„Ždímáme úplně všechno.“ Očité svědectví z ohniska epidemie eboly v Kongu

Epidemie eboly v Kongu i po měsících boje s nákazou neustupuje a počty nakažených i zemřelých překonávají dosavadní tragická maxima. Seznam Zprávy se spojily s lékařkou, která přímo na těžce zasaženém severovýchodě země pečuje o nakažené. Jak zápolení s ebolou v podmínkách rovníkové Afriky vypadá?

Už více než 2900 životů si v Kongu vyžádala epidemie eboly, s níž se země ve středu afrického kontinentu potýká řadu měsíců. A zatímco v případě sousední Ugandy Světová zdravotnická organizace (WHO) minulý týden oficiálně potvrdila konec výskytu tohoto onemocnění, Kongo podle všeho čeká ještě dlouhý a složitý boj. Tamní úřady v závěru srpna oznámily, že se epidemie rozšířila do dalších dvou vytyčených zdravotních oblastí a že postupuje rychleji, než se ji daří sledovat a zpomalovat.

Hrozivý rozměr eboly v Kongu, kde počet potvrzených případů nákazy čerstvě překročil hranici šesti tisíc, podtrhují i zprávy mezinárodní organizace Lékaři bez hranic (MSF), podle níž například v polovině srpna zemřel člověk na nákazu v průměru každých 30 minut. Podstatnou okolností je přitom fakt, že se v Kongu šíří kmen viru známý jako Bundibugyo, proti kterému dosud neexistuje schválená vakcína ani léčba. Zkouší se zatím očkování látkou vyvinutou pro jiný kmen.

Jak za takových podmínek vypadá boj s ebolou přímo na místě?

„Sílu epidemie cítíme každý den skutečně velmi intenzivně,“ říká slovenská infektoložka Alena Koščálová, která v rámci mise Lékařů bez hranic působí ve středisku pro léčbu eboly v provincii Ituri na severovýchodě Konga. Konkrétně ve městě Mongbwalu, tedy epicentru současného šíření nákazy, kde byly detekovány i vůbec první případy. V rozhovoru pro podcast 5:59 Koščálová líčí, že spolu s kolegy přijímají každý den více než dvě desítky pacientů s podezřením na ebolu: „Ne všechny případy se potvrdí, ale ten obrat je obrovský.“

Zároveň je jasné, že mnoho pacientů se až k lékařům nedostane, navíc ve velké části Konga prý zdaleka nejsou takové možnosti a zázemí pro poskytování zdravotní péče, jakými disponuje právě zařízení v Mongbwalu. „Takže je to velmi náročné. Snažíme se dělat, co se dá, ale momentálně epidemie není pod kontrolou,“ zdůrazňuje infektoložka s tím, že má bohužel tato epidemie eboly nakročeno k tomu, aby se v ohledu dosavadního potýkání se světa s tímto virem stala vůbec tou s největším počtem případů nákazy i úmrtí.

Ostatně Světová zdravotnická organizace, Lékaři bez hranic i další odborníci opakovaně poukazují na rychlé šíření nemoci. Roli tu přitom podle Aleny Koščálové hraje hned několik faktorů, ať už jde o komplikovanou bezpečnostní situaci v oblasti, často výraznou mobilitu lidí cestujících mezi svým domovem a lokalitami s pracovním uplatněním (např. oblastmi s výraznou těžbou nerostných surovin) nebo zároveň naopak složitou dostupnost některých míst, kam je obtížné dostat se byť na motocyklu, natož autem.

Situaci komplikuje i skutečnost, že postupně se zvedající vlnu eboly se v Kongu nepodařilo zachytit v počátcích. Epidemie podle pozdějšího prohlášení WHO vypukla zřejmě již letos v únoru, oficiálně vyhlášena byla ale až 15. května. Jde tak o značně odlišnou situaci než v Ugandě, kde navíc byl podle slovenské lékařky tamní výskyt eboly epidemiologicky spojený právě s Kongem, odkud došlo v podstatě k importu nemoci.

„Pokud při epidemii eboly reagujete rychle, tak se skutečně dá velmi rychle zastavit. Ale když ji ‚chytáte za ocas‘ jako tady v Kongu, má před vámi velký náskok a vzniká velké množství řetězců přenosu, které nejste schopni identifikovat. V takovém případě je už velmi obtížné to nějakým způsobem zastavit,“ podotýká Koščálová.

Pohled na dosavadní vývoj epidemie a čísla s ní spojená ukazuje, že celková smrtnost dosahuje téměř hranice padesáti procent. Umírá tedy v podstatě každý druhý nakažený, což podle Aleny Koščálové odpovídá i situaci ve středisku Lékařů bez hranic v Mongbwalu. Zároveň ale upozorňuje na to, že ačkoliv skutečně na tento typ eboly chybí lék, neznamená to, že by ona a její kolegové nemohli nic dělat.

„Vidíme, že skutečně intenzivní lékařská péče velmi zvyšuje pravděpodobnost přežití. A to nám dodává sílu, abychom bojovali o každého pacienta,“ říká žena, která s Lékaři bez hranic absolvovala již řadu misí, právě tu v Kongu ale označuje za jednu z dosud nejnáročnějších, kdy se často setkává s těžkými a komplikovanými případy. Na druhou stranu se ale prý daří zachraňovat stále více nemocných. „A musím říci, že mě hodně bolí každá ztráta pacienta, ale také mě hodně těší každý zachráněný život,“ svěřuje se infektoložka.

Zato své osobní riziko si při boji s nakažlivým virem podle svých slov sama tolik neuvědomuje. Ostatně je zvyklá na práci v ochranném oděvu a cítí se prý bezpečně. Což ale neznamená, že by péče o pacienty ve středisku v Mongbwalu byla snadnou záležitostí. Jen obléknout na sebe vše potřebné trvá podle Aleny Koščálové každému zhruba čtvrthodinu, až poté mohou lékaři a zdravotníci vstoupit do takzvané „zóny“.

V ochranných pomůckách pak lidé mohou setrvat zhruba hodinu. „Člověk se musí mimořádně soustředit, aby se nedopustil nějaké chyby, protože by samozřejmě ohrozil sebe, a tím by následně mohl ohrozit i ostatní. Proto pracujeme v párech, kdy je vždy jeden zodpovědný za druhého, a stále se pozorujeme, jestli nedošlo k nějakému poškození oblečení nebo něčemu podobnému,“ popisuje lékařka s tím, že celý cyklus oblékání, pobytu v „zóně“ a následného svlékání trvá bezmála dvě hodiny. Přičemž ho během pracovní doby absolvují zhruba třikrát.

Právě tři vstupy za osm hodin jsou z pohledu Aleny Koščálové v podstatě maximum možného, protože jde o fyzicky mimořádně vyčerpávající výkon. A to i proto, že člověk v ochranném obleku čelí velkému vedru a zároveň nezanedbatelné ztrátě tekutin. „Je to náročné a když už se z těch ochranných pomůcek dostaneme, ždímáme úplně všechno. Jsme mokří jako myši.“

Spíše než stres z vlastního ohrožení tak slovenská lékařka v rozhovoru pro podcast 5:59 líčí stres vyplývající z pocitu, že člověk by chtěl při péči o své pacienty udělat více, než co mu fyzické a psychické síly umožňují. Naopak obavy o sebe samu tak velké nejsou. „Mám pocit, že naše protokoly jsou skutečně dostatečně bezpečné k tomu, abychom se nenakazili. Je důležité říct, že se zatím žádný pracovník Lékařů bez hranic při práci nenakazil,“ dodává infektoložka z mise na severovýchodě Konga.

V podcastu 5:59 se také dozvíte, jak konkrétně vypadá péče o lidi s podezřením na nákazu ebolou poté, co dorazí do střediska Lékařů bez hranic. Anebo také proč je právě Kongo zemí, která náporu viru čelí opakovaně. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.