Německou rodinu mladé Dory zachránili od pochodu smrti čeští sousedé

Když se brněnští Němci na konci května 1945 museli rychle sbalit, aby za pár hodin nuceně opustili město, došlo tehdy také na rodinu čtyřiadvacetileté Dory Schusterové. Ta přitom před válkou pomáhala uprchlíkům před nacismem, včetně židovských rodin.

Její otec Theodor byl zase coby významný politik německé sociální demokracie opakovaně vyslýchán na gestapu a rodina čelila několika domovním prohlídkám. Přes to všechno příslušníci Revoluční gardy celou rodinu vyvedli před dům.

Brno nakonec opustit nemusela. Na poslední chvíli zakročili její čeští sousedé, kteří se Schusterů zastali a zachránili je před pěším přesunem do Rakouska, který byl později pojmenován jako pochod smrti – z bezmála 20 tisíc převážně seniorů, žen a dětí nepřežilo vyčerpávající cestu na 1,7 tisíc z nich. Tolik lidí nezemřelo při žádném jiném divokém odsunu nebo jiném „řešení německé otázky“, jak se tehdy o různých represáliích a násilnostech vůči sudetskému obyvatelstvu běžně psalo a hovořilo.

„Vysoký kredit, který si rodina Schusterových po celou dobu války uchovala, dokládá skutečnost, že když v květnu 1945 revoluční gardisté vyhnali rodinu na ulici, aby se připojila k odsunu, zaštítili je čeští obyvatelé jejich domu. Později se za ně zaručili i mnozí další a rodině bylo povoleno zůstat v Československé republice,“ popsal událost Jan Břečka, vedoucí Historického oddělení Moravského zemského muzea, ve své knížce Brněnský kaleidoskop času.

Tím, že rodina mladé Dory mohla zůstat doma, její problémy s německou národností neskončily. Po osvobození se v Brně nikdo neodvážil mluvit na veřejnosti německy. Jenže Dory maminka česky neuměla, a tak když šla ven, raději mlčela.

Dora Schusterová, která se po válce vdala, takže se z ní stala Dora Müllerová, za okupace vystudovala v Brně Německou vysokou školu technickou, protože v té době už byly české vysoké školy zavřené. Nastoupila tam po maturitě na německém klasickém Masarykově gymnáziu.

S titulem inženýrky chemie pracovala v době od května 1943 do ledna 1945 jako chemička ve vyškovském cukrovaru. Poté musela v rámci totálního válečného nasazení nastoupit v Brně do vojenského výstrojního skladu. Vysokoškolský titul ale po válce nebyl na základě jednoho z Benešových dekretů akceptován.

„Nikdo nám nic nevzal, nikdo nás nebil, ale můj diplom chemika mi nebyl uznán, a proto jsem nikdy nemohla pracovat ve svém oboru. Mou další zálibou byla literatura. Nějakou dobu jsem pod pseudonymem překládala, ale do grémia překladatelů jsem nikdy nebyla přijata. Nikdy jsem se proto nemohla pojistit a dnes nemám žádný důchod. Tím jsem byla já osobně poškozena,“ řekla později pro televizi ARD Dora Müllerová.

Tím to ale stále neskončilo. Dora měla tři děti, dvě holky a kluka. „Mému synovi nebylo povoleno studium na gymnáziu s odůvodněním, že se doma mluví německy a babička neumí slovo česky. Přesto se mu později podařilo na gymnázium se dostat. Všechny mé děti vystudovaly vysokou školu. Nežijí bohužel již zde, nýbrž v Německu. Já sama stále ještě žiji v bytě mých rodičů, mám své knihy, které mám ráda, a ničeho nelituji, přestože vím, že by se mi v Německu dařilo mnohem, mnohem lépe,“ vyprávěla Dora.

I tak se z ní stala zapálená propagátorka česko-německého usmíření. O tom, co si myslí o sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení, které se tento víkend uskuteční v „jejím“ Brně, ale už říct nemůže. Zemřela na jaře 2009 v nedožitých 89 letech.

Narodila se na podzim roku 1920 v severomoravském Novém Jičíně v rodině vrchního rady zdejšího zemského soudu Theodora Schustera a vídeňské zdravotní sestry Marie. V roce 1930 se rodina přestěhovala do Brna.

„Rodina Schusterových patřila k předním podporovatelům uprchlíků před nastupujícím nacistickým režimem v Německu a později i v Rakousku v letech 1933 až 1939. Mladá Dora hrála ve společnosti exulantů na klavír a v dnes již neexistující brněnské kavárně Biber na Lažanského (dnes Moravské) náměstí naslouchala ve společnosti svého otce vášnivým diskusím o blížící se době temna,“ uvedl historik Jan Břečka.

Spolu se svou starší sestrou Blankou ještě v roce 1938 umožnila uniknout mnoha židovským dětem ze států, které již ovládli nacisté. Ty poslední, které spolu s její sestrou opouštěly Brno, aby se zachránily, odjížděly ještě ráno 15. března 1939, kdy už přicházela okupační vojska.

Za války se její rodina stáhla do ústraní. Dora to později pojmenovala jako „bytový disent“. Zůstali ale v kontaktu s jinými německými sociálními demokraty, kteří se v těžkých časech vzájemně podporovali a pomáhali si.

„Otcova předválečná angažovanost ve prospěch uprchlíků před nacismem měla za následek častou a nevítanou pozornost německé tajné státní policie – pověstného gestapa –, která jej častokrát vyslýchala a v bytě jeho rodiny na Úvoze 56 vykonala několik domovních prohlídek,“ uvedl historik Břečka.

Jelikož po válce nemohla vykonávat povolání odpovídající jejímu vzdělání, byla Dora Müllerová vedena oficiálně jako žena v domácnosti, příležitostně však pracovala jako novinářka (především pro pražský Prager Volkszeitung) a překladatelka odborných vědeckých textů. Jako novinářka se později stala členkou mezinárodního PEN klubu.

Od 60. let se věnovala veřejné činnosti, česko-německému dialogu, kulturním vztahům a vzájemnému porozumění. V roce 1969 se zapojila do práce v nově utvořené místní skupině Kulturního sdružení občanů německé národnosti (Kulturverband der Bürger deutscher Nationalität der ČSSR) a v roce 1991 stála u vzniku Německého kulturního sdružení – Region Brno (Deutsches Kulturverband Region Brünn), které rovněž vedla a v předsednické funkci setrvala až do své smrti.

V 90. letech organizovala výstavy a napsala několik knih, například Přestupní stanice Brno o německých a rakouských emigrantech v letech 1933 až 1939. Vydala také několik publikací o česko-německých vztazích v období před a za první republiky. Dostala několik německých i českých ocenění, včetně Zlatého srdce pro Evropu (2006) od Kruhu přátel česko-německého porozumění.

„Dora byla typická brněnská intelektuálka, levicově a protinacisticky orientovaná,“ řekl historik František Emmert, autor nové knihy Němci v českých zemích, kterou vydaly Muzeum paměti XX. století a obecně prospěšná společnost Collegium Bohemicum.

Emmert se s Müllerovou několikrát sešel. „Bylo jí tehdy už přes osmdesát, ale stále byla hodně společensky aktivní. Uměla velmi dobře česky, i když s lehkým německým přízvukem. Byla vlastně poslední německy píšící autorkou v českých zemích,“ poznamenal historik.

Ve své knize se věnuje rovněž poválečnému odsunu téměř tří milionů obyvatel německé národnosti. „Šlo o zdaleka největší změnu v etnické skladbě populace a největší migrační událost v českých dějinách, která se navíc odehrála nesmírně rychle,“ napsal Emmert.

Připomněl, že německé obyvatelstvo bylo postiženo kolektivně, bez ohledu na jakoukoli osobní odpovědnost či chování jednotlivců v roce 1938 nebo za nacistické okupace. Vinni byli všichni. Od prominentní nacistů přes ženy v domácnosti až po levicově smýšlející odpůrce hitlerovského režimu.

První fáze vysídlování probíhala od května do července 1945 a nazývala se divoký odsun. Na mnoha místech Brna totiž docházelo k násilnostem, znásilňování či hromadným vraždám, v internačních táborech navíc panovaly otřesné podmínky. Podle odhadů si to vyžádalo 20 až 25 tisíc obětí.