Íránský novinář: Válka režim v Teheránu zatvrdila, v úzkých nasadí všechno

Spojené státy a Írán se blíží dohodě, tvrdí Bílý dům. Jenže není jasné, o čem přesně. Ani kdy by mohla být skutečně uzavřena. A vyjádření druhé strany do toho také mnoho světla nevnášejí. Jaké jsou tedy vyhlídky na ukončení válečného stavu mezi oběma zeměmi? A jak íránský režim poznamenalo 40 dní bombardování?

Co přesně je a není předmětem vznikající dohody mezi Washingtonem a Teheránem, jejíž blízkost avizoval o víkendu Donald Trump, zůstává nejasné. Stejně jako časový odhad, kdy by ji obě strany mohly přijmout a otevřít tak cestu k dalšímu jednání – třeba i o íránském jaderném programu.

Kdo tedy má momentálně v konfliktu navrch? A kdo ve skutečnosti Írán vede poté, co tamní islámskou republiku připravily americké a izraelské údery o nikoli nevýznamnou část nomenklatury?

To jsou jen některé z otázek, které jsme v aktuálním vydání podcastu 5:59 položili Kianu Šarífímu, novináři z centrální redakce Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda (RFE/RL), který má na starosti právě referování o Íránu a který má díky rodinným vazbám i husté síti kontaktů velmi dobrý přehled o tom, co se v jeho rodné zemi děje.

Níže vám nabízíme výběr z rozhovoru, jehož kompletní verzi si můžete poslechnout v přehrávači v úvodu článku nebo také v podcastových aplikacích.

Donald Trump v jednom ze svých posledních vzkazů zmínil, že jeho administrativa nemusí spěchat, pokud jde o dohodu s Íránem, protože čas je prý na jejich straně. Je to tak? Hraje čas opravdu ve prospěch Američanů?

Záleží na tom, koho se zeptáte. Protože třeba trhy tomu zjevně nevěří. Všechno šlo nahoru – od ceny kondomů po ceny benzinu, to všechno vlivem stavu věcí v Hormuzském průlivu podražilo. Nemyslím si, že by z té situace někdo skutečně profitoval. Írán trvá na tom, že mu nedělá problém průliv dál blokovat, a také americké zpravodajské odhady, zdá se, souhlasí s tím, že to může dělat ještě poměrně dlouhou dobu, i když ne donekonečna.

Svůj dopad ale zároveň má i americká blokáda íránských přístavů. Írán sice našel nějaké cestičky, jak ji obcházet, třeba dovozem i vývozem pozemní cestou a po železnici. Má to ale své limity. Pořád potřebujete námořní tankery, abyste z toho všeho mohli skutečně profitovat. A pak – pokračování americké blokády znemožňuje, aby íránskou ropu nakupovala Čína, přičemž Teherán prodávat do Číny zkrátka potřebuje. Takže čas teď nehraje v ničí prospěch. A nakonec jsou to obyčejní lidé jako já, vy a samotní lidé v Íránu, kdo tím vším trpí.

A kdo má v této situaci momentálně navrch? Je to Írán, nebo Spojené státy?

Záleží na tom, z jakého úhlu se na to podíváte. Jaký byl vlastně cíl této války? Pokud jím bylo svržení islámské republiky, tak si myslím, že odpověď je jasná. Jestliže bylo cílem jen režim oslabit, pak se to bezpochyby stalo – ale zároveň jste velmi konzervativní vládnoucí establishment nahradili jeho mladší a radikálnější verzí. Centralizovaný systém vlády jste nahradili decentralizovaným, který je méně předvídatelný. Větší kontrolu teď také získaly revoluční gardy, což obecně není dobrá zpráva.

Zároveň ale Írán hodně utrpěl. Přišel o řadu významných představitelů a také o řadu svých vojenských schopností. Takže skutečně závisí, koho se zeptáte… Dohodu, o které se teď jedná, mnoho lidí podporuje, ale ti radikálnější na obou stranách říkají, že je špatná. Najdete Američany, kteří namítají, že jakákoliv dohoda s islámskou republikou znamená, že tato islámská republika přežije, což přece není žádoucí.

A potom máte zastánce tvrdé linie v Íránu, kteří jsou přesvědčeni o tom, že Írán ve válce zvítězil, tak proč teď vůbec cokoliv vyjednávat? Musíme být přece schopni získat všechno, co chceme; nesmíme se vzdávat kontroly nad průlivem a Spojeným státům bychom měli vzkázat, ať z regionu odejdou… Většina stoupenců tvrdého přístupu zkrátka tvrdí, že ta dohoda je špatná, protože prospívá druhé straně.

Jaká je momentální situace v Íránu, pokud jde o náladu mezi obyvateli a ochotu postavit se režimu?

Začnu tím, že v roce 2025 bylo v Íránu 17 politických poprav. Letos, až do těchto chvil, už jejich počet přesáhl třicítku. Kvůli válce se množství politických poprav zdvojnásobilo. Írán urychlil vykonávání rozsudků, ve kterých se odkazuje na bezpečnost státu – ať už jde o údajnou špionáž pro Izrael nebo Ameriku, o narušování bezpečnosti a tak dále…

Popravováni jsou lidé zatčení během lednových demonstrací nebo také ti zatčení během rozsáhlých protestů za práva žen v roce 2022, známých pod heslem „Žena, život, svoboda!“, které tehdy ulicemi znělo. Cílem režimu je teď zasít mezi veřejnost strach, kdy lidem vzkazuje, že tahle válka jednou skončí, ale my tu stále budeme a vy zaplatíte vysokou cenu. Chtějí, aby si to lidé uvědomili.

A kdo momentálně v Íránu rozhoduje? Novým nejvyšším vůdcem je oficiálně Modžtaba Chameneí, syn předchozího nejvyššího vůdce, ale na veřejnosti se neukazuje. Co to znamená? A kdo další má teď v Teheránu důležité slovo?

Na papíře je nejvyšším vůdcem opravdu Modžtaba Chameneí, a oficiálně je to tedy on, kdo má rozhodující slovo. Jenže mu chybí autorita jeho otce, který měl ostatně 36 let na to, aby si ji vybudoval a upevnil. A to, že jsme nového nejvyššího vůdce už několik měsíců neviděli, pro něj nenaznačuje nic dobrého. Na papíře tomu tedy sice šéfuje, ale vstupují do toho další faktory.

Máme tu Sbor islámských revolučních gard. A podle některých hlasů to byly právě gardy, kdo si volbu Modžtaby Chameneího do čela režimu prosadil. Vrchní velitel revolučních gard Ahmad Vahídí je také někdo, o kom se mluví jako o mimořádně vlivné figuře. Stejně tak jako bývalý šéf zpravodajské služby revolučních gard Husejn Tá’eb, který má údajně velkou moc v zákulisí. Také profil předsedy íránského parlamentu Mohammada-Bakra Kálibáfa raketově vystřelil poté, co řada osobností z horních pater íránského režimu přišla během války o život.

Naopak prezident Masúd Pezeškján je v podstatě nikdo. Plní čistě administrativní roli. Objeví se v televizi a řekne něco hezkého, aby uklidnil masy, ale stejně ho nikdo neposlouchá, protože nemá žádnou autoritu ani reálné pravomoci. Takže styl íránského vedení je teď velmi decentralizovaný. Není to už jen o jedné osobě, je to víc rozprostřené. Což taky dost znesnadňuje předvídat, jaké budou další kroky na straně Íránu.

A tušíme, kdo přesně formuje pozici íránského režimu pro ta probíhající zprostředkovaná jednání mezi Teheránem a Washingtonem? A kdo je jejich hlavním hybatelem?

Těžko říct. Víme, že v zákulisí dochází k nějakým třenicím. Máte tam lidi, jako je už zmiňovaný šéf parlamentu Kálibáf, který ta jednání oficiálně vede. A zdá se, že stojí o dohodu. Pak ale máte zastánce tvrdší linie, jako jsou lidé z prostředí íránských revolučních gard typu Ahmada Vahídího nebo Husejna Tá’eba. Ti jsou nesmlouvavější a nestojí o co nejrychlejší podpis nějaké dohody, protože si možná myslí, že Írán má sílu vydržet i delší dobu a že čím déle bude Hormuzský průliv uzavřený, tím víc to bude Spojené státy bolet a tím spíše se od nich dočkají nějakých ústupků. Není tam žádný jednotlivec, který to řídí, je to skupina lidí. Ale to, že se v jednání dostali už takhle daleko, jak to teď vypadá, naznačuje, že se možná rozhodli, že už nadešel správný čas na to nějakou dohodu uzavřít. Uvidíme.

Írán od 28. února zažil 40 dnů bombardování následovaných už bezmála 50 dny příměří. Víme, jaké škody za tu dobu utrpěl? A jak se to dotklo jeho vojenských schopností?

Írán určitě utrpěl značné vojenské škody. Došlo ke zničení odpalovačů raket. Íránské námořnictvo taky dostalo co proto, jenže tady je potřeba říct, že Írán ve skutečnosti žádné opravdové námořní síly ani neměl. Íránské válečné lodě byly ve skutečnosti upravené ropné tankery, které nikdy v žádné válce použity nebyly. Írán je maximálně posílal na námořní vojenské přehlídky. Veškerá vojenská síla íránského režimu na moři spočívá v malých rychlých člunech, které dokážou obtěžovat projíždějící lodě a klást námořní miny. Právě tak Írán uzavřel Hormuzský průliv.

Aby tedy někdo mohl Íránu zničit vojenské námořnictvo, musel by Írán nejprve nějaké takové námořnictvo mít. A já jsem nikdy neměl pocit, že ho Írán má. Totéž s vojenským letectvem. Spousta lidí mluví o tom, že Írán přišel v téhle válce o své vzdušné síly. Pardon, jaké vzdušné síly? Kdyby Írán nějaké měl, neinvestoval by tolik do svého raketového programu nebo do svého dronového programu. To jsou skutečné hrozby, proto Spojeným státům tak záleží na tom, aby se tyhle programy zredukovaly nebo úplně zmizely. Írán nikdy neměl vojenské letectvo, které by stálo za řeč, rozhodně ne za tohoto režimu.

Ale i tak utrpěl značné škody, určitě se nedá tvrdit, že ne. A to, že Spojené státy a Izrael zcela ovládly íránský vzdušný prostor, vám jasně ukazuje, jak zoufale slabá byla íránská protiletecká obrana. Byl to dost žalostný pohled, když vezmete v potaz, jak se íránský režim desítky let holedbal svou údajnou obrannou silou. A když pak přišla chvíle ji ukázat, nebylo co. Měli řadu útočných schopností, dokázali zasáhnout mnoho zemí Blízkého východu současně a způsobit jim spoustu škod, ale pokud jde o vlastní obranu, moc toho nepředvedli. Vlastně vůbec nic.

A je teď íránská pozice slabší, nebo silnější než před vypuknutím konfliktu? Souhlasíte s tím, že se Íránu podařilo úspěšně využít kontrolu nad Hormuzským průlivem jako hrozbu a zbraň proti svým arabským sousedům v Perském zálivu – dá se to tak chápat?

Hormuzský průliv nebyl žádnou mocenskou pákou, dokud válka nezačala. Tuhle výhodu si Írán vytvořil sám a umí ji také úspěšně využít. Jedním z důvodů, proč se většinou zdržoval útoků na své sousedy, byla ale jeho obava z rozsáhlého útoku ze strany Spojených států – k němu ale nakonec také došlo. A Írán to ustál, útok vydržel. To mu možná dodalo sebevědomí.

Takže pokud otázka stojí tak, jestli je Írán politicky slabší, než byl, tak možná ano. Ale taky se zdá, že teď zaujímá tvrdší linii než dřív a že je proti svým nepřátelům schopen použít – v případě, že se bude cítit zahnán do kouta – všechno, co má k dispozici. A to bez ohledu na to, co se pak stane se samotným Íránem. Což je pro tamní civilisty děsivá představa. Protože pokud je lidem, kteří tu zemi řídí, jedno, že bude zničena, kdo ji v tu chvíli dokáže ochránit…?

V podcastu 5:59 se také dozvíte, v jakém stavu je momentálně íránská politická opozice nebo proč budou Íránci podle Kiana Šarífího bedlivě sledovat každé gesto členů íránské fotbalové reprezentace, která by měla už příští měsíc odehrát v USA nejméně tři zápasy světového fotbalového šampionátu. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.