Tereza Brodská: Do divadla mě nedostaneš

Tereza Brodská o divadle mluví bez iluzí, o rodině s dojetím a o herectví jako o profesi, která nemá jasný smysl. Přesto v ní zůstává – protože nic jiného neumí, jak sama říká. V rozhovoru popisuje dětství bez rodičů, návrat na jeviště po dvaceti letech, odpor k focení i radost z vaření a vnučky. A také to, proč ji už do divadla jako divačku nikdo nedostane.

Terezo vítej, jak se daří?

Mám se hezky. Dva roky zpátky to pro mě bylo složitější – tehdy jsi mě pozval do rádia na rozhovor, protože běžel náš seriál Smysl pro tumor. Ale já měla zrovna čtyři zápaly plic a vždycky jsem na měsíc a půl ulehla. Pak jsem se nějak zmátořila, chvíli fungovala, hrála, točila, a pak jsem zase na dva měsíce ulehla. Teď už je to snad na lepší cestě.

Zmínila jsi Smysl pro tumor. Jak se ti hrálo v seriálu s takto těžkým tématem?

Přistupovala jsem k tomu jako k práci. Věděli jsme, že to bude náročné téma, které možná neosloví tolik lidí, ale je důležité o něm mluvit. Jedná se o belgickou licenci a je to skvěle napsané. Nečekali jsme tak masivní ohlas, jaký seriál získal.

S Pavlem Řezníčkem hrajeme rodiče toho nemocného kluka a ta linka byla hodně do komedie. Trochu jsem se toho bála a chodila za Terezou Kopáčovou s obavou, jestli už to není moc, že budeme žánrově trochu jinde. Ona říkala, že je to tak napsané a ať to tak zahrajeme, že to zrežíruje. Humor tomu hodně pomohl – i těžké téma se dá odlehčit.

Hodně přemýšlíš o nabídnuté roli?

Možná to zní trochu povrchně, že nejdu do hloubky, ale pro mě je vždycky nejdůležitější, s kým budu točit – režisér a herci, se kterými budu trávit čas. Chci být s lidmi, se kterými je mi dobře.

Je výhodou, když se znáš s režisérkou?

Určitě. Známe se velmi dobře a Tereza ví, co ode mě může čekat. Ráda s ní pracuji i proto, že mi vždycky předehraje scény, které se mi třeba nedaří zahrát. A předehraje je samozřejmě líp, než je pak zahraju já. Trochu to beru jako profesní prohru, že jednu scénu ve Smyslu pro tumor jsem nezahrála tak, jak si ji představovala.

Máš tendenci každou další rolí potvrzovat, že jsi dobrá herečka, nebo takhle nepřemýšlíš?

U režisérů, které mám opravdu ráda a vážím si jich, ano. Chci být ještě lepší než v předchozí práci, překvapit – herecky samozřejmě. Ale k tomu musí být i dobrý materiál, silné téma. Třeba nedávno jsem se po čtrnácti letech vrátila do Ulice a řekla si, že to nechci dělat sterilně, „seriálově“, jestli mi rozumíš. Snažím se, aby moje postava nebyla nudná, abych bourala tu sterilitu.

Měla jsi někdy dilema přijmout seriálovou roli?

Nesmíš zapomenout, že jsem Ulicí začínala – v době, kdy lidé seriály hodně odsuzovali. Šla jsem do toho, protože nás tehdy naverboval Dušan Klein, který seriál rozjížděl. Byli tam skvělí lidé – Radek Brzobohatý, Alena Vránová, Rudolf Hrušínský, Pavel Kříž. Bylo to dobře napsané a divácky úspěšné.

Takže žádné dilema?

Potřebuji mít ve svém životě řád a potřebuji pracovat. Když dlouho nehraju, začnu mít před natáčením obrovské nervy. Měsíc dopředu jsem ve stresu, všechno zpochybňuji a nevěřím si.

Schválili by ti seriál rodiče?

Určitě ano. Táta hrál v seriálech. I rodiče vždycky zajímalo, kdo to režíruje a s kým tam budou hrát. A proč ne? Je to práce jako každá jiná. Možná i lepší než film. Všichni chtějí točit filmy, ale jejich kvalita je často diskutabilní. Jsem v Akademii, takže sleduji filmy, které se během roku natočily.

Snažíš se na filmy dívat nezaujatě?

Ano, snažím se být objektivní a oprostit se od kamarádství nebo empatie. Ale člověk někdy stejně inklinuje k tomu dát hlas někomu, koho má rád nebo koho zná. I tak se opravdu snažím být spravedlivá.

Jak si podle tebe vede český film?

Není na tom špatně. Myslím, že Francouzi jsou na tom hůř. A americká produkce – to je někdy opravdu katastrofa. Čeští filmaři si vedou dobře.

Měla jsi někdy ambice prorazit s herectvím i v zahraničí?

Ne, nikdy. Věděla jsem, že neumím dobře jazyk. A taky nejsem typ, co má ostré lokty. Jsem ráda s lidmi, které znám už od mládí a oni znají mě. Nejsem ten, kdo by se někomu vnucoval nebo se snažil něco dokazovat. Naprosto mě ničí konkurzy, i když chápu, že k té profesi patří. Když mě režisér láká a vím, že bych s ním opravdu chtěla točit, na konkurz půjdu. Ale už se mi to roky nestalo. Možná mě už nikdo nechce.

Co tě na herectví pořád baví?

Čím jsem starší, tím víc přemýšlím, jestli jsem si nevybrala špatnou profesi. Na konzervatoř jsem šla z nouze – nebyla tam matika, chemie ani fyzika, takže jsem měla větší šanci odmaturovat. Táta chtěl, abych se učila na klavír, ale to bych musela pořád cvičit. Tak jsem to tak nějak proflákala.

Už ve čtvrťáku jsem dostala nabídku do Plzně. Pak přišly další – Činoherák, Zábradlí… Najednou jsem hrála ve třech divadlech. Ze Zábradlí mi nabídli stálé angažmá. To období tam pro mě bylo profesně nejkrásnější – Bartoška, Heřmánek, Zedníček, Mrkvička… fantastická parta.

Dnes, když mám mezi přáteli spoustu lékařů, připadá mi herectví jako povolání bez jasného odkazu. Co po mně zůstane? Televizní inscenace, film, seriál? Zachránila jsem někomu život? Udělala jsem něco pro společnost? Radši na to nemyslím. Nic jiného než herectví neumím, tak to už prostě nějak doklepu.

Když jsi jako dítě viděla doma ten herecký život, vnímala jsi herectví jako dobrou práci?

Co s tím furt všichni máte? Vůbec jsem to nevnímala, vždyť jsem s nimi nežila. Od šesti týdnů jsem byla u mámy Blanky, nejstarší sestry mojí maminky, a zůstala jsem tam až do poloviny druhé třídy. Navíc naši si práci domů moc nenosili. Máma se učila texty při vaření svíčkové, táta se zavřel do pracovny, kam se nesmělo. Doma se řešila spíš chalupa, kulečník… hraní se moc neprobíralo.

Přišla ti ta práce atraktivní?

Ne, spíš mi vadilo, že kvůli ní odcházeli z domu. A že byla časově náročná. Bydlela jsem s nimi dohromady jen pět let. A jako dítě máš svůj svět, kamarády… tohle moc neřešíš.

Vadilo ti někdy, že toho času na tebe měli méně?

Nevadilo, protože jsem měla moc krásné dětství s mámou Blankou, tátou Láďou a jejich dvěma dětmi. Do konce života jsem je brala jako své druhé rodiče. Moje máma Blanka fungovala i jako babička, což moje biologická maminka ne. Ten vztah byl intenzivní.

Co by tě bavilo, kdybys nebyla herečka?

Jsem takový domácí lékař.

To byla i knížka.

Ano. Měli jsme ji doma – tatínek byl velký hypochondr. Medicína mě fascinuje. Mám kamarády lékaře a jsem členem správní rady dětské chirurgie v Motole. A pak mě hodně baví zahrada.

Nelákalo tě někdy zkusit třeba režii?

Ne. Režisér má zodpovědnost za strašně moc věcí, já bych zvládla soustředit se jen na tři. A asi by mě to ani nebavilo. Ale seriál Ulice točím každé tři týdny s jiným režisérem – je jich tam asi osm nebo devět. S některými dělám úplně poprvé a je to skvělé. Možná díky tomu nemám žádnou ponorku, protože se pořád děje něco nového a je to pro mě velmi zajímavá zkušenost. Čím jsem starší, tím více si to uvědomuji a soustředím se i na to, jak ten režisér pracuje.

Po dvaadvaceti letech jsem se vrátila k divadlu – hrajeme ve dvou a ta hra je náročná. Možná to nebyl nejlepší nápad – lidé teď hledají spíš zábavu. Udělala jsem chybu, že jsem si nepočkala na komedii.

Zjistila jsem, že mi divadlo vlastně vůbec nechybělo. Nezvládám přímý kontakt s divákem, a přitom právě kvůli němu se divadlo dělá. Poprosila jsem o ukončení a v srpnu končím. Divadlo už dělat nechci. Možná někdy na stará kolena nějakou komedii s kamarádem nebo kamarádkou.

Tvůj muž Herbert Slavík je fotograf. Pronikla jsi do jeho profese?

Trochu. Jsme spolu už 30 let. Pomáhám mu třeba s výběrem fotek, když váhá. Zajímá mě to, ale odborník nejsem.

Fotíš se ráda?

Focení nesnáším. Stydím se. Podle toho vypadají i moje sociální sítě. Když jsem s někým, chci si povídat, a když někde jsem, chci to místo poznat, ochutnávat, vnímat vůně – ne hledat místo na focení. Naštěstí mám kolem sebe podobně naladěné lidi, takže se do toho nenutíme.

Jak jsi v mládí řešila módu?

Moc jsem to neřešila a vždycky nosila velikosti o tři čísla větší. Maminka to řešila hodně, ale já se v sedmnácti osamostatnila. K osmnáctinám mi pořídila kožich z americké vačice. Vážil snad 30 kilo. Jenže začala revoluce a my Na zábradlí byli dost aktivní. Jezdila jsem po továrnách v tom kožichu přemlouvat lidi ke stávce. Nakonec jsem mámě řekla, že chci třeba parku, jako měl Havel. Koupila mi zelenou bundu – říkala jsem jí „demonstračka“. Kožich šel do skříně. Módu jsem nikdy neřešila.

Co hudba?

Poslouchala jsem, co jste mi stáhli na kazetu z rádia. Dlouho jsem byla nepopsaný list a věděla, že existuje Madonna nebo Michael Jackson. A tím to asi končilo. Časem jsem do toho trochu pronikla.

Tvůj bratr hrál v kapele.

Miloval Micka Jaggera. V době, kdy mi bylo asi třináct a vzhlížela jsem k němu, jsem si červenou propiskou napsala na hodinky „Mick Jagger“, jen aby si mě všimnul.

Jaká byla tvoje puberta?

Na pubertu jsem neměla čas. Po maturitě jsem šla rovnou do Plzně, hodně pracovala a ještě jezdila autobusem do Prahy. Kamarády jsem měla z konzervatoře. Později jsem se kamarádila s bratrovými ženami – vždycky když se s nimi rozváděl. Ony mi zůstaly, s bratrem jsem tolik v kontaktu nebyla.

Chodíš do divadla?

Ne, nedostaneš mě tam. Kolegům se omlouvám, zvou mě na premiéry, pak se urazí a přestanou mě zvát. Měla jsem ráda Divadlo na Vinohradech, když tam režíroval Jaroslav Dudek. Jeho představení jsem milovala – hlavně s Jaromírem Hanzlíkem. Je mi líto, že už nehraje divadlo, je fantastický, ale potřebuje režiséra, jako byl Dudek. Mám zakázáno o něm mluvit, protože si to všechno hledá na internetu a pak mi píše. Dřív měli s maminkou výstřižkovou službu.

Jaké to je, když máš někoho zaškatulkovaného jako výborného herce a pak ho poznáš v reálu?

To je jeden z důvodů, proč se moc nemůžu dívat na českou produkci – některé herce znám osobně (a teď neřešme, jestli v dobrém, nebo ve špatném slova smyslu), ale to, co nebo koho hrají, jim nevěřím. Někteří, které jsem dřív obdivovala, se mi zprotivili, když jsem je viděla na sociálních sítích. Pitvoří se, předvádí. Iluze je pryč. Možná ale i já někoho zklamala. Myslím, že by si herci měli udržet určité tajemství – kvůli rolím.

Jak vnímáš sociální sítě?

Výhoda je, že když máš nějaké sledující, můžeš upozornit na sbírku nebo důležité téma. Rozhovory nedávám, ale ty jsi kamarád. Když něco chci říct, napíšu to na Instagram. Nemusím se bát, že to redaktor překroutí. Ale i tam jsem opatrná. Lidé jsou unáhlení – je kauza, všichni někoho brání, a za půl roku se ukáže, že si to vymyslel kvůli popularitě. Proto se do komentářů moc nepouštím, pokud u toho nejsem nebo neznám obě strany.

Co ti v životě dělá radost?

Moje vnučka. Je úžasná. A obecně rodina. Jsem extrémně rodinný typ. Šťastná žena v domácnosti. Ráda vařím, skoro denně – je to pro mě relax. Čím víc pracuju, tím víc vařím.

Co Tereze Brodské namalovala Jiřina Bohdalová? Kdo je pro ní boomer? A zrušila někdy natáčení nebo divadelní představení? Poslechněte si celou epizodu podcastu Boomer Talk.