Článek
Stávají se strany, které běžně nazýváme „extrémistickými“ součástí politického establishmentu Evropy? Vývoj v Německu, Česku ale i ledaskde jinde tomu napovídá. Důvody řeší další epizoda podcastu Dobrovský&Šídlo.
Čtyři z deseti Berlíňanů dali minulou neděli svůj hlas stranám, které navazují a částečně se hlásí k tomu temnějšímu z německých dějin.
Proruská AfD, která vznikla v roce 2013, suverénně zvítězila ve volbách ve dvou spolkových zemích a vede žebříčky preferencí i na celostátní úrovni. Jejich český spojenec Tomio Okamura, který do sněmovny pronikl poprvé jako outsider v roce 2013, sedí dnes v čele dolní komory.
„Německo přitom v 90. letech zvládlo sjednocení a všechny otřesy s ním spojené bez zásadního nárůstu politického extrému - v Bundestagu seděly stejné strany jako v době západního Německa, jen přibyla postkomunistická PSD v izolaci,“ říká Jindřich Šídlo.
Nabízí se tedy otázka, zda to byla především migrační krize let 2015 - 2016, která těmto typům stran významně pomohla k voličské přízni?
„Ne tak úplně,“ říká Aleš Michal, politolog a odborník na extrémismus z Fakulty sociálních věc. „AfD vzniká v roce 2013 v odporu proti výroku Angely Merkelové, že Německo nemá alternativu v pomoci Řecku a záchraně Eura. Migrační krize a také covid jim samozřejmě pomohly, ale je potřeba říct, že největší podporu mají v těch částech východního Německa, kde žádné dramatické zkušenosti s masovou migrací lidé ani nemají. Využili ale pocitu, který kromě migrace a covidu spojuje i téma Ukrajiny: Rozkladu důvěry ve stát a jeho kapacity.“
„To je ale pochopitelné,“ dodává Jan Dobrovský. „Ve chvíli, kdy počet cizinců v zemi přesáhne zhruba 10 procent, vzniká přirozená obava, která je silnější než pravidla a stoupá agresivita. Zvlášť, pokud se integrace úplně nedaří.“
Sládek a Okamura
Politický extrém byl ale v Česku přítomen po celou dobu do revoluce - zakladatelem žánru byl v roce 1990 Miroslav Sládek, vůdce českých republikánů, který se svou stranou dosáhl v roce 1996 až na 8 procent. Jeho témata byla s malými obměnami pozoruhodně podobná těm dnešním: Odpor vůči migraci, tehdy hlavně ze zemí bývalého Sovětského svazu a Jugoslávie, nenávist k Romům a sudetským Němcům, protesty proti českému členství v EU a NATO, do nichž země tehdy směřovala.
„Ten hlavní rozdíl byl ale v tom, že Sládek byl zcela izolovaná figura, s nímž nechtěl mít nikdo ze seriózních politiků nic společného,“ upozorňuje Aleš Michal. „Sládek neměl šanci na významnou ústavní funkci.“
V roce 1998 ale „sládkovci“ ze sněmovny vypadli poté, co některá jejich témata přebraly klasické strany, zejména ODS a ČSSD. Až po 15 letech nahradil někdejšího normalizačního cenzora Sládka další podobný typ neobvyklého lídra, pro tyto strany charakteristického: Tomio Okamura, tehdy ještě v čele Úsvitu přímé demokracie. „Když se v roce 2013 dostali do sněmovny, řekl jsem v ČT, že jsou to Sládkovci light,“ říká Jindřich Šídlo. „Od té doby, myslím, Sládka už významně překonali.“
Patří evropská budoucnost stranám, které vzešly z protestu a které využívají zjitřených nálad a objektivních chyb „tradičních stran“? Kultivuje extrémisty podíl na moci? A kdo přijde po Okamurovi, který už zjevně dosáhl svého politického vrcholu? Poslechněte si další epizodu podcastu Dobrovský&Šídlo.
Podcast Paměti národa připravuje Jan Dobrovský a Jindřich Šídlo.
Podcast Paměti národa. V době pandemie jsme nemohli pořádat setkání, diskuze, besedy, přednášky. A tak vznikl nápad: nový audiopořad! Tvoří ho předseda Kolegia Paměti národa Jan Dobrovský a komentátor Seznam Zpráv Jindřich Šídlo.
