Německem třesou krajní síly. Jaký rozdíl je mezi „extremisty“ a „radikály“

Německo má za sebou další zemské volby – a s nimi i další tvrdou porážku kancléře Friedricha Merze. Jeho CDU prohrála v Berlíně s krajně levicovou stranou Levice a v Meklenbursku-Předním Pomořansku, kde dominovala krajně pravicová Alternativa pro Německo, dokonce vypadla ze zemského sněmu. Co volby ukázaly?

Alternativa pro Německo (AfD) v krátké době ovládla už druhé zemské volby. Po triumfu v Sasku-Anhaltsku, kde o prvním zářijovém víkendu dosáhla svého dosud nejlepšího volebního výsledku a se ziskem přes 43 procent hlasů si zcela jednoznačně řekla o podíl na moci, o víkendu přidala vítězství i v další ze spolkových zemí bývalé NDR – v Meklenbursku-Předním Pomořansku.

Krom toho si nevedla vůbec špatně v tradičně levicovém Berlíně, kde se v neděli rovněž konaly volby do zemského sněmu. Na celé čáře v nich sice zvítězila ostře levicová strana Levice (Die Linke), která s bezmála 26procentním ziskem hlasů porazila obě součásti berlínské (i celoněmecké) vládní koalice – křesťanské (CDU) i sociální demokraty (SPD) –, AfD si tam ale od minule rovněž výrazně polepšila a skončila třetí na pásce se ziskem přes 16 procent hlasů.

„Myslím si, že pozicí (kancléře a lídra CDU) Friedricha Merze více otřásl výsledek v Meklenbursku-Předním Pomořansku, (kde se) CDU nedostala do místního sněmu. To je reputačně obrovský problém pro stranu, která se tváří jako strana všelidová, která hrozně dlouho ovlivňuje život po všech regionech, včetně těch východních,“ ohlíží se za víkendovou „pohromou“ (jak to nazval sám Merz) pro CDU politolog Aleš Michal z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Kdo naopak v neděli večer po uzavření volebních místností a sečtení hlasů zažíval skutečnou euforii, byli představitelé a přívrženci krajně levicové strany Levice, která ovládla volby do berlínského zemského sněmu. Uskupení, které prošlo několikerou transformací, má své nejhlubší kořeny ještě v komunistické NDR. Na rozdíl od AfD, jejíž představitelé a sympatizanti tu více, tu méně otevřeně koketují s odkazem nacionálního socialismu, ji ale německé úřady nepovažují za stranu extremistickou.

„Je to těžká debata. Myslím si, že to, co (u Levice) odpovídá skutečně nejvíc, je pojem radikální levice, která se odlišuje od extrémní levice tím, že nenapadá pravidla hry, tu samotnou podstatu demokratického systému,“ říká k tomu Michal, který se ve svém politologickém výzkumu dlouhodobě zaměřuje na populismus, extremismus a radikalismus.

Postupnou transformaci Levice potom ilustruje na příkladu písní, které se zpívají na stranických shromážděních. Zatímco dříve to byla východoněmecká hymna „Auferstanden aus Ruinen“ (Povstali jsme z trosek), dnes si její příznivci na mítincích více notují „Wehrt euch, leistet Widerstand“ (Braňte se a bojujte proti fašismu).

„Myslím si, že tyhle dvě písně a ten posun od té ostalgie (nostalgie po časech východního Německa, pozn. red.) k tomu bojujícímu, co v té straně je, vlastně tak trochu ukazují tu transformaci Die Linke v posledních letech,“ rozvíjí svou úvahu Michal s tím, že ostalgii si dnes pod svá křídla vzala AfD. Mimochodem, na jednom z jejích předvolebních mítinků v Sasku-Anhaltsku letos v létě za účasti jejích lídrů zněla z pódia právě i východoněmecká hymna.

Samotná Levice dokázala podle politologa v posledních letech nabrat obrovské množství členů, z nichž řada komunistickou NDR ani nezažila, což ji samo o sobě proměnilo. „Patří k tomu i spousta věcí, které se nám nemusí líbit, například program na vyvlastňování velkých bytových fondů v Berlíně. Ale je to strana pulzující, která dokáže vytvářet příběhy a stavět silné osobnosti, které oslovují mladé lidi,“ vysvětluje expert, jak se ze strany pro důchodce stala strana mladých městských voličů.

Podstatný rozdíl mezi AfD a Levicí vidí odborník i ve způsobu, jakým se druzí jmenovaní snaží vypořádat s náznaky extremistického chování ve svých řadách. „Ta strana má přijaté usnesení, které kritizuje jakékoliv možnosti toho, že by byla spojená s antisemitismem. A to si myslím, že je trochu rozdíl proti tomu, jak třeba AfD přistupuje k extrémním proudům ve své straně,“ říká Michal s tím, že lidé, které je možné označit za extremisty, se nacházejí dokonce v širším vedení Alternativy pro Německo.

Za klíčové téma, které dokázala Levice osedlat mnohem lépe než CDU a další strany včetně těch nalevo od středu, pak expert z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy považuje otázku (ne)dostupnosti bydlení v německé metropoli. A důležitou roli sehrála i dobře odpracovaná kontaktní kampaň, kterou se Levice prezentovala už před loňskými volbami do Spolkového sněmu a teď si ji v Berlíně zopakovala: „Prostě si obešli ty domácnosti, zaťukali na tisíce bytů a skutečně se bavili s lidmi. To jsem od nikoho z CDU neviděl,“ všímá si Michal.

Šéf německé vlády Friedrich Merz už v neděli večer mluvil při hodnocení volebních výsledků CDU o katastrofě. Zároveň ale prohlásil, že ve složitou chvíli je potřeba projevit pevnou páteř a prosadit nezbytné reformy, s jejichž slibem přicházel do úřadu. Rezignovat na svou funkci proto nehodlá. To je ale možná dáno více tím, že v podstatě není nikdo, kdo by jej v čele CDU a kabinetu nahradil.

„Neumím si představit, že Merz dokončí svůj kancléřský mandát, pokud se bavíme o tom horizontu do příštích parlamentních voleb v řádném termínu,“ nedává politolog Aleš Michal stávajícímu kancléři příliš šancí, že ve svém křesle vydrží až do roku 2029, kdy by se měly konat příští volby do Spolkového sněmu. Připouští ale, že si svou neústupnou pozicí Merz alespoň koupil trochu času. Už proto, že další zemské volby přijdou na řadu až v dubnu příštího roku.

Že by si necharismatický Friedrich Merz dokázal znovu vydobýt důvěru veřejnosti, ale Michal nevěří. Zároveň nicméně upozorňuje na to, že v německém politickém systému není vůbec jednoduché kancléře nahradit, když neexistuje přijatelná alternativa. Nejlépe tak nynější situaci podle politologa vystihl německý týdeník Die Zeit, když napsal, že s Friedrichem Merzem to dál nejde, ale bez něj také ne.

V podcastu 5:59 se také dozvíte, proč se politolog Aleš Michal zdráhá mluvit v případě AfD o jakémkoliv voličském stropu nebo co by podle něj musely strany politického středu udělat pro to, aby získaly zpět důvěru voličů, kteří se od nich odvrátili. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.