Vzrušující i znepokojivé, popisuje politolog nástup krajní pravice v Evropě

Na politické mapě Evropy se děje něco, co tu od konce druhé světové války nebylo. Krajní pravice se stává mainstreamem a v řadě zemí nahrazuje tradiční pravici. Tvrdí to Anton Šechovcov, ukrajinský odborník na radikální pravicovou scénu v Evropě. O co nyní krajní pravici jde? Kdo v Evropě odvádí pro Rusko skvělou práci? A jak to vypadá s krajní pravicí v jeho vlasti? Ptáme se v podcastu 5:59.

Krajní pravice v Evropě sílí. Naposledy to ukázaly koncem května třeba volby v Portugalsku, kde se druhou nejsilnější parlamentní stranou stalo uskupení Chega (Dost). Podobný trend je ale vidět i jinde, třeba v Rakousku, Francii nebo Německu.

Průzkumy v poslední jmenované zemi dokonce nedávno ukázaly, že Alternativa pro Německo (AfD) – německými tajnými službami označovaná za „zjevně extremistickou“ – je momentálně nejsilnější stranou v zemi. Ve volbách by podle modelu dostala čtvrtinu hlasů.

„Počet evropských zemí s významným zastoupením krajně pravicových sil na politické scéně stoupá. Což je pro mě z hlediska odborného zájmu vzrušující, pokud to tak mohu říct, ovšem z pohledu člověka, který nesdílí krajně pravicové názory, je to také důvod ke znepokojení,“ říká v rozhovoru pro podcast 5:59 politolog Anton Šechovcov, který se sledování krajní pravice v Evropě dlouhodobě věnuje.

Odborník zároveň popisuje, že vzestup krajní pravice napříč Evropou ovlivňuje řada faktorů, mezi nimiž nelze pominout specifickou politickou situaci a lokální kontext v jednotlivých zemích. „Ale je to nedůvěra k liberální demokracii, která tvoří ten shodný rys, možná i společný jmenovatel, v zemích, kde je krajní pravice více či méně silná,“ dodává.

Vy jste odborník na evropskou radikální a krajní pravici. Kdo tedy představuje typický předmět vašeho zájmu? Koho a co v Evropě sledujete?

V Evropě sleduju některé zásadní děje a vývojové trendy a ty se dnes odehrávají v Německu a ve Francii. Máme tu i konsolidovaný krajně pravicový režim v Maďarsku, což je zajímavé, ale pravděpodobně ne v takové míře, jako jsou ty ostatní krajně pravicové strany, které se ještě nedostaly k moci. Taky mě celkem zajímá vývoj v Rumunsku, kde se krajní pravice dvakrát dostala do druhého kola prezidentských voleb.

Počet evropských zemí s významným zastoupením krajně pravicových sil na politické scéně stoupá. Což je pro mě z hlediska odborného zájmu vzrušující, pokud to tak mohu říct, ovšem z pohledu člověka, který nesdílí krajně pravicové názory, je to také důvod ke znepokojení. Akademicky vzato každopádně žijeme ve velmi zajímavé době.

Můžete to nějak specifikovat, čím to je právě teď zajímavé?

Něco takového, jako se děje teď, jsme v Evropě od konce druhé světové války neviděli. Až do začátku tohoto století představovala krajní pravice v podstatě svého druhu protest nebo výzvu pro politické systémy evropských zemí a byla v jejich rámci považována za outsidera. Teď se v zásadě stává mainstreamem.

A v některých zemích, například ve Francii, krajní pravice, specificky Národní sdružení Jordana Bardelly a Marine Le Penové, nahrazuje konzervativce coby nová hlavní síla na pravici. Je tudíž zajímavé sledovat, jak se vyvine celková konfigurace politických sil v evropských zemích. Zda se krajní pravice stane novou pravicí, zda se tím, jak se přiblíží k moci, deradikalizuje, nebo naopak ještě víc zradikalizuje. A v tom je právě zajímavé Německo, kde vedoucí krajně pravicová síla – Alternativa pro Německo – na rozdíl od trendů v jiných evropských zemích nejen roste, ale zároveň se i radikalizuje. A to je pro evropskou politickou krajinu neobvyklé. Takže, jak říkám, dochází tu k zajímavým věcem.

Situace v každé zemi se jistě liší, ale existují nějaké společné rysy, které má každá krajně pravicová strana v Evropě?

Samozřejmě všechny sdílejí krajně pravicovou ideologii, která se běžně označuje za radikální krajně pravicový populismus. Jsou to nacionalisté neliberálního typu. A také u nich můžeme vysledovat autoritářské tendence. Pochopitelně jsou to i populisté. Což pro mě osobně neznamená nutně něco negativního, ale jde o tu kombinaci neliberálního nacionalismu, autoritářství a populismu, kterou tyto strany sdílejí. A také je tu ve spoustě případů podobný politický kontext v různých evropských zemích.

A ten jeden společný rys, který můžeme pozorovat, je, že krajně pravicové strany rostou zejména tam, kde sílí nedůvěra ke stranám politického mainstreamu nebo tzv. mainstreamu. Samozřejmě najdete i země, kde krajní pravice už představuje mainstream, například Maďarsko. Ale je to nedůvěra k liberální demokracii, která tvoří ten shodný rys, možná i společný jmenovatel, v zemích, kde je krajní pravice více či méně silná.

Ruský prezident Vladimir Putin dlouhodobě pěstuje vztahy s evropskou krajní pravicí. Je známo, že dnes už neexistující ruská banka v Česku poskytla půjčku straně Marine Le Penové, dalším příkladem může být osobní účast Vladimira Putina na svatbě rakouské krajně pravicové političky, tehdejší ministryně zahraničí Karin Kneisslové. Kdo byli a jsou Putinovi spojenci v Evropě a jak tu scénu proměnila plnohodnotná ruská invaze na Ukrajinu?

Řekl bych, že dnes, tři roky po propuknutí ruské války proti Ukrajině, má Putinovo Rusko méně přátel mezi evropskou krajní pravicí, než tomu bylo před zahájením té plnohodnotné invaze. Ale dokonce už v roce 2021 jich mělo méně. Před deseti lety to byla francouzská krajní pravice a taky ta italská, které velmi stály o spolupráci s Rusy, a často to byly právě tyto strany, které tu spolupráci iniciovaly.

A na ruské straně to pak byla prezidentská administrativa, ale také různé mediální struktury a organizace nebo politické organizace a političtí podnikatelé, kteří se rozhodovali, zda k takové spolupráci přistoupí, či ne. Protože v mnoha případech už Rusko v daných zemích mělo dobré spojence a zřejmě si dvakrát rozmysleli, jestli začínat spolupráci s nějakými novými spojenci. Dám vám příklad. Když měli například v Německu Rusové dobré vztahy s tamními sociálními demokraty, a dokonce i s některými křesťanskými demokraty z CDU, neměli zřejmě důvod otevřeně podporovat krajně pravicovou Alternativu pro Německo, protože tím by si pokazili existující vztahy s mnohem mocnějšími spojenci.

Takže to bylo až ve chvíli, kdy počet spojenců, které měli mezi politiky pravého a levého středu, začal klesat, kdy začali posilovat svou spolupráci s Alternativou pro Německo a poskytovat jí podporu skrze různé formy informačních operací. Ale plnohodnotná invaze Ukrajiny v roce 2022 to přátelství v mnoha ohledech podryla.

Jedním z hlavních důvodů je samozřejmě to, že ruská agrese proti Ukrajině mnoha evropským společnostem způsobila šok a těžko hledat jedinou takovou v Evropě, která by ruskou válku považovala za ospravedlnitelnou nebo legitimní. A tak se radikální krajně pravicové síly – jako ryzí populisté – musely přizpůsobit náladám veřejnosti ve svých zemích. Ruská válka prostě nebyla a není populární, všechny evropské společnosti ji odmítají. Jejich vůle podporovat Ukrajinu má samozřejmě své limity, ale pokud jde o vnímání ruských činů, tam jednoznačně panuje odsouzení. Putinův režim se stal pro evropské společnosti toxickým a krajní pravice na to musela reagovat.

Změnili se partneři Ruska, nebo se změnila povaha těch vztahů? Jsou nyní například méně viditelné, nebo víc na dálku, řekněme?

Neříkám, že se to stalo ve všech zemích. Jak jsem zmínil, Alternativa pro Německo se v posledních letech ještě víc radikalizovala a po ruské invazi na Ukrajinu se její vazby na Rusko nejspíš ještě prohloubily. Obecně ale na evropské úrovni tahle spolupráce poklesla.

Velká část těchto vztahů byla založena na různých ruských mediálních strukturách, které zapojovaly krajně pravicové politiky v Evropě do svých mediálních strategií. Potřebovali spojence na Západě, kteří by zesilovali argumenty Kremlu a jeho informační agendu. To ale samozřejmě nelze dělat tajně. Pokud přizvete někoho, kdo není známý ve své vlastní společnosti na Západě, nemá smysl jeho hlas propagovat. Proto teď ruský režim využívá často různé anonymní operace.

Nezapojují politiky, ale anonymní účty na sociálních sítích, u nichž nelze zjistit, kdo za nimi stojí, a tihle anonymové pak zesilují ruskou agendu. Kvůli efektu je samozřejmě mnohem lepší mít populární osobnost, která šíří ruské argumenty, než mít třeba deset trollů, kteří ve skutečnosti nemají žádný význam. Pro Rusy bylo mnohem efektivnější mít dobré vztahy s Gerhardem Schröderem, bývalým německým kancléřem a vůdcem sociálnědemokratické strany, než s Marine Le Penovou.

Le Penová dosud nebyla u moci. Možná bude, ale zatím nebyla. Schröder měl naopak v Německu obrovský vliv a pro Rusko bylo lepší mít jeho na palubě než mít dvě nebo tři Marine Le Penové. Ale pokud nemůžete zapojit velká jména mezi politiky, což je pro Rusko nyní obtížnější, musíte to kompenzovat trolly a boty, musíte posílit tu anonymní část. To po invazi na Ukrajinu přispělo k nárůstu anonymních aktivit v online prostoru.

Jak do vámi sledovaných stran zapadá nové uskupení na půdě Evropského parlamentu Patrioti pro Evropu? Ti sdružují jak krajně pravicové strany, jako například rakouskou FPÖ nebo francouzské Národní sdružení, tak i české hnutí ANO, které ještě nedávno patřilo k evropským liberálům. Jsou Patrioti podle vašeho chápání součástí té scény?

Patrioti pro Evropu v mnoha případech odmítají rezoluce Evropského parlamentu, které jsou kritické vůči Rusku. Nevidím ale, že by měli konkrétně v otázce Ruska nějaký konsenzus, nechávají rozhodnutí na jednotlivých členech. Jednotliví členové ale aktivní jsou.

Fidesz Viktora Orbána představuje dobře konsolidovaný krajně pravicový režim v Maďarsku, který pro Rusko odvádí, upřímně řečeno, skvělou práci na mnoha úrovních. Ať už jde o různé vyděračské akce vůči Ukrajině, nebo blokování konsenzu Evropské unie o nutnosti podporovat Kyjev. Teď se Maďarsko snaží oslabit sankce proti Rusku a podobně. A pak jsou tu ještě rakouští Svobodní – FPÖ. Ti pravděpodobně aktivně nepracují pro Rusko, ale jejich odpor vůči Ukrajině a integraci Ukrajiny do Evropské unie technicky velmi nahrává Kremlu. Existují tedy různé strany, které mají svoje národní kontexty. Ale nevidím u Patriotů coby skupiny žádnou veřejnou aktivitu, která by propagovala Rusko.

Vraťme se ještě obecněji k evropským krajně pravicovým stranám: Mluvili jsme o jejich společných rysech, ale mají také nějaký společný cíl, čeho chtějí dosáhnout? Ptám se proto, že když se podíváte na jednotlivé strany, zjistíte, že mají odlišné ideologické zázemí, odlišné záměry a velmi se liší v pohledu na ekonomiku – jedny chtějí, aby byla evropská ekonomika víc protržní, jiné méně.

Ekonomika není pro krajně pravicové strany příliš důležitá. V ekonomických otázkách se obecně příliš neliší od sociálních demokratů, konzervativců nebo neokonzervativců s jejich liberální ekonomickou agendou. Co je pro ně v ekonomickém smyslu společné, je to, že na první místo staví občany své země, takže upřednostňují méně mezinárodní spolupráce, a to i v ekonomice. To je to, co je spojuje.

Obecně však ekonomika pro ně není důležitá, není to určující rys toho, kým jsou. Politicky jsou definovány jako krajní pravice, ale ekonomicky mohou být na pravici i na levici. Například Alternativa pro Německo je jasně na neoliberální straně, zatímco jiné strany, včetně strany Marine Le Penové, mají v ekonomice levicovější program než levice. To je také důvod, proč tolik bývalých příznivců krajně levicových sil ve Francii nyní volí krajní pravici. Mají pocit, že je krajní levice politicky neuspokojuje. Ale krajní pravice je uspokojuje ekonomicky. Je to zajímavá situace.

A pokud jde o celkové cíle těchto stran, jde jim o změnu politického řádu v Evropě?

Jde jim o změnu politického řádu v jejich vlastních zemích. Krajně pravicové strany jsou známé svým značně omezeným pohledem na zahraniční politiku. Obvykle se o ni nezajímají, stejně jako se o ni nezajímají jejich voliči. Většinou se soustředí na to, co se děje uvnitř jejich zemí. Pochybuju, že někteří lídři – jako je třeba šéf rakouské Strany svobodných Herbert Kickl – vyjíždějí byť jen za hranice svého regionu. Samozřejmě vede stranu, která sídlí ve Vídni, ale nemyslím, že by často cestoval.

To je vlastně velmi zajímavá věc, která je patrná z pozorování demografického rozložení podpory u krajní pravice. Většinou jde o lidi, kteří toho moc ve světě neviděli a nezajímají se ani o to, jak to vypadá jinde v Evropě. A já je z ničeho neviním, je to jejich postoj, jejich náhled na život. Ostatně i spousta jejich voličů necestuje a nemá zájem dozvědět se víc o Evropě. Evropa je pro mnohé z nich abstraktní pojem, spojují si ji s Bruselem a Evropskou unií jako úhlavním nepřítelem a institucí, která propaguje liberální hodnoty, které jsou pro ně ideologicky zcela nepřijatelné. Určitě se daleko víc zajímají o to, co se děje v jejich vlastní zemi.

Ale chtějí se jen stát vládní stranou, která se chopí moci, nebo je jejich cílem rozvrátit systém v zemi a odklonit ho od principů liberální demokracie?

Někteří představitelé krajní pravice v Evropě určitě mají evropskou agendu. Jedním z nich je Viktor Orbán, který dokonce pracuje s myšlenkou neliberální revoluce v Evropě, během které by se Evropská unie změnila v něco úplně jiného.

V historii ostatně existovalo hned několik uskupení sdružujících krajně pravicové proudy v Evropě, například frakce Evropa národů a svobody. Takže mají určité společné postoje, ale rozhodně to není mezinárodní spolupráce nebo jejich náhled na zahraniční politiku, které by je posilovaly. A lidí, jako je právě Viktor Orbán, je opravdu málo. Patří k menšině, která hledí i za hranice Maďarska. On sám sebe vidí jako lídra krajní pravice v Evropě, ale znovu – v tomto ohledu patří k menšině.

Jak zásadní byla pro tato uskupení výhra Donalda Trumpa a jeho hnutí MAGA ve Spojených státech?

Historicky evropskou krajní pravici přitahovaly vůdčí osobnosti z krajně pravicového politického křídla po celém světě. Už jsme mluvili o nadšení mnohých z Vladimira Putina. Řada krajně pravicových stran je ale nadšená i z izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, který je považován za silného vůdce v boji proti Arabům a tak dále.

A samozřejmě vzestup hnutí MAGA ve Spojených státech dával naději evropským krajně pravicovým politickým silám, že mohou dosáhnout stejného úspěchu. Navíc čím více přátel a spojenců mají ve světě, tím lépe pro jejich postavení. Nelze je už považovat za někoho na okraji.

A to je velmi důležitý fakt, protože až do 90. let a začátku tisíciletí byly tyto strany považovány za marginální a podružné. Byly vnímány jako někdo, kdo je mimo politický systém. Teď už to tak není – mají mnoho mezinárodních kontaktů s dalšími krajně pravicovými lídry po celém světě, což vylepšuje jejich pozici jako alternativy k mainstreamu. Staly se alternativou k liberálnímu mainstreamu.

A ještě jeden zajímavý postřeh: Pokud nahlížíme na krajní pravici v celosvětovém měřítku, tak v Indii vládne největší krajně pravicová strana na světě. V Indii samozřejmě žije obrovské množství lidí, a tato strana tak má miliony členů, jejichž smýšlení je krajně pravicové. Takže to není okrajový proud, je součástí politického systému.

Jste Ukrajinec a ukrajinskou politickou scénu znáte velmi dobře, jak tedy vypadá ukrajinská krajní pravice? Kolik lidí se k ní hlásí, z jakých společenských vrstev se rekrutují a jak se podle vás liší od jiných pravicových uskupení v Evropě?

Ukrajina je v tomhle teď trochu zvláštní případ, protože je ve válce, vede obrannou válku proti nevyprovokované agresi ze strany Ruské federace. A klasická politika se proto teď na Ukrajině nedělá. Nevíme, jaké politické síly tu jsou ani jaké popularitě se těší. Sociologové taková šetření veřejného mínění v tuhle chvíli nedělají.

Máme průzkumy, které hodnotí důvěru v ozbrojené síly nebo v prezidenta, ale podrobnější pohled na politický systém a popularitu stran k dispozici není. Před plnohodnotnou invazí v roce 2022 byla hlavním politickým hráčem na krajní pravici takzvaná strana Svoboda, plným jménem Všeukrajinské sdružení Svoboda, které tvořilo politický blok s dalšími menšími uskupeními, ale v parlamentu zastoupeni nebyli.

Podpora krajní pravice byla tedy na Ukrajině velmi nízká. Ostatně krajní pravice se do ukrajinského parlamentu dokázala historicky dostat jen v málo volbách. Tomu, proč tomu tak je a jak tato v evropském měřítku anomálie na Ukrajině vznikla, jsme se před pár lety věnovali s kolegou Andreasem Umlandem.

V odborném článku, který nám vyšel, jsme popsali, že jedním z důvodů, proč Ukrajina nemá silnou krajně pravicovou stranu, je náš politický systém, který byl vždy silně polarizovaný mezi prozápadními a proruskými silami. A soupeření těchto dvou sil už neskýtá dost prostoru pro rozvoj jiných stran – třeba těch ekologických, progresivních levicových stran, ale zároveň ani krajní pravice. Prostě už tu nezbylo místo.

Nabízí se otázka, zda se prostor v budoucnu objeví – třeba v rámci poválečného politického restartu země. Ale faktem je, že to nevíme, třeba i proto, že mnoho dřív angažovaných lidí, nejen přívrženců krajní pravice, je teď ve válce, jsou na frontě a není jisté, jestli až se vrátí, budou politicky smýšlet stejně jako před válkou.

V současné chvíli zkrátka na Ukrajině neexistuje krajně pravicová politika, stejně jako neexistuje ani ta levicová. Teď je velmi centralizovaná, není prostor pro pluralismus. A nemyslím to jako kritiku, rozumím a chápu, proč tomu tak v tuto chvíli musí být – Ukrajina se musí konsolidovat, musí se soustředit na obranu a politická soutěž přijde až pak, až bude zajištěna existence Ukrajiny jako takové.

A jak rozumíte argumentu denacifikace, který Vladimir Putin použil jako záminku k invazi na Ukrajinu a k rozpoutání války?

Tohle Putinovo tvrzení, že Ukrajina má obrovský problém s nacisty, zkrátka není pravdivé. A nemá cenu zabývat se tím, zda je na Ukrajině silná pravice, nebo ne, protože o to tu vůbec nejde. Je to jen výplod fantazie prezidenta Putina a lidí v jeho okolí – zejména těch, kteří stejně jako on pochází z prostředí KGB.

Za nacisty a fašisty považují všechny Ukrajince, kteří věří, že ukrajinská národní identita je odlišná od té ruské. Tvrdí, že jde o nacisty, i když jejich argument nemá nic společného s tím, jak západní akademici nacismus definují. Ať už jste z evropského akademického prostředí, nebo působíte mimo něj, dokonce i pro akademiky mimo západní sféru je úplně zcestné definovat nacisty jako lidi, kteří nechtějí být Rusy. Je to šílené a absurdní.

Nicméně právě tak jsou fašismus a nacismus zakořeněny v sovětské historické interpretaci, respektive dezinterpretaci, protože pro řadu sovětských vůdců byl fašismus především antisovětismus. V podstatě mezi tato dvě označení dávali rovnítko – slova jako antisovětský a fašistický považovali za synonyma.

A stejně to má i Vladimir Putin a jeho okolí. Když je někdo protiruský, je automaticky fašista. Když se chce Ukrajina vzdálit Rusku, je podle nich fašistická – nemá to nic společného se skutečnou krajní pravicí a její popularitou mezi lidmi. Nejde o to, jestli jsou tyto proudy na Ukrajině silné, jde o všechny Ukrajince, kteří se necítí být Rusy a kteří chtějí mít vlastní národní stát, nikoli jen nějakou podivnou formu přidruženého státu připomínajícího malé Rusko, nebo jak tomu říkají, ale skutečný ukrajinský národní stát.

A tyto lidi Putin a jeho režim označuje za fašisty. A když mluví o denacifikaci, má na mysli zničení celého ukrajinského národa, který se chce od Ruska odtrhnout. Je to v podstatě eufemisticky pojmenovaná genocidní politika. A opakuji, že to nemá nic společného s krajní pravicí a nacismem nebo fašismem na Ukrajině, to se bavíme o dvou úplně jiných věcech.