Hlavní obsah

Ministři školství se mění jako učitelé obrany proti černé magii

Foto: Jakub Čaja, Seznam Zprávy, Shutterstock.com

České školství po listopadu 1989 se mění jen pomalu. Škodí mu i chybějící kontinuita vedení, kdy se často mění ministři.

Reklama

17. 11. 16:00
Článek

Celý rozhovor Hany Vellánové s Danielem Pražákem si poslechněte v audiozáznamu.

„Pořád je ve mně naděje, že když se budeme snažit a bude nás přibývat, tak to má smysl,“ říká dlouholetá učitelka a ředitelka Hana Vellánová. Její kolega Daniel Pražák časté změny ve školství přirovnal ke knihám s Harry Potterem.

Přinášíme vám další díl seriálu Odraz 1989 o odkazu sametové revoluce, který publikujeme každý den až do pátku 18. listopadu.

Ve studiu Odrazu 89 diskutovala Hana Vellánová s mladým kolegou Danielem Pražákem. Věkem jsou od sebe vzdáleni víc než jednu generaci. Přesto se v podstatných věcech shodují.

„Změna ve školství trvá nějakou dobu a potřebuje mít nositele. U nás by jedním z těch nositelů měl být ministr školství. Ale když se ti ministři mění tak rychle jako učitelé obrany proti černé magii u Harryho Pottera, tak to moc nefunguje,“ říká Pražák.

A pokračuje: „A navíc skoro každý z těch ministrů měl pocit, že musí přijít s něčím revolučním a novým, čím totálně strhne práci svého předchůdce.“

Vellánová souhlasí: „To na tom bylo opravdu to nejhorší – že jeden ministr to chtěl tak a druhý jinak. A na školách se vytvářel pocit, že změny nemusí brát vážně, protože to za chvíli bude zase jinak. Oprávněný pocit.“

Seriál Odraz 1989

Foto: Seznam Zprávy

Kam se naše země dostala 33 let po pádu komunismu?

Posunul listopad 1989 Česko k lepšímu? Články, podcasty a mezigenerační rozhovory aktérů listopadové revoluce se současnou mladou generací o hodnotách sametové revoluce tehdy a dnes jsme připravili se sbírkou Paměť národa.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Paměť národa můžete podpořit i vy vstupem do Klubu přátel Paměti národa nebo jinak na https://podporte.pametnaroda.cz.

Pražák shrnuje: „Vedeme tu debatu o školství a ještě nezaznělo nic o Finsku, napravím to. Ve Finsku si v 60. letech řekli, jaké by chtěli mít školství. A kolem roku 2000 se začala objevovat ten finský „vzdělávací zázrak“. Bylo za tím 40 let systematické práce. U nás se nedaří systematicky pracovat ani 4 roky.“

Neučme děti stejné věci

„Před lety jsme byli s kolegy na exkurzi na Islandu,“ vzpomíná Hana Vellánová. „Ředitelka jedné islandské školy adoptovala tři děti z Česka. Mluvila o nich s nadšením, popisovala, jak jsou talentované a úžasné. Byly to romské děti z dětského domova. Jeden z kolegů pak tehdy fascinovaně konstatoval, že u nás by měly spíš našlápnuto k tomu, aby skončily u E55.“

Příběh z Islandu uvádí Hana Vellánová, aby ilustrovala problém, který v českém školství považuje za jeden z největších. „Naše školství se tradičně zaměřuje na zlepšování slabých stránek žáků. Nikoli na rozvoj těch silných,“ vysvětluje. „Přitom by to mělo být naopak: Ty slabé stránky dotáhnout na takovou úroveň, aby se s nimi dalo normálně fungovat ve společnosti. A soustředit se na rozvíjení talentu.“

Hana Vellánová téma ukazuje ještě z jiného úhlu pohledu. „Naše školy patří v mezinárodních srovnáních dlouhodobě k nejslabším, pokud jde o vyrovnávání rozdílů, které si děti přinášejí z rodiny. České školství je založené na představě, že problémy dětí řeší rodiče. Škola nevychovává, škola učí. A tak školy neumějí pracovat s dětmi, kterým rodiče podporu neposkytnou.“

Hana Vellánová

Foto: Michal Turek, Seznam Zprávy

Hana Vellánová

  • Na základní škole začala učit v roce 1981.
  • Po listopadu 1989 se stala zástupkyní ředitele.
  • Od roku 1995 pracovala v okresním Středisku služeb školám, jejím cílem bylo na nových základech postavit vzdělávání učitelů.
  • V letech 2001–2018 byla ředitelkou základní školy v Plané nad Lužnicí.
  • V současnosti působí jako lektorka učitelů i ředitelů škol, spolupracuje například s organizacemi Eduzměna nebo Ředitel naživo.

Podle Vellánové tady stále převažuje myšlenka, že škola má děti naučit stejné věci. Aby byly rovnocenně připraveny do života. Aby byly spravedlivě připraveny na přijímačky, na maturitu…

„Stále nemáme dost odvahy naplno přijmout fakt, že všechny děti může škola někam posunout, může je rozvíjet. Ale každé v něčem trochu jiném a trochu jinak.“

Proč tak pomalu?

Školství, jak ho popisují Hana Vellánová a Daniel Pražák je důležitým obrazem polistopadového vývoje. Kdo by čekal, že pád starého režimu sám o sobě změní školy, by musel být velmi zklamán.

Školství je velmi setrvačná instituce a opakovaně ho provází obraz tankeru, který chce změnit směr. Každopádně to prostě nějakou dobu trvá. Během třiceti polistopadových let si ale navíc dokázalo vytvořit mnoho nových problémů. Zdaleka už neřeší jen to, co tu zanechal komunistický režim.

Neboli: Politická změna sama o sobě školy nezměnila. To musí udělat učitelé, ředitelé, žáci, rodiče, ministři, odborníci… A jde jim to zatím ztuha.

„Učitelé byli po listopadu zpočátku nadšení, že jim už nikdo nebude diktovat, jak mají učit,“ připomíná Vellánová. „Vždyť, když já jsem začínala, měli jsme metodickou příručku, kde se téměř slovo od slova popisovalo, co a jak máme učit.“

Daniel Pražák (1991)

Foto: Michal Turek, Seznam Zprávy

Daniel Pražák

  • Daniel Pražák je dle svých slov „made in Czechoslovakia“ v roce 1991.
  • Na pražské základní škole na Strossmayerově náměstí učí přírodopis a dějepis.
  • Školství a výuku popularizuje skrz sociální sítě a svůj podcast „Hovory z kabinetu“.
  • V roce 2022 získal druhé místo v ceně Global Teacher Prize Czech Republic.
  • Skrz uskupení Otevřeno proměňuje přípravu budoucích učitelů

Jenže prvotní nadšení brzy opadlo a přelilo se v bezradnost. Najednou tu byla spousta učebnic a možností. Velká samostatnost a velká zodpovědnost. Možnost si vybrat. „A učitelé zjišťovali, že to neumějí. Že na to nejsou připraveni. A nikdo jim nepomáhal, aby se s novou situací vyrovnali. Ředitelé na to neměli čas – z těch se stali správci budov a papírů.“

A zmatení ze svobody nebyli jenom učitelé. Zmatení byli i rodiče. Co tedy ty naše děti ve školách vůbec učí? Nějaké „kompetence“? A budou umět počítat? A psát správně tvrdé a měkké y/i?

Vztah rodičů a učitelů se navíc proměnil. Za starého režimu byl učitel autorita. Po listopadu se v očích části rodičů stále víc stával služebníkem, který má poslouchat, co si přeje klient.

Zmatení učitelé, zmatení rodiče, zmatení a zbyteční ministři.

Ne, to na Finsko nevypadá.

Má vůbec ten náš pomalu se měnící a bezradný, trochu opuštěný a zanedbaný školský systém šanci na žádoucí změnu?

Z pohledu Hany Vellánové stojí v cestě ještě jedna další překážka, která je možná nepřekonatelná. Už o ní byla řeč v jiné souvislosti: Propojení rodičů orientovaných na výkon a slabých politiků.

Pečlivě, po krůčcích budovaná změna, která má vyústit v rozvíjení silných stránek každého žáka, se tříští o představu rodičů, že jejich dítě musí uspět na prestižní škole, aby mělo šťastný a zabezpečený život.

Část rodičů potřebuje, aby dítě bylo „naládované“ faktografií, vzorečky, obratností v testech. Jinak bude v životě outsider. Ne, ještě na tom nejsme jako ve Spojených státech, kde řada rodičů věří, že o osudu jejich dětí rozhoduje už mateřská škola. Ale rodiče v Česku čím dál častěji podnikají „zápisovou turistiku“, aby se jejich dítě dostalo na prestižní školu.

A pak jsou tu víceletá gymnázia a přijímačky a selekce uvnitř základek, kde se oddělují „talentované“ a ty ostatní děti.

Jak v téhle atmosféře a společenské objednávce rozvíjet silné stránky každého dítěte? A neorientovat se na výkon, který má zajistit úspěšné vypracování nějakého bezduchého testu?

„Sdílím obavu, že v tomto ohledu se školský systém nezmění,“ připouští Hana Vellánová. „Politici se nepostaví vůli rodičů orientovaných na výkon. Je to velmi silná, vlivná voličská skupina.“

A dodává: „Je to začarovaný kruh. Rodiče tlačí na školy. Školy se přizpůsobují a zpětně tlačí na rodiče, aby přijali „výkonový“ styl učení. Nevím, jestli je tu nějaká síla, která ten kruh přetne.“

Hana Vellánová to ale přesto ani zdaleka nevzdává. „Je čím dál víc učitelů, kteří jsou ochotni bavit se o tom, jak učit, jaký tomu dát smysl,“ říká. „To je jasný výraz změny. Jde to pomalu. Ale vzdát to nemůžeme.

A navíc: „Ve školství za minulého režimu nebylo nic lepšího než dnes. Nic, na co bychom měli nostalgicky vzpomínat.“

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované