Článek
Nedávno zpíval ve Vídeňské státní opeře, za měsíc má premiéru v pražském Národním divadle a sezonu pak završí v milánské La Scale. Basbarytonista Adam Plachetka je už 20 let rozkročený mezi světovou a českou operní scénou.
„Díky tomu, že přišla pandemie a že jsem se poprvé v dospělém životě nuceně zastavil, se mi přehodil žebříček hodnot: Snažím se mít víc času na domov a na rodinu. Ne vždy se to daří, ale právě proto jsem vděčný za ten Rok české hudby, protože můžu být téměř pořád poblíž,“ říká Adam Plachetka v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.
„Poprvé v životě mám rok, kdy se věnuji převážně české hudbě. Zatím to byl spíš Mozart nebo bel canto.“
Dvousté výročí narození Bedřicha Smetany a s ním spojený Rok české hudby přinesly Adamu Plachetkovi hodně příležitostí zpívat český repertoár. V květnu se představí v roli konšela Kaliny v premiéře opery Tajemství v Národním divadle, pak ho čeká Libuše s Českou filharmonií, na podzim naváže Janáčkovou liškou Bystrouškou v Brně a pak Věcí Makropulos od téhož autora v Berlíně.
Kariéru světově uznávaného pěvce si mezitím potvrdil ve Vídni a letos v červnu přidá Mozartovo Requiem v La Scale v Miláně. Do toho ale Adam Plachetka, jehož diář je rozplánovaný na tři roky dopředu, intenzivně připravuje oslavy svých 40. narozenin, které připadají na leden 2025 a které se rozhodl strávit s fanoušky v pražské O2 areně.
Nepřepadá operního pěvce stres z toho, zda se mu tak obří sál podaří zaplnit?
„Stres to trošku je,“ odpovídá Plachetka, „protože chování diváků se od pandemie velmi změnilo. Dneska se kupují lístky víc na poslední chvíli. Všechno je jinak, než bývalo. Očekávání jsou velká a doufáme, že všechno poběží, jak má.“
Adam Plachetka a Jiří Kubík před natáčením rozhovoru ve studiu Seznam Zpráv.
Plachetka chce navázat na svůj koncert z ledna 2020, kdy slavil pětatřicetiny a kdy mu řada diváků psala zprávy, že je přivedl k poslechu klasické hudby a pořídili si vstupenky například do Národního divadla. „Jenže za měsíc nebo za dva přišla pandemie a nic z toho, kam ti lidé mohli přijít, se nekonalo. Říkal jsem si, že bychom to tedy měli zkusit ještě jednou, že třeba někomu otevřeme nové, hezké obzory.“
S podobnými obřími koncerty, kde zpívá operní i muzikálové árie, chce šetřit, říká, že v životě udělá už jen tak maximálně dva tři. „Přece jenom těžiště toho, co dělám, je někde jinde.“
Vzali mě jako kluka do počtu
Operní kariéra Adama Plachetky, v níž nechybí ani Metropolitní opera v New Yorku či londýnská Královská opera v Covent Garden, trvá už bezmála 20 let. Přitom – jak sám říká – na začátku svého operního zpívání, ještě na Pražské konzervatoři, byl „úplně marný“.
„Nastupoval jsem tehdy velmi sebevědomě, na ty zkoušky jsem se nijak nepřipravoval. A když mě bez přípravy vzali, tak jsem to bral tak, že musím být výjimečný talent. A po pěti šesti letech jsem se dozvěděl, že mě vzali jako posledního do počtu, protože bylo zrovna málo kluků a já jsem se jim jen hodil do krámu,“ vzpomíná v rozhovoru.
Dnes má na kontě na šest desítek operních rolí, převážně v Mozartových operách. S přibývajícím věkem se však chystá posunout i do těžších kusů, kde je řada rolí psána pro hluboké mužské hlasy.
„Ten hlas se posunuje. Mozarta už dělám méně, než jsem dělával. Baroko si zazpívám spíš rekreačně, ač na začátku jsem ho dělal téměř exkluzivně. Jsou jiné role nebo styly, co mi začínají sedět víc. Takže není důvod ten hlas neposlechnout a neposunout se jinam. Můj hlasový obor jsou záporáci nebo nějací stařešinové rodu, takže v tomto nemám kam spěchat a zatím nevidím konec cesty, že bych se měl s tím hlasem pomalu loučit,“ říká Adam Plachetka v otevřené zpovědi.
Motorová pila v opeře?
Jak se vyrovnává s nápady některých režisérů, kteří při inscenování oper sází na moderní pojetí a nutí pěvce používat například v Její pastorkyni jako rekvizitu motorovou pilu místo kapesního nože?
„Myslím, že na jednu stranu bychom neměli žít ve skanzenu, je potřeba hledat nějaká aktuální témata a ta díla nějak přibližovat době. Ale přirozenější by bylo psát nová díla a ta narážet na to, co se děje teď, než nutně upravovat Giovanniho podle Trumpovy kampaně nebo něco v tom smyslu,“ odpovídá Plachetka. „Je to tak, že dobrá moderní inscenace je pro mě naprosto super a rád se podílím na hledání nových přístupů, ale nesmí to být výmluva režiséra: Neuměl bych to udělat hezky klasicky, tak to udělám radši hrozně a moderně.“
Jak sám prožíval situaci, když na něj diváci v Národním divadle bučeli při představení Smetanova Dalibora, v němž coby král Vladislav vstoupil do vodní lázně oděný pouze do bederní roušky? Co bylo tím klíčovým momentem, který mu pomohl rozjet mezinárodní kariéru? A je jeho výhodou při zpěvu jeho statná postava?
Rozhovor s Adamem Plachetkou si můžete pustit už teď v audioverzi v úvodu článku – přepis a videozáznam celého rozhovoru zveřejníme v sobotu.
