosud v něčem problém s americkým veřejným míněním, pak je to dojem, že nijak nepomohl ekonomice, respektive že dělá věci, které ekonomice škodí.

Američtí voliči většinou nevolí na základě zahraniční politiky. Výjimkou by ale mohlo být to, že Trump, zvolený s heslem Make America Great Again, který sliboval konec nekonečné války a chtěl se poprvé v životě celé jedné generace zaměřit na Ameriku, teď začíná budit dojem, že se vydal cestou exotických a destabilizujících dobrodružství, aby obsadil Grónsko, aby převzal venezuelský ropný průmysl, aby bombardoval Mexiko, a dělá tohle všechno, zatímco ceny běžného zboží dále stoupají.

Řekl bych, že to pro něj může znamenat problém. Zejména když se blíží kongresové volby v polovině jeho prezidentského období. Ale nemyslím si, že by ho pohled veřejnosti na otázku Grónska – na problém, kterému popravdě řečeno většina Američanů příliš nerozumí – nějak zvlášť brzdil.

Podle mě je pravděpodobnější, že se najdou poradci v jeho okolí, kteří mu řeknou: „Víte, možná to není tak dobrý nápad. Možná není z hlediska schopnosti Ameriky používat sílu ve světě dobrý nápad rozbít NATO. Možná není dobrý nápad znepřátelit si Evropskou unii.“ Jenom si nejsem jistý, kolik takových lidí teď v Trumpově okolí je.

Co byste ale označil za skutečné úspěchy v oblasti zahraniční politiky Donalda Trumpa? V případě jeho prvního mandátu bychom asi mohli jmenovat uzavření takzvaných Abrahámovských dohod na Blízkém východě – je to i teď počin z tohoto regionu, tentokrát v podobě příměří ve válce v Pásmu Gazy?

Ano, myslím, že je fér říct, že Trump byl pro dosažení příměří ochotný vyvinout na izraelskou stranu takový tlak, jakého předchozí administrativa Joea Bidena nebyla schopná, nebo ho dokonce vyvinout ani nechtěla. A přestože musíme zdůraznit, že po tak ničivé válce je to hodně nedokonalé příměří, Trump ho v případě Gazy opravdu dosáhl. A teď uvidíme, jak to dopadne.

V rámci příměří teď má přijít jeho druhá a skutečně obtížná fáze, kdy bude důležité, jestli se Hamás doopravdy odzbrojí a jakou roli bude hrát v jakékoliv budoucí formě vlády, která bude Gazu spravovat. Hamás samozřejmě už dal najevo, že zbraně nesloží, pokud v tomto směru nedostane patřičné záruky. Podstatné ale budou i další faktory: S jakým tempem se Izrael stáhne z té poloviny území Pásma Gazy, kterou stále okupuje? A kdo bude tvořit ty zamýšlené mezinárodní mírové jednotky? To všechno jsou velmi ožehavé záležitosti. Ale i tak je třeba Donaldu Trumpovi přiznat, že už dosažení první fáze příměří bylo obrovským úspěchem.

A taky bych řekl, že úspěšný byl Trump i v tom, jak dokázal – tedy alespoň do momentu jeho grónského fiaska – přimět evropské země NATO k tomu, aby začaly vážně uvažovat o převzetí větší části břemene v podobě svých vlastních výdajů na obranu.

To samozřejmě nebyla původní myšlenka Donalda Trumpa. Představa, že by mohly a měly existovat vyváženější vztahy a že by se mělo rozložit břemeno transatlantické obrany, sahá k Baracku Obamovi a ještě hlouběji. A já si také myslím, že pro Evropu a celou Alianci bude zdravé, když se ta zátěž skutečně bude více sdílet. A připsal bych Trumpovi zásluhu za to, že se mu to povedlo, i když to bylo tím jeho dost drsným, provokativním a výhrůžným způsobem a i když se může stát, že krize kolem Grónska to všechno může rychle pohřbít.

Takže tu jsou dva skutečné úspěchy: Gaza a výdaje na obranu v rámci NATO. Trump si sám připisuje i další zásluhy – třeba v urovnání konfliktu mezi Arménií a Ázerbájdžánem a snad i Indií a Pákistánem. Ale i když tyhle věci rád vypočítává jako důvody, proč by měl získat Nobelovu cenu míru, tak podle mě jde o méně významné momenty, které už není možné označit za Trumpovy velké úspěchy na poli globální politiky.

Jakým vývojem prošla politika Trumpovy administrativy vůči Ukrajině? A jakou podporu má současný americký prezident nyní v Republikánské straně? Celý rozhovor s americkým novinářem Alexem Klimentem ze společnosti GZERO Media si můžete poslechnout v přehrávači na začátku článku.