Polský losí migrant je miláčkem sociálních sítí. Co s ním bude dál

Dlouhá a pro veřejnost poněkud svérázná cesta losa Emila střední Evropou mimo jiné připomněla, že i tito mohutní sudokopytníci jsou součástí zdejší krajiny. Po stovkách kilometrů zvíře i s dopomocí úřadů skončilo na Šumavě. Jaké jsou šance, že skutečně rozšíří tamní losí populaci? A co brání tomu, aby se losům v Česku dařilo lépe?

Jen málokdy se stane, že by si divoká příroda získala v Česku tak velkou pozornost. Občasný – byť spíše lokální – zájem sice budí zprávy třeba o návratu vlků do tuzemské krajiny, s rozruchem kolem losího samce Emila se ale srovnávat nejspíše nedá. Putování mohutného sudokopytníka sledují tisíce lidí, pravidelně o něm informují média a třeba největší česká facebooková skupina, kde lidé sdílejí a komentují informace o Emilově cestě, má v současnosti přes 21 tisíc členů.

Losa Emila si přitom kromě České republiky všímali i lidé v okolních zemích, kterými také procházel. Stihl jich hned několik – na české území, kde byl poprvé zaznamenán v červnu, přišel nejspíše z Polska a při následném putování na jihozápad si krátce „odskočil“ také na Slovensko. Přes jižní Moravu posléze došel do Rakouska, kde za téměř dva měsíce urazil přes 500 kilometrů. A tento týden Emilova středoevropská odysea skončila, když byl v severním Rakousku uspán a převezen na okraj Šumavy, kde žije malá losí populace.

„Losi přes naše území migrují od 70. let. Tohle je ale první případ, kdy se to zvíře neskrývá před člověkem a naopak se pohybuje na křižovatkách nebo okrajích měst a neprchá před lidmi,“ upozorňuje na specifika Dalibor Dostál, který je ředitelem ochranářské společnosti Česká krajina a dlouhodobě se zabývá návratem velkých kopytníků do zdejší přírody. V rozhovoru pro podcast 5:59 poukazuje na odlišnost Emilova chování jako na jeden z důvodů, proč jeho cesta volnou krajinou upoutala tak velký zájem.

Jistou absencí plachosti se Emil skutečně vymyká ze vzorce chování, jaký většinou odborníci u losa evropského vídají. Dalibor Dostál v této souvislosti zmiňuje zkušenost svých kolegů z Mendelovy univerzity, kteří při výzkumu zaměřeném na tuzemskou losí populaci před několika lety nacházeli doklady výskytu těchto zvířat, ať už šlo o jejich trus, srst, nebo okousané větvičky. Zároveň ale žádného losa nikdy přímo nezahlédli.

Za další příměs, která napomohla k popularitě Emilova putování, pak Dostál považuje fakt, že se pro zvířecího tuláka velmi záhy ujalo jméno. A s takovou výbavou už byl poté jen krůček k tomu, aby se z losa stala opravdová celebrita.

Po převozu k Šumavě teď proslavený Emil ze zvídavých očí veřejnosti, zdá se, do značné míry zmizel. Odborníci ale díky nasazenému GPS vysílači mohou jeho polohu stále sledovat, a to až do chvíle, než se za necelých 30 dní baterie lokátoru vybije. Přičemž podle informací zveřejněných šumavským národním parkem se v polovině tohoto týdne los pohyboval v okolí Stožce na Prachaticku. Za dva dny od pondělního vypuštění se tak zvládl posunout o dalších zhruba 50 kilometrů.

Bude tedy Šumava pro Emila jen další přestupní stanicí? Nebo už v oblasti zůstane a obohatí i místní losí genofond, jak doufají experti?

„To se ukáže. Jeho cesta byla velmi dlouhá, což znamená, že je to určitě zvíře, které má chuť někam postupovat, něco objevovat. Záleží na tom, jestli skutečně potká nějaké členy té losí populace, případně si na Šumavě najde partnerku. A to by mohlo rozhodnout, že se usadí,“ říká Dalibor Dostál, podle kterého je zároveň žádoucí, aby informace o pohybu zvířete neměla k dispozici i široká veřejnost: „Je tak populární, že by se určitě stal terčem turistických výprav. (…) To by určitě nepřispělo k jeho klidu a k tomu, aby na Šumavě zakotvil. Stal by se z něj štvanec, který by prchal dál a dál.“

Během uplynulých týdnů los Emil překonal stovky kilometrů. A přestože by se snad mohlo zdát, že často bloudil, z pohledu Dalibora Dostála jeho trasa určitou logiku měla. U losů totiž platí, že jejich migrační trasy nejsou pevně dané, jako je tomu třeba u tažných ptáků. Při hledání volných teritorií proto losi prozkoumávají a zkouší, dokud nenaleznou vhodné podmínky. „Jejich cesta je takový trochu průzkum bojem,“ vysvětluje expert.

Los Emil se v srpnu procházel i nedaleko Vídně:

Moderní společnost ale postavila migraci těchto zvířat řadu překážek, hlavně v podobě dálnic a železnic. Dostál konkrétně poukazuje na rychlé tempo výstavby dálnic v Polsku, u nichž prý ale často chybí ekodukty, které by losům i dalším zvířatům umožnily tyto dopravní trasy překonat. Ve výsledku tak velcí kopytníci z Polska migrují jen s obtížemi, což má podle ochranáře vliv také na stav losí populace v Česku.

Důvodů pro její skomírání je ale více. Dalibor Dostál zmiňuje i odlišnou praxi v Rakousku, kde je podle něj přípustný odstřel losů v hospodářských lesích. Řada těchto zvířat se tak v případě jejich migrace z Česka do Rakouska zpátky už nevrací. A dalším ohrožením – nejen v Rakousku – je pro losy i silniční provoz. Málo početné populace pak v neposlední řadě stárnou a geneticky strádají.

Přes to všechno je teď o losech v Česku nebývale slyšet. Vedle Emila nově zaznělo i další jméno – u Hradce Králové si veřejnost i média v posledních dnech všímají losího mláděte, jemuž se začalo přezdívat Lukáš. Šéf ochranářské společnosti Česká krajina ale upozorňuje, že se teprve ukáže, jestli bude migrujících losů skutečně přibývat. „Určitě bychom byli rádi, aby podobné zprávy přicházely častěji, protože ta šumavská populace potřebuje, aby se do ní doplňovala další zvířata odjinud,“ podotýká Dostál.

V podcastu 5:59 se také dozvíte, proč experti přistupují k uspání losa a jeho transportu do vhodnější lokality až k jako poslední možnosti. Nebo uslyšíte o tom, jaké historické okolnosti pomohly na Šumavě ke vzniku tamní losí populace. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.