Volby dle Beaty Rajské: „Z noblesy jsme padli dolů.“ Radu dostal i Petr Pavel

„Móda, ať chceme, nebo nechceme, podává nějaký důkaz o společnosti,“ říká Beata Rajská. „Přicházejí lidé, kteří jsou populisti a nemají co dát jako vzor - nejenom ve svém chování, ale ani v oblékání.“

Jedna z nejúspěšnějších návrhářek, jejíž jméno a příjmení jako by ji předurčily stát se módní značkou, je dalším hostem Galerie osobností. V rozhovoru mluví o tom, co pro ni znamenalo, když celý módní svět řešil její róbu pro první dámu na korunovaci britského krále Karla III., jaké ženy si mohou dovolit pořídit její šaty a také jak je to s módními kreacemi, které jsme sledovali na politicích během volební kampaně.

„Muži v politice jsou na tom daleko líp než dámy,“ říká Beata Rajská. „Všímám si, jak ženy dokážou zahajovat kampaň v šatech, které absolutně nesedí, u kterých trčí, co by trčet nemělo… Trošku si připadám, jako kdybychom byli v době pravěku. Těm ženám bych ani neříkala dámy. V určitých momentech je to hodně zoufalé.“

Po tak příkrých slovech nechce říct konkrétní jména političek, nicméně dodává, že se to týká žen napříč politickým spektrem, a to i těch, které hodlá sama volit.

„Uvědomuju si, že ne každý to takhle vnímá, ale já mám pocit, že z té noblesní politické kultury - a to je celkově problém nejen České republiky - jsme padli někam jinam. Móda, ať chceme, nebo nechceme, podává nějaký důkaz o společnosti,“ říká Beata Rajská v rozhovoru.

Úpadek v oblékání žen-političek podle ní souvisí s čím dál větším vlivem populistů. „Oni nemají co dát jako vzor, nejen ve svém chování, ale ani v oblékání.“

Političkám by dala jednoduchou radu – inspirujte se v tomto směru u bývalé slovenské prezidentky Zuzany Čaputové: „Ta by mohla být manuálem.“

Beata Rajská v rozhovoru zavzpomínala i na dobu před třemi lety, kdy bývalý armádní generál Petr Pavel kandidoval na prezidenta republiky. „V jeden moment se do něj hodně lidí pouštělo kvůli délce saka a tak dále… Já jsem mu fandila a už jsem to nevydržela a napsala jsem mu esemesku.“ Ve zprávě ho taktně upozornila, že už se nehodí, aby na veřejnosti chodil v „kapsáčích“. „Reagoval krásně, prý jsou mu kalhoty s kapsami bližší. A pak už měl výbornou stylistku – a bylo to super. Dnes je to noblesa sama.“

Paní Rajská, váš manžel prý říkal, že za příjmení mu jednou budete platit? Měl pravdu? Tedy ne, že byste mu platila, ale že to je prostě „ta“ značka?

Ještě mu neplatím, ale určitě měl pravdu. Spojení „Beata“ a „Rajská“ je super. Vždycky, když se představím, tak řeknu značku svého brandu. To je strašně fajn. Ale kdyby to nebylo podpořené tím, co dělám, tak by mi samotné jméno nepomohlo.

Co je pro módní návrhářku největší výzvou? Obléknout první dámu na korunovaci britského krále, nebo být žádanou návrhářkou oblečení pro stovky nebo možná tisíce žen?

Myslím, že teď v mém věku je pro mě největším úspěchem to, že je o mě stále zájem. Když jsem začínala, nebyly sociální sítě, všechno fungovalo trochu jinak. A když dnes dostanu pozdravy od různých dam nebo pozvání od vás nebo i jiných médií, pozvání do zahraničí… Tak to je asi to nejvíc. Že jsem stále někde na té špici.

Když jste v roce 2023 dostala možnost navrhnout pro Evu Pavlovou, manželku prezidenta, róbu na korunovaci krále Karla III., tak na vás nakonec bylo vidět i v tom celosvětovém srovnání. Považujete tento moment za významný milník v kariéře?

To, že na nás bylo vidět, bylo skvělé. Dostávali jsme skutečně strašně moc zpráv a e-mailů ze zahraničí. Sama jsem v Londýně tehdy byla a věděla jsem, že jsme udělali maximum, aby první dáma patřila tam, kam to královský protokol potřeboval dostat. To bylo moc fajn, ale za zlom bych to určitě neoznačila. Já si jdu takovou svou cestou. Myslím, že jsem ani tehdy žádné věci nezměnila.

Ani vám nepřibyla kvanta klientů?

Nepřibyla. To ani nejde. Tím, že všechno šijeme u nás na dílně, tak jsme se naopak rozhodla, že uzavřu butik a budu mít jen věci na objednávku. Pohybuju se v určitém prostředí. Zlom v kariéře to nebyl, ale byl to další krok na cestě dopředu.

Klientelu sice nerozšiřujete, ale kdyby se vám ozvali z královské rodiny, tak odmítat asi nebudete…

Určitě ne. Jsou věci, které dělám proto, že je to moje práce, a pak jsou věci, které si dělám pro radost. Takže toto by určitě byla ta skupina ‚pro radost‘.

Pojďme ještě na tradiční slovní ping-pong. Co vám naskočí, když se zeptám – Žďár nad Sázavou, nebo Praha?

Obojí. Do Žďáru nad Sázavou jsem přišla na začátku, máme tam dílny… A Prahu miluji, mám tady showroom, mám tady přátele.

Jaderná elektrárna?

Napadnou mě samozřejmě Dukovany. Ale proč teď?

To jste mě zaskočila. Já jsem si o vás přečetl, že vám tak říkají. Ale teď to vypadá, že to slyšíte poprvé.

Dobře, ale jako první mě napadly Dukovany. (směje se) Říkají mi taky turbomyš a peršing (odkaz na někdejší americké balistické rakety, pozn. red.).

Takže asi důkaz toho, že jste plná energie, nezastavitelná.

Ano, to jsem.

Další slovo - tepláky?

To byl trochu zlomový moment v době, kdy přišel covid. Když jsem se vracela z přehlídky z indické Bombaje, zavíraly se zrovna všechny hranice. Zoufalá jsem volala manželovi, brečela jsem mu do telefonu: Co budu dělat? Věděla jsem, že mě čeká dvoutýdenní karanténa v Praze. Na dálku jsem řídila šití roušek na Vysočině, skládala jsem u sebe doma střihy a přenášela to holkám přes telefon. Pak přišel nápad vyrobit luxusní tepláky, protože moje klientky stále chtěly chodit hezky oblečené, i když byly zavřené doma. Tak vznikla řada tepláků, které občas děláme i dnes.

Černá, nebo barvy?

Já černou a bílou miluji, ale říkám jim barvy-nebarvy. Ale protože jsem ze Slovenska, z kraje na Liptově, kde májí rádi folklor a vše barevné, tak u mě jako u Slovenky budou vždy barvy.

Paní Rajská, rozhovor vedeme v době vrcholící kampaně před volbami do Poslanecké sněmovny. Sledujete politiky a političky?

Sleduji.

I okem módní návrhářky?

Víc tím, co říkají, ale samozřejmě i okem módní návrhářky. A dá mi hodně práce se zdržovat komentářů. Občas to nevydržím.

Tak to pojďte nevydržet a řekněte nám, čeho si na politicích a političkách všímáte?

Všímám si hloubky jejich myšlení i toho, co nám dávají. A tam samozřejmě patří i prezentace oděvem.

A co vidí oko profesionálky?

Je vidět, jak jsem smutná?

Je. Asi nezvykle, najednou. Čeho si všímáte?

Že muži jsou na tom daleko líp než dámy. Pro mě je strašně důležité, aby oblečení souznělo s osobností. A velmi často ty ‚rámy‘, které mají na sobě, s tou osobností nekonvenují. A pak si všímám, jak dokáží zahajovat volební kampaň v šatech, které absolutně nesedí, na kterých trčí, co by trčet nemělo, a spousta dalších věcí. To si trošku připadám, jako bychom byli v době pravěku. Teď mě napadly některé konkrétní dámy - dobře, neříkejme jim dámy -, ale v určitých momentech je to hodně zoufalé.

Myslím, že po takovém komentáři asi konkrétní nebudete.

Nebudu, ale je to napříč politickým spektrem. Najde se občas výjimka, ale já si ji teď vlastně ani nevybavuji. Bývalá slovenská prezidentka Zuzana Čaputová by měla být dána jako manuál, aby se začaly dámy oblékat dobře.

Když jste se tak s prominutím rozjela, tak nám řekněte, v čem je ten hlavní problém? Ty ženy si neumí poradit, nebo jim někdo špatně radí?

Nechci vidět na obrazovce ženu, které nesedí šaty. To je katastrofální. Nechci vidět dámu, která mě má zastupovat a prosazuje myšlenky, se kterými souhlasím, v kraťasech jako na pláž. A nechci vidět dámu na společenské akci, jako by šla ležérně na dostihy třetí kategorie - ve špatných kalhotách a s kloboukem.

Pojďme mluvit i o pánech. Přece jen je jich v politice víc. Co oni a kampaň? Občas si sundají kravatu, někteří si vezmou mikinu, někdy je vidíme s vyhrnutými rukávy, možná mají leccos zmačkané… U nich tak příkrá nejste?

Taky si toho všímám, jenže na těch dámách je to vidět víc. Ale prozradím vám takovou perličku ze zákulisí. Ještě než byl pan prezident Petr Pavel zvolený do funkce, začala jsem ho sledovat. A v jednu dobu se do něj hodně lidí pouštělo kvůli délce saka a tak dále. A já to fakt sledovala. V určitý moment jsem to nevydržela a napsala jsem zprávu, kde jsem mu říkala: „A teď už dost, teď už bychom na to měli jít trošku jinak.“ Reagoval strašně krásně, říkal, že kalhoty s kapsami jsou mu bližší. A pak měl výbornou stylistku, pomáhala mu Štěpánka Pivcová - a bylo to super. Dnes je to noblesa sama.

Můžou vůbec politici a političky, které máme dnes a denně na očích, inspirovat lidi v tom, co si mají při které příležitosti vzít na sebe?

Samozřejmě, že můžou. Shodou okolností jsem asi před čtyřmi dny doma komentovala jednu političku a manžel mi oponoval, že ne každý takto reaguje. Ale já říkám: Jestli ji mám volit, tak prostě takhle nemůže vystupovat! Uvědomuju si, že ne každý to takhle vnímá, ale já mám pocit, že z té noblesní politické kultury - a to je celkově problém nejen České republiky - jsme padli někam jinam. A čím víc to pustíme dolů, tím to bude horší. Nejen v odívání. Móda, ať chceme, nebo nechceme, podává nějaký důkaz o společnosti. Tak to vraťme, kde to bylo.

A to je do jaké doby? Kdy to bylo na úrovni, ze které to pak padalo?

Myslím, že největší problém podle mě začal po covidu, ale bylo to už třeba před deseti lety.

A jak byste ten úpadek v odívání definovala?

Je to hlavně tím, že přicházejí lidé, kteří jsou populisti a nemají co dát jako vzor - nejenom ve svém chování, ale ani v oblečení. V téhle diskusi bychom mohli pokračovat hodně emotivně.

Uvádí se, že v posledních letech lidé kupují čím dál víc oblečení, které ani nestihnou unosit. O čem to podle vás svědčí?

Možná i o tom, že má někdo pocit, že čím víc toho bude mít ve skříni, tím to bude lepší. Myslím si, že je dobré udělat si pořádek, říct si, jestli skutečně chci mít plnou skříň, mít všechny nové kabelky, které vyjdou od nějaké značky… Je taky dobré si uvědomit, že příroda oděvním průmyslem dostává zabrat. Víme, že obrovským znečišťovatelem přírody je právě fast fashion. Mám to od začátku nastavené tak, že ani pro sebe, ani pro své klienty nechci přeplněné skříně. Chci, aby toho nebylo moc, ale aby se v tom člověk nacházel.

Paní Rajská, prý nesnášíte otázku, jaké jsou módní trendy. Proč?

Protože kamkoliv jsem přišla, tak každý se mě na to ptal. Ať jsem přišla kamkoliv – na křest knížky, na sázení stromků, na besedu se studenty… A ono to v současné době není tak, že by ty trendy byly dané jako třeba v šedesátých, sedmdesátých letech. Dnes jsou takové, jaké si je vymyslí ten který módní dům, ta která značka, s čím přijdou ‚barevnice‘ a tak dál. To se pak musí prodávat.

Co je pro vaši tvorbu určující? Že jste původem Slovenka, že jste vyrůstala v prostředí folkloru a lidových krojů, nebo že jste studovala filozofii? Nebo něco jiného?

Myslím, že mě ovlivňuje vše. Ale to nejpodstatnější pro mě je to, abych ženu nechávala být ženou. Aby to bylo ženské. Takže ženskost a elegance, to je to, co charakterizuje módu Beaty Rajské.

A jak se dá k módě vztáhnout filozofie, kterou jste studovala?

Filozofii využívám neustále. Třeba když dělám přehlídky. Hlavně v pozdějším věku jsem nechtěla dělat jen přehlídku pro přehlídku, něco jako shluk nějakých modelů. Vždycky jsem chtěla kolekcí něco říct. Měla jsem kolekci inspirovanou hnutím hippies – to bylo, když začala válka na Ukrajině, protože jsme všichni volali po míru. Teď poslední kolekce, kterou jsem dělala, byla ovlivněná mým školním stylem, osmdesátá léta. U které platilo ‚nikdy neříkej nikdy‘. Já jsem si například říkala, že už nikdy široká, kredencová ramena, nikdy už afroúčesy. Nikdy mrkvové kalhoty, takové, co se jim dnes říká barely. X let jsem se tomu zuby nehty bránila. A letos byla celá kolekce o tom.

Podlehla jste trendu?

Mám dopsat knížku, kterou mám rozepsanou, tak jsem si prolistovávala svoje archivy. Našla jsem tam spoustu věcí ze studentských časů. A tím pádem mě to nakoplo, oslovilo. A když jsem viděla, jak na to krásně reagují mladé ročníky a modelky a tak dále, tak jsem v tom pokračovala. A vznikla kolekce.

Kdo jsou vaši klienti, respektive klientky? Kdo nakupuje a šije u Beaty Rajské?

Jsou to velmi silné osobnosti. Spoustu z nich jsou dámy z byznysu nebo z umění. A většinou vědí, co chtějí. Na začátku mě hodně cepovaly a tím pádem mě svým způsobem i vychovávaly. A jsem jim za to strašně vděčná. Jsou to prostě silné osobnosti.

A dál byste to nečlenila? Třeba podle příjmů, vzdělání…?

Mám říkat lékárnice, lékařky, byznysmenky, političky? O tom to není. Krásné šaty od Beaty Rajské chtěla mít i žena, která na to neměla příjem. A dokázala si ušetřit. Zrovna teď u mě byla zdravotní sestra, která se rozhodla nakonec v 55 letech vystudovat němčinu, protože žije kousek od Rakouska, a dostala tam nabídku. Žení syna a rozhodla se, že bude mít šaty od Beaty Rajské. Velmi často je to tak, že si ty dámy si řeknou, že si jednou na ty šaty ode mě našetří. Bývají to i klientky, které dostanou jako dárek od manžela nebo přítele poukaz na šaty od nás, my jim nesmíme říkat cenu… A krásné pak je, když se následně stanou našimi klientkami, protože ty šaty, které si pořídily jako první, jsou natolik dobré a natolik výjimečné.

A můžeme přiblížit cenu takových šatů? Zmínila jste se, že si jedna z těch dam na ně nemohla běžně vydělat, ale že si našetřila…

Když to bylo v butiku, pohybovali jsme se od 20 tisíc nahoru. V současné době, protože se šaty dělají na zakázku, tak je to samozřejmě víc. Pod 35 tisíc korun ne.

Paní Rajská, řekněte nám ještě něco víc o svém manželovi. Už jsme ho několikrát zmínili – že vám dal jméno-značku, že s vámi občas nesouhlasí při sledování političek v televizi… Ale jak vnímá váš obor, jaký je jeho pohled na odívání?

Ač mám embargo mluvit o naší rodině, tak myslím, že manžel je za tu dobu, co jsme spolu, už na něco zvyklý. Na začátku jsem od něho dostávala často rady, které jsem nechtěla přijmout – a vystupovala jsem kvůli nim z auta. Nejednou jsme stáli u nějakého lesa, musela jsem naši diskuzi rozdýchat. Ale potom, když jsem vychladla, tak jsem o tom, co říkal, dokázala uvažovat a vzít si z toho to podstatné. Můj manžel dokonce sleduje i růst módních domů nebo různá majetková přeskupení a tak dále. Vždycky říká: „Mě to nezajímá z pohledu designu, mě to zajímá z byznysového pohledu.“ To mě taky baví. A pokud jde o naše diskuze, když se má někam obléct – to už si nechám jen pro nás. (směje se)

Znamená to, že trpíte, když se někam společně vypravujete, nebo už se vám přizpůsobil?

Samozřejmě se přizpůsobil, ale je to těžké. On je přesně ten typ, který nedokáže na zkoušce stát ani chvíli a zakázková výroba je pro něj utrpením. Takže já jsem si naopak zvykla, že buď kupujeme na cestách, nebo v poslední době má svoje oblíbené značky, které mu fakt sedí. Takže když jsem minulý rok remcala, že potřebuje kabát a že ho musíme jít dát někam ušít, tak on sedl, našel si kabát na internetu – a sedl mu.

Máte dva syny. Jaké módní rady jste dávala jim?

Byli velmi, velmi rezistentní vůči mým radám. Ale jednu radu, kterou jsem jim dala, mám oblíbenou: „Když stahuješ kalhoty, stáhni zároveň ponožky. Není nic horšího, než muž v ponožkách.“

Paní Rajská, už jsme zmiňovali, že šaty pro Evu Pavlovou na korunovaci britského krále byly takovým dalším stupínkem na cestě ve vaší kariéře. Kam dál byste ještě chtěla dojít?

Víte, za tu dobu, co dělám tuto práci, tak vím, že čím víc se tlačí na pilu, tím je to horší. A jak se říká: Netlač vodu, teče sama. Já jsem jenom na ten příchod velké vody připravená, hodně připravená. Zase mám nabídku na akci na příští rok. Letos jsem jednu musela vzdát, protože byla v oblasti, kde bych byla nerada. Ale když jsem dostala nabídku mít přehlídku v Americe, inspirovanou folklorem, tak jsem věděla, že mám přehršle připravených nápadů… Jdu tvrdě za kvalitou, jsem na sebe velmi přísná a jsem velmi vděčná za to, že z toho, co přijde, si dnes už můžu vybírat.

Přeju vám, ať vaše další plány a výzvy vyjdou – a děkuju za rozhovor.

Já vám taky děkuji.