Hlavní obsah

Glosa: Země je placatá. Máte slovo, občané

Foto: Profimedia.cz, Seznam Zprávy

Moderátorka Michaela Jílková na snímku z roku 2008.

Reklama

10. 12. 2021 16:00
Článek

Cesta do stoky nemusí vést jen přes cynismus nebo prostě špatně dělanou žurnalistiku. Můžeme se k ní klidně dopracovat i zdánlivě chvályhodnou, úzkostlivou snahou dát slovo komukoliv.

Na světě najdeme spoustu věcí, jejichž existence člověka stále a stále přivádí v úžas.

Velký kaňon v Arizoně.

Socha Krista Spasitele nad Rio de Janeirem.

A „diskusní pořad“ Máte slovo Michaely Jílkové v České televizi.

V únoru to bude již čtrnáct let od první dílu této fascinující show, která v sobě kombinuje prvky zápasů v bahně, amerických odpoledních talk show, kde se děvče v přímém přenosu dozví, že jí její chlapec už dva roky podvádí s nejlepší kamarádkou, a pozdně noční debaty ve skupině „Očkování zabíjí“ na Facebooku.

Ve čtvrtek večer tak mohli ti nejodvážnější z nás sledovat strhující vědeckou debatu profesorů medicíny a mikrobiologie (Martiny Koziar Vašákové a Petera Šeba) … s homeopatem Václavem Hrabákem. Což by ještě byl obhajitelný dramaturgický záměr, proč by vědci nemohli být jednou za čas vystaveni otázkám laické veřejnosti, která má své pochybnosti a obavy.

Divák ovšem musí být poněkud zmaten, když pak zjistí, že onen homeopat ze všech nejvíc irituje moderátorku, která si ho sama pozvala, aby pak na něj padesát minut ječela, že má radši mlčet.

Česká televize už léta obhajuje existenci tohohle kotle argumentem, že je to způsob, jak k důležitým tématům přivést i diváky, kteří nesedí celý den přilepeni u zpravodajského kanálu ČT24. Ano, to zní dobře, Česká televize má přece dát slovo co nejširšímu spektru názorů, jenže tenhle formát mnohem spíš odpovídá popisu slavného amerického novináře Carla Bernsteina: „Výstřední, stupidní a cynické se stává kulturní normou, ne-li kulturním ideálem“.

Veterán americké žurnalistiky, který stál v 70. letech za odhalením aféry Watergate, kvůli níž musel odstoupit prezident Nixon, napsal svůj text pod názvem Kultura idiotů v roce 1992 a popisoval v něm pochmurný obraz amerických médií: „Politický i společenský diskurs se díky všestranné spolupráci tisku, médií, politiků a občanů mění ve stoku,“ stěžoval si tehdy Bernstein.

A podstatné je, že cesta do stoky nemusí vést jen přes cynismus nebo prostě špatně dělanou žurnalistiku. Můžeme se k ní klidně dopracovat i zdánlivě chvályhodnou, úzkostlivou snahou dát slovo komukoliv, třeba někomu, kdo jde ve čtvrtek večer kolem televize a myslí si, že má právo na svá fakta a že si koneckonců každý může udělat názor sám, protože „lidé nejsou hloupí“.

Úkolem veřejné služby ale není ujišťovat lidi v přesvědčení, že je úplně v pořádku věřit v placatou Zemi a nabízet jim, že se o tom každý týden mohou pohádat v luxusním vysílacím čase prvního programu veřejnoprávní televize. Jak to přesně napsal již před třiceti lety Bernstein: „Ve svobodné zemi máme svobodu i pokud jde o brak, to je jasné. Ovšem skutečnost, že brak si vždycky najde odbytiště, neznamená, že mu toto odbytiště musíme sami poskytovat.“

Dvě minuty

Pravidelné autorské glosy osobností Seznam Zpráv. Názory, postřehy, komentáře. Ve dvou minutách, v textu a zvuku, každý všední den.

Dvě minuty můžete poslouchat na Podcasty.cz a ve všech dalších podcastových aplikacích.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované