17. listopad a kladivo na paměť

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Přinášíme vám úvodní díl seriálu Odraz 1989 o odkazu sametové revoluce, který budeme v dalších dnech publikovat od pondělí 14. do pátku 18. listopadu.

Na základní školu jsem chodil za hluboké normalizace. Ostatně ani během středoškolských studií nebylo o mnoho lépe. A pamatuji si, jak jsme nevěděli téměř nic o únoru 1948, o komunistickém převratu.

Uběhlo od něj tehdy srovnatelně let jako dnes od listopadu 1989. Zhruba 30.

Režim pořádal slavnosti. Televize vysílala projevy, nadšené besedy a podlézavé filmy. Rudé právo se zmítalo v oslavné agónii. Ale učitelé na tom byli podobně jako jejich dnešní kolegové: Hodně času věnovali pravěku a antice. Bitvě na Moravském poli a pochopitelně Zlaté bule sicilské. A byli rádi, když zvládli alespoň trochu probrat světové války.

Do současných dějin se jim příliš nechtělo. Kromě zavilých soudruhů, kteří to považovali za svoji svatou povinnost. Ale takových jsem na škole moc nepotkal.

Byla to ideologická svátost tehdejšího režimu. Ale ve škole se o ní málokdo něco podstatného dozvěděl. Pro žáky a studenty to byly zašlé dějiny. Nějaká jména. Nějaká data.

Umíme to dnes líp?

Mladí lidé, se kterými jsme v rámci přípravy textů a diskuzí k seriálu Odraz 1989 mluvili, vesměs potvrzovali minulou praxi: O moderních dějinách se ve škole nedozvěděli téměř nic. A o 17. listopadu pak vůbec nic.

Nemáme k dispozici žádná tvrdá data, zobecňující výzkum, přesto si troufneme tvrdit, že moderní dějiny dnes naše školy neumějí učit o mnoho lépe než školy za minulého režimu. Stále jsme po krk v pravěku, bitvách u Kresčaku a Moháče a v zahlcující faktografii.

Možná ještě vážnější otázka ale je, co by se dělo, kdyby se učitelé k 17. listopadu přece jen dostali. Jak by o něm učili? Dozvěděli by se žáci, kdo byli Miloš Jakeš a Vasil Bilak? Nebo bychom šli po časové ose a psali písemky s otázkami, co se dělo 20. odpoledne a s kým zpívala Marta Kubišová na Letné?

Samozřejmě, to je trochu nadsázka a ironie. Ale směřuje k další, ještě větší nástraze: Pokud bychom chtěli o 17. listopadu učit to podstatné, co by to bylo? Jak se během několika vyučovacích hodin vyhnout zjednodušení, klišé a ideologii? Starý režim: útlak a nesvoboda a kolaborace. Po revoluci: svoboda, demokracie, cestování, EU, prosperita…

Jak tohle provést ve třídě, kde sedí třeba pět, možná víc žáků, kteří doma dennodenně slyší, že rodiče nemají peníze, bojí se o zaměstnání a že na dovolenou k moři zase nepojedou. Ostatně i mezi samotnými učiteli je značné procento těch, kteří jsou s novými poměry nespokojení.

Způsob, jak se s tím vyrovnat, navrhuje historik Vojtěch Ripka. Vychází z modelu „konfliktních dějin“ irského historika a učitele Allana McCullyho. „Důraz se přesouvá od jednoho správného výkladu k prezentaci různých perspektiv. Znát dobře událost zde neznamená pamatovat si datum, ale nahlížet rozličné perspektivy události,“ vysvětluje Ripka.

Vypadá to možná složitě, ale spíš je to jen nezvyklé. Máme hluboce zažité, že učit by se měla „pravda“, prostě „jak to bylo“. Jaké různé perspektivy? To snad je relativismus, ne? Každý má svoji pravdu? A to by měl být výstup školního dějepisu?

To jsou oprávněné obavy a námitky. Ale není třeba se unáhlit.

Jde o to, že takový dějepis vychází z napětí mezi „velkými dějinami“ a osobní pamětí. Každý má nějaké předem dané, osvojené informace, postoje, názory. U žáků „paměť“ pochopitelně netvoří vzpomínky pamětníka, ale informace od rodičů, známých…

Konfrontovat tyto rozmanité „paměti“ s výkladem „jediné pravdy“ povede téměř jistě pouze k jedinému výsledku: k nezájmu, možná odporu. Dějepis jako kladivo na paměť.

Druhá možnost je diskutovat. Dát různým „pamětem“ možnost se projevit. Ne, neznamená to, že se vše pouze klade vedle sebe. Je třeba argumentovat. Snažit se zkoumat vlastní východiska. I to, proč odmítáme jiný pohled.

Ostatně i sami moderní historici, či spíš ti, kteří překonali pozitivismus, přiznávají, že postupují podobně. I oni samozřejmě mají svoje názory, předsudky, vzdělání, kulturu, prostě svůj úhel pohledu. A nezbaví se ho. To prostě nejde.

Jediné, co mohou dělat, je si svá východiska uvědomit. A pracovat s nimi podle nějakých jasných pravidel. Snažit se je zkrotit. Dějepis jako krocení paměti.

Hezká představa. Ale představte si to: ve třídě je 25, možná 30 žáků, většinu z nich diskuse o nějaké vzdálené události nebaví. To, že jim učitel nabízí, aby se uvolnili a říkali, co si myslí, ne to, co se naučili, jim je krajně podezřelé. Tuší nějakou past.

Který učitel by do toho šel?!

Nic z toho nebude.

Možná ale žáci o 17. listopadu opravdu v podstatě nic vědět nemusí. Stačilo by, kdyby tušili rozdíl mezi totalitou a demokracií. A kdyby je zajímala diskuse o omezeních demokracie, o konzumní společnosti, o informační společnosti, o nerovnostech, o právním státu, o globalizaci, menšinách… Kdyby učitelé zkoušeli jejich paměť krotit v těchto kulisách.

Dobrá, 17. listopadu došlo k nějakému významnému převratu. Ale byl to každopádně jen začátek něčeho, co dnes prožíváme. A jen opravdu fanatický determinista by si mohl myslet, že právě tehdy na Národní řídě se s matematickou přesností rozhodlo, jak budeme dnes žít.

Proto jsme seriál příběhů, úvah a diskuzí, který od pondělí do pátku budeme publikovat na Seznam Zprávách, nazvali Odraz 1989 (viz infobox nahoře v článku). Každý se tehdy odrazil trochu jinak. Někdo měl štěstí, jiný smůlu. Někdo je dnes spokojený, jiný frustrovaný. Ale vzpomínky na listopad ’89 naši současnou situaci ani nevysvětlí, ani nevyřeší.

Jak jsou lidé spokojeni s polistopadovým vývojem? Ústav empirických výzkumů STEM toto téma opakovaně sleduje ve svých průzkumech. Před třemi lety bylo spokojených respondentů nebývale mnoho – 64%. Nespokojených bylo jen 16 % a lidí, kteří starý i nový režim považují za zhruba stejný, bylo 20 %.

Ale i tak – 36 % lidí si podle průzkumu nemyslí, že polistopadový režim je lepší než ten komunistický. A to byly navíc ještě historicky téměř nejvyšší pozitivní hodnoty.

Například v roce 1997 považovalo polistopadový režim za lepší 48 %, za horší 35 % a za zhruba stejný 17 % respondentů.

Míra spokojenosti se pochopitelně liší podle věkových nebo sociálních skupin. A zajímavé je, že opakovaně nejspokojenější skupinou jsou mladí lidé. V tom posledním průzkumu z roku 2019 bylo mezi lidmi ve věku 18–29 let ve srovnání s ostatními skupinami nejvíc spokojených a nejméně nespokojených.

Dějepis jako školní paradox. Nejspokojenější jsou ti, kteří se o 17. listopadu ve škole nic nedozvěděli.