Režim v Íránu je teď nejslabší za téměř půl století, říká íránský novinář

Už téměř půl století v Íránu vládne teokratický režim svou pevnou rukou. Nejnovější výzvou pro jeho setrvání jsou masové protesty, které už přes dva týdny cloumají zemí. Do tamní situace se navíc vkládá americký prezident Donald Trump. Dění v Íránu rozebíráme s íránským novinářem pracujícím pro Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda.

Pozornost světa se stále více upíná na Írán, kde neutichají protesty namířené proti teokratickému režimu. Podle nevládních organizací a dalších zdrojů si tvrdé zásahy bezpečnostních složek vyžádaly nejméně stovky mrtvých a tisíce lidí byly zadrženy. Rozsah současné vlny nespokojenosti a také odpovědi represivního státu je však i vlivem snahy úřadů bránit přenosu informací značně zamlžený.

V posledních letech jde už o několikátou epizodu masového odporu v Íránu, k zásadnější změně politických poměrů v zemi však žádná z nich zatím nevedla. „Pokud jste ochotní použít sílu a zabíjet vlastní lidi, můžete zůstat u moci poměrně dlouho,“ říká íránský novinář Kian Šarífí z Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda (RFE/RL), který ale zároveň upozorňuje na to, že podle mnohých analytiků se v soudržnosti režimu začínají objevovat trhliny.

Kam protesty v Íránu míří? Jak úspěšný je tamní režim ve snaze o jejich potlačení? A co by mohlo následovat po jeho případném pádu? V rozhovoru pro středeční vydání podcastu 5:59 se ptáme Kiana Šarífího.

Kiane, považujete současnou vlnu protestů, kterou sledujeme v Íránu, za největší výzvu pro tamní režim od jeho nástupu v roce 1979?

Rozhodně patří mezi ty největší. A důvodem, proč je nemůžu s jistotou označit za úplně největší, je fakt, že režim blokuje internet a nemůžeme sledovat jejich rozsah. Nevíme tedy, jak velké jsou. Víme ale, že podle lidskoprávních organizací, které všemi možnými způsoby situaci monitorují, to mohou být ty nejsmrtelnější protesty od roku 1979, kdy se islámská republika dostala k moci (po revoluci v roce 1979 a nástupu teokratického režimu vznikla Íránská islámská republika, pozn. red.). To naznačuje, že může jít o něco trochu jiného, než jsme dosud viděli.

Zároveň nejde o nejdelší protesty. Ale těmi s největším počtem mrtvých jsou i proto, že islámská republika je momentálně nejslabší od svého vzniku. Lidé to vnímají a režim se toho bojí. Zásahy jsou tak tvrdší, protože protesty jsou rozsáhlejší.

Vraťme se ještě o kousek zpátky. Co bylo spouštěčem této nespokojenosti?

Když se podíváme na všechny protesty, které začaly v prosinci roku 2017, jejich příčinou byly socioekonomické problémy. Ale všechny se nakonec postupně proměnily v protesty proti režimu.

A tato vlna není výjimkou. Íránský rijál je historicky nejslabší vůči americkému dolaru a dalším hlavním měnám, inflace dosahuje 50 procent. Obyvatelé si nemohou skoro nic dovolit a ceny zboží se mění každou hodinou. A lidé už toho zkrátka měli dost. Nejprve vyšli do ulic obchodníci a trhovci, kteří si stěžovali, a velmi rychle ty protesty přerostly až v protivládní demonstrace.

Probíhají po celé zemi, nebo se protesty omezují na určité regiony či možná na konkrétní sociální a etnické skupiny?

Myslím, že zpočátku šlo zejména o nižší a střední příjmové vrstvy v několika velkých městech, protesty se ale rychle rozšířily do menších obcí a dalších měst. A teď je vidíme opravdu v každé z 31 íránských provincií. V některých oblastech – třeba v západním Íránu, kde žije kurdská menšina – byl zásah bezpečnostních složek tvrdý, jeden z nejvíce smrtících. Viděli jsme ta videa a fotografie. Ale je patrné, že se tyto protesty už neomezují na jednu ekonomickou skupinu, sociální vrstvu nebo etnickou skupinu. Jsou celonárodní.

Jak už jste zmínil, vláda se pokusila zemi odříznout od internetu. Jak tedy získáváte informace přímo z Íránu? A jak se obecně dá vytvořit obrázek o tom, co se v zemi děje?

Při pohledu na několik posledních let je patrné, že v Íránu byl stát vždy velmi úspěšný v tom, jak odstřihnout zemi od zbytku světa. A současný pokus patří mezi nejúspěšnější, došlo totiž k téměř úplnému výpadku internetu.

Někteří lidé se dokázali připojit přes Starlink (satelitní systém, pozn. red.). Ale to je extrémně vzácné a také velmi drahé, takže ne každý má přístup. Nicméně lidé, kteří se k tomu dostanou, jsou schopni posílat ven videa, případně je nahrávat na sociální sítě, posílat je influencerům, kteří je následně sdílí, nebo je předávat lidskoprávním organizacím a médiím. Obecně ale Írán znemožňuje spojení se světem proto, aby se informace nešířily za hranice a my se tak nedozvěděli, co se v zemi děje. Celou situaci to velmi komplikuje.

Vím, že část lidí, kteří žijí v pohraniční oblasti s Irákem na západě Íránu, chodí k hranicím, aby se mohli připojit na irácký internet a spojit se se svými blízkými v zahraničí, což ukazuje, do jak zoufalé situace se lidé dostávají. Takže nějaké cesty existují, ale jsou extrémně obtížné. Írán řekl, že se mu podařilo dostat protesty pod kontrolu – což ale nemůžeme ověřit – a že proto obnoví spojení se světem. Zatím se to ale nestalo.

Existuje ještě jedna věc, která může hrát režimu do karet. Časopis The Economist popsal íránské nepokoje jako neorganizované a bez zjevného vůdce. Souhlasíte s takovým tvrzením?

To je pravda a je to zároveň problém, se kterým se íránské protestní hnutí potýká odjakživa. Íránská opozice je totiž extrémně roztříštěná.

Z aktuálních protestů jsme viděli videa, na kterých dav skanduje jméno Rezy Pahlavího, syna posledního íránského šáha, což se děje z několika důvodů. Některé skupiny říkají, že Pahlaví je veřejně známý, a tak k němu lidé logicky inklinují. Jiní zase tvrdí, že jeho podpora ukazuje na touhu Íránců po návratu k monarchii. No a pak vám další řeknou, že jsou tu přece i jiná videa, kde se sice také skandují hesla proti islámské republice, ale žádná konkrétní jména lidí nebo skupin tam nezaznívají.

Obecně se zkrátka dá říct, že íránská opozice je roztříštěná a nedokáže se shodnout na tom, co se má v zemi dál dít. Řekněme, že dojde k revoluci a že islámská republika skončí. Ale co pak? Je tu skupina, která chce návrat k monarchii, jiná chce skutečnou republiku, další chce mít z Íránu zemi s parlamentním systémem. A podle některých lidí se musí udělat referendum, aby si Íránci sami vybrali, jaký model vlády ve své zemi chtějí. Podle jiných to ale není potřeba, protože tu přece před republikou byla monarchie, tak proč se k ní rovnou nevrátit?

A protože se nikdo nedokáže na ničem dohodnout, je to celé extrémně neorganizované a protestnímu hnutí uvnitř země to samozřejmě nepomáhá.

Mohl byste popsat, proč je tato myšlenka návratu monarchie a Rezy Pahlavího tak kontroverzní?

Řeknu vám, jak to vidí jeho příznivci i jeho odpůrci. Ti první tvrdí, že Pahlaví je sjednocujícím hlasem a tváří opozice. Že je známou figurou a dokáže se prezentovat jako vůdce, navíc je ochotný Írán vést v přechodném období a pak dál zůstat u moci, pokud ho lidé zvolí.

Odpůrci Rezy Pahlavího naopak připomínají, že nikdy v životě nepracoval, tím pádem neví, jaké to je. V Íránu půl století nežil a jeho blízcí spolupracovníci jsou prý příliš radikální, než aby se jim dalo věřit.

Rezá Pahlaví v minulých dnech opět vyzval ke svržení teokratického režimu:

Zároveň spousta lidí v Íránu – hlavně pak etnické skupiny – nemá na monarchii dobré vzpomínky, zejména na éru vládnutí šáha Pahlavího. A návrat k monarchii podle nich nezaručí, že jim budou vrácena jejich práva. Proto je Rezá Pahlaví tak kontroverzní: Jeho odpůrci tvrdí, že Íránce nesjednocuje, ale naopak polarizuje, zatímco podle jeho příznivců opozici sjednotit dokáže, jen potřebuje dostat šanci.

Kdo v tuto chvíli tvoří základ režimu? Jaké jsou pilíře, na kterých v současné době stojí?

Já vždy upozorňuji na to, že ačkoliv íránská opozice ráda tvrdí, že islámská republika drží jako rukojmí 92 milionů lidí, tedy celou íránskou populaci, není to pravda. Opozice tím naznačuje, že islámská republika nemá v Íránu žádnou podporu – ale ona má miliony, možná desítky milionů příznivců. Není jich většina, ale je jich hodně a nelze je ve společnosti ignorovat.

Druhý pilíř režimu pak představují mocné Islámské revoluční gardy (IRGC), které Amerika označuje za teroristickou organizaci. Gardy už víckrát ukázaly, že použijí jakoukoli sílu nezbytnou k potlačení protestů. Současný stav, ať už je situace v zemi jakákoliv, je pro ně totiž výhodný. Nechtějí nic měnit.

To jsou tedy dva pilíře. A nic víc vlastně nepotřebujete, protože pokud jste ochotni použít sílu a zabíjet vlastní lidi, můžete zůstat u moci poměrně dlouho.

A objevují se nějaké trhliny v řadách bezpečnostních sil? Protože jsou to ve výsledku právě ony, kdo konfrontuje a zabíjí demonstranty v ulicích.

Někteří analytici, kteří mají v Íránu své kontakty a tamní situaci bedlivě sledují, říkají, že se trhliny v bezpečnostním aparátu objevují, přičemž důvodem má být především to, že jeho členové ztrácejí důvěru ve vedení nejvyššího vůdce (ajatolláha) Alího Chameneího. A to kvůli všemu, co se stalo v posledních několika letech, kdy došlo ke zhroucení sítě íránských spojenců a spřátelených skupin (tzv. proxies) v regionu; k tomu, že Írán ztratil Sýrii nebo že nebyl schopen postavit dostatečnou obranu proti izraelskému útoku loni v červnu.

To vše zjevně posílilo hlasy uvnitř islámské republiky, které zpochybňují Chameneího vůdčí pozici. Je ale těžké teď předpovídat, co to znamená: Že až Chameneí zemře, přijdou Islámské revoluční gardy a převezmou moc? Nebo že vyberou dalšího nejvyššího vůdce? V tuto chvíli jsou to jenom spekulace, do nitra dění doopravdy nevidíme. Ale pokud mají analytici pravdu, trhliny se začínají objevovat.

Vidíte nějaký realistický způsob, jak by režim mohl ty protesty utišit bez tisíců mrtvých?

Myslím, že ne. Režim trvá už skoro 48 let a Íránci ho mají dost. V Íránu žijí lidé, kteří nezažili nic než islámskou republiku. A stejně tak jsou lidé – včetně mě –, kteří nezažili v roli nejvyššího vůdce nikoho jiného než Alího Chameneího. Takhle vypadá situace.

Proto je obtížné říct, jestli režim dokáže ty protesty uklidnit. Možná se ještě může pokusit nabídnout protestujícím něco jako olivovou ratolest v podobě určitých změn, ale celkově vzato může být na reformy pozdě. Proto je těžké říct, zda je možné protesty utišit. Mohou je rozdrtit a ukončit – a o to se také snaží.

Když se na to podíváme šířeji, tak jak hodnotíte evropskou reakci na to, co se teď v Íránu děje? Dělá toho Evropa dost, aby zabránila krveprolití v íránských ulicích?

Jestli toho dělá dost, musí posoudit především lidé v Íránu. Víme, že Evropská unie zvažuje uvalení dalších sankcí na Írán. A jedna věc, po které Íránci už dlouho volají, je, aby Islámské revoluční gardy byly prohlášeny za teroristickou organizaci. Což je něco, co udělaly Spojené státy v roce 2018.

Ale jinak toho opravdu není moc, co by EU mohla podniknout. Sankce proti režimu a jeho představitelům, zákaz vstupu do Evropské unie pro jejich děti – takové požadavky ze strany íránských opozičních osobností zaznívají. Uvidíme, jestli se k tomu Unie jako celek odhodlá.

A je podle vás možné, že v Evropě nebo snad i v některých státech Blízkého východu teď svou roli hraje také obava a strach z pádu současného íránského režimu a možné nestability v regionu?

Nemyslím si, že by tu byl nutně přímo strach – minimálně ne v Evropské unii – z toho, že islámská republika padne. Ale zároveň Evropa nezpřetrhá své vazby s Íránem, a to z jednoho prostého důvodu: V íránských věznicích se stále nachází řada občanů evropských států v rámci něčeho, co aktivisté občas nazývají „diplomacií rukojmích“. Takže nečekejte, že Evropská unie se od Íránu úplně odstřihne, protože si to prostě nemůže dovolit. Potřebuje udržovat kontakt, pokud chce své lidi dostat ven.

V případě Blízkého východu ale samozřejmě najdete některé země, které se kolapsu islámské republiky obávají. Ne nutně proto, že by podporovaly tamní režim, ale proto, že nevědí, co by znamenal následný chaos. V tomto smyslu by určitě pomohlo, kdyby existovala nějaká organizovaná opozice. Ale když tu není, není jasné, co přijde, až se režim zhroutí.

A zároveň, Írán sice nemá v regionu žádné skutečné přátele, ale protože jde o mocnou zemi, udržuje vztahy téměř se všemi státy v regionu. Kdyby však islámská republika padla, neočekávejte, že pro ni někdo z nich bude ronit slzy. Budou se spíš obávat toho, co ten chaos bude pro region znamenat.

V podcastu 5:59 uslyšíte celý rozhovor s íránským novinářem Kianem Šarífím, ve kterém mimo jiné popisuje, jestli by protestujícím v Íránu mohl pomoci tlak ze strany amerického prezidenta Donalda Trumpa nebo co je v sázce pro Rusko, které je klíčovým spojencem režimu v Teheránu. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.