Marian Jelínek: Vnitřní svět je poslední místo, kde jsme opravdu svobodní

Psycholog, kouč, mentální trenér a někdejší hokejový trenér s extraligovými i reprezentačními zkušenostmi. Marian Jelínek zasvětil více než tři desetiletí studiu lidské psychiky, výkonu a vnitřní motivace. Pracoval s vrcholovými sportovci, úspěšnými podnikateli i známými osobnostmi showbyznysu.

V rozhovoru otevřeně mluví o tom, proč je práce s vlastním vnitřním světem důležitější než kdy dřív, co se skrývá za syndromem vyhoření, jakou roli hraje strach v rozhodujících momentech – a proč je důležité učit se ovládat vlastní mysl.

Posloucháte podcasty?

Přiznám se, že moc ne. Jsem čtenář, stará generace. Na nočním stolku mám vždy rozečteno třeba šest knih. Každý večer se některé z nich věnuji aspoň půlhodinu, protože bez čtení neusnu. Není to beletrie, spíš naučné, vědecké a psychologické tituly – to mě baví.

Pamatujete si to všechno rozečtené?

Zajímavé je, že ano. Petr Nárožný mi kdysi hrozně vynadal, že si podtrhávám v knížkách. Já si podtrhávám, vpravo píšu vykřičníky, otazníky, čísla, písmena. Když knihu dočtu, podruhé čtu jen to zvýrazněné. Tenhle systém mi funguje. Teď zrovna dočítám šestisetstránkovou psychologickou publikaci a mám v ní spoustu podtrhaného. Jakmile ji dočtu, trvá mi dva až tři dny, než projdu a přečtu znovu jen to důležité. Pak ji teprve ukládám do knihovny.

Mariane, kdybyste měl přiblížit svou profesí, jak byste charakterizoval svou současnou činnost?

Těžko se to specifikuje, ale pokusím se: inspirativní formou pracuji se subjektivním světem jednotlivce. Vycházím z toho, že prožíváme dva životy – vnější, ve kterém nás vnímá okolí prostřednictvím interakcí s lidmi nebo přírodou, a vnitřní, který může být bohatý, chudý nebo zraněný životními zkušenostmi.

A právě tento vnitřní svět je posledním místem, kde jsme opravdu svobodní. Tam nám žádný hacker nevleze. Myslím, že tenhle subjektivní svět bychom dnes měli víc kultivovat. Pracuji i s vrcholovými byznysmeny – často velmi úspěšnými, ale vnitřně rozsekanými. Mají třeba dva bypassy, šňupou kokain… a přitom navenek vypadají perfektně.

Uvědomujete si, že vám klient říká věci, které třeba ani jeho manželka neví?

Ano, to je možné. Ale já nedávám rady ani hotová řešení. Jde o inspirativní koučink – vedení člověka k tomu, aby si odpovědi našel sám. Koučové nejsou nic nového. Koučink existoval už za Platóna, kdy učitel prováděl studenta lyceem. I výuka ve škole nebo výchova jsou svým způsobem koučink.

Mě nejvíc zajímá self-koučink, tedy práce, kdy si člověk sám řídí vlastní rozvoj a já ho pouze inspiruji. Když se zamyslíme nad naší myslí, uvědomíme si, že je sycena dvěma typy myšlenek – chtěnými a nechtěnými. Ty druhé nám často škodí. Celý život je vnitřní souboj mezi nimi. A ta, která v daném okamžiku vyhraje, ovlivní naše chování.

Umět pracovat s těmi nechtěnými myšlenkami je dovednost, kterou považuji za klíčovou. Dělám to už pětatřicet let. A mám pocit, že dnes je těch nechtěných myšlenek čím dál víc. Možná i proto, že lidé postrádají hlubší vztah k něčemu, mají problémy sami se sebou a často jsou na antidepresivech.

Původně jste ale pracoval se sportovci. Jak jste se dostal k byznysmenům?

Byl to přirozený vývoj. Ve vrcholovém sportu jsem v devadesátkách hledal, jak hráče zlepšit – nejdřív fyzicky, pak výživově, fyzioterapeuticky. Nakonec jsem došel k tomu, že všechno závisí na hlavě. Můžete mít technicky i fyzicky špičkového hráče, ale rozhoduje jeho psychika. Vzpomínám na Roberta Baggia a jeho neproměněnou penaltu na mistrovství světa v USA: přestřelil o dva metry - a přitom v tréninku byl téměř neomylný.

Typické sportovní selhání, které ho dodnes pronásleduje.

Přesně. Byl výborně připravený, ale nezvládl vnitřní tlak. Začal jsem se víc zabývat neurologií, psychologií. Jsem z lékařské rodiny, takže jsem k tomu měl vždycky blízko, a udělal jsem si z těchto oborů doktorát. Teď mě nejvíc baví mozek.

Často vidíme, že i téměř vyhraný zápas lze ztratit.

Možná si to ani neuvědomujeme, ale síla myšlenky je v tomto případě neskutečná, zvlášť když o sobě začnete pochybovat. Síla myšlenky je obrovská, zvlášť když o sobě začnete pochybovat. Lionel Messi řekl krásnou větu: „Hlídej si své myšlenky.“ Strach ovlivňuje naši biochemii, vnitrosvalovou koordinaci, začnete se třást – a najednou ten míček v tenise končí pět centimetrů za lajnou.

A někteří lidé jsou na to obzvlášť citliví.

Proto říkám, že bychom se měli daleko víc starat o své nejbližší domovy, kterými nejsou stavby z cihel, ale tělo, mysl, duše. Vesmír je krásný, ale i ten náš vnitřní svět je fascinující. A přitom o sobě víme tak málo. Psychologové dnes přiznávají, že pořád přesně neví, co je to vědomí. A o duši už vůbec ne.

Překvapilo vás někdy, jací jsou sportovci uvnitř oproti své image navenek?

Uvedl bych příklad Káji Plíškové, která svým tělem i mimikou při hře působila dojmem, že ji to moc nezajímá a že ji to nebaví. Znám ji velmi dobře a musím říct, že je to úžasná a chytrá holčina, se kterou je sranda. Neznám moc sportovců, kteří jsou stejní.

Sportovci se v tom výkonovém transu mění. Mizí stereotypy, zůstává ryzost a soustředění. Někteří v tom transu vyskočí, zaradují se - a pak se zase ponoří zpátky. A díky tomu třeba ten člověk může mít takový bezduchý výraz.

Spolupracoval jste i s lidmi ze showbyznysu?

Jeden nejmenovaný moderátor, fajn chlap, měl obavy ze své nové talk show, nechtěl, aby ho stres paralyzoval. V podstatě je to něco jako vrcholový sport. Jeden relativně známý herec trpěl depresemi, když o něj najednou přestal být zájem.

Ten tlak musí být obrovský.

A myslím si, že bude čím dál větší. Doba je rychlá, ekonomika má paradigma, šetříme čas, protože potřebujeme prachy, takže zkracujeme procesy, sekáme to, ať máme víc a víc, ale neuvědomujeme si, co to dělá s emocemi. Mizí s tím i prostor pro hluboké vztahy. Vztahy potřebujeme, ale prostředí jim moc nepřeje. Proto je důležité v dětech podporovat posedlost – ať už pro ryby, sport, hudbu.

Stalo se vám někdy, že vám klient vyčetl, že jste mu špatně poradil nebo nepomohl?

Rád bych zdůraznil, že neradím a ani tomu člověku neříkám, co má dělat. Nejdříve si s tím člověkem dám takové první kafíčko a zjistím, co po mě chce. Potom máme oba dva nárok se rozhodnout, jestli jdeme dál, nebo ne. Když to není úplně moje parketa, doporučím někoho jiného, ale že by mi někdo vynadal nebo řekl, že jsme špatně spolupracovali, to ne.

Máte nějakou skupinu klientů, se kterými si obzvlášť rozumíte?

Srdcovka je pro mě pořád vrcholový sport. Když jsem jel za vámi do studia, volal mi jeden trenér, že se jeho svěřenec psychicky zhroutil na mistrovství, a chce to dnes rozebrat. Rozebereme to a úplně se těším, co to bude za problém. Na druhé straně spolupracuji i s miliardáři – to je úplně jiný svět a taky mě to baví.

Měl jste někdy bohatého klienta, který byl nešťastný?

Bohužel často. Mluví o syndromu vyhoření, celý den leží v posteli a nechtějí ani odhrnout závěsy. Jsou to lidé, kteří byli celý život zaměření na cíle – peníze, body, úspěch. Ale cesta je příliš nesytila. Nakonec dosáhli vrcholu a zjistili, že už to nedává smysl.

Jarda Jágr třeba miluje hokej a zároveň chce co nejvíc bodů i peněz – a to je v pořádku. Horší je, když někdo chce „víc“, ale nemiluje tu cestu. Pak se objeví neetické chování nebo zklamání.

Proč dnes sportovce tolik zajímají peníze?

To je složitější téma a lze se na něj dívat z různých úhlů. Dříve byl motivací samotný výjezd na západ. Když jsem hrával hokej, tak pro nás v sedmnácti letech vyjet do Dánska bylo velmi motivující. V současnosti můžu jezdit, kam chci, už to pro mě není tak motivující.

Prachy stále motivují a možná ještě víc. Úspěch se bohužel měří podle financí. Od dětství nás vedou k úspěchu, ale ta emoce by měla být v optimálním případě rozdělena – milujeme tu činnost a zároveň máme velké ambice, trochu ale zapomínáme na lásku k tomu sportu. Zároveň bych ale nechtěl říkat, že současní sportovci nemilují to, co dělají.

A co rodiče? Téma ambiciózních rodičů je hodně diskutované.

Tohle je na dlouhé povídání a třeba ve fotbalové Spartě zavedli pravidlo, že rodiče nesmí na tréninky. Zároveň se ale jednou měsíčně schází s trenérem, který jim vysvětlí, co děti dělají a co by mohli dělat navíc. A jestli chtějí tatínkové s kluky pracovat víc, ať se zaměří na konkrétnosti, které jim doporučí. Došlo k tvůrčí symbióze a ty tátové se chodí trenéra ptát, co s potomky procvičovat.

Člověk se fylogeneticky za posledních padesát let nezměnil a tihle rodiče nejsou jiní, než byli ti naši, jenom se změnily podmínky. Jsem přesvědčený, že kdyby moje máma měla ve své době mobil, také by mě stalkovala. Je prostě jiná doba a ti rodiče nejsou jiní, jenom jsou jiné ty podmínky.

A je otázkou, jestli bychom ty podmínky neměli začít regulovat nebo limitovat. Navíc se ve sportu točí peníze, které tam dříve nebyly, takže plno těch rodičů bohužel vidí, že jejich holka, když bude hrát tenis do první stovky, vydělá balík.

Kterou z moderních technologií rád používáte?

Z hlediska informací internet. A umělou inteligenci, protože opravuji diplomové práce a přiznám se, že všechny je učíst zabere hodně času. Umělá inteligence je v tomto směru velká pomoc, člověk jí ty práce zadá a ona vyhodí nějaké třístránkové hodnocení. Je to úžasný pomocník. Jako malý jsem měl vždycky rád slovníky cizích slov a slovníky obecně, teď máme internet a není problém tam cokoliv najít. Bulvár ale nevyhledávám.

Závidíte něco dnešní mladé generaci?

To je hezká otázka. Určitě. Člověk si řekne, že kdyby byl mladý, daleko více by cestoval nebo studoval – prostě by si užíval toho, čeho dřív nemohl. Cestování mám rád a ty prožitky, které s ním souvisí, jsou úžasné.

A co jim nezávidíte?

Paradoxně řeknu něco, co možná budu muset dovysvětlit. Myslím, že to mají daleko těžší z hlediska možnosti volby a v možnosti svobody, která je nádherná, ale jak říká Nietsche, musí vést k zodpovědnosti. Proto je důležité umět sám sebe limitovat – to je ta pravá svoboda a nechci, aby mě v ní někdo limitoval. Myslím, že to dnes mají v tomhle směru složitější.

Proč Marian Jelínek rád vyhledává hroby slavných? Který navštívil naposledy? Koho považuje za skutečného boomera? A jak se vyrovnává s tím, že jeho vnučka ovládá technologie lépe než on? Poslechněte si nový díl podcastu Boomer Talk.