„Paní, sem děti nepatří, tady se chlastá.“ Mají Češi rádi ty nejmladší?

Říká se, že česká společnost nemá ráda děti. Že dospělým vadí děti v dopravních prostředcích, v kavárnách a veřejném prostoru vůbec. Rodičům zase vadí poznámky cizích lidí o výchovných metodách a často zažívají pocit, že jsou se svými ratolestmi ve světě dospělých na obtíž. Čím to je a jak to změnit? Je vztah k dětem v jiných zemích odlišný? A opravdu Češky a Češi nemají rádi děti?

„Mám takovou historku, která už je v mojí hlavě několik let, a jsem ráda, že konečně přišel ten čas, kdy ji můžu sdílet,“ říká na začátek živého natáčení podcastu MDŽ na Letní podcastové scéně v pražském Trojském pivovaru socioložka Karina Hoření.

Její vyprávění vrátí všechny přítomné o několik let zpátky, do doby pandemie koronaviru. Tehdy prý po několika měsících, kdy trávila čas téměř výhradně s manželem a malým dítětem, vyrazila na kávu s kamarádkou a jejími dvěma potomky. Sešly se u Masarykova nádraží v Praze a sedly si venku, nedaleko vstupu do metra.

„Tam posedávalo a popíjelo v deset dopoledne několik lidí. A jeden ten pán mi říká: Paní, sem nepatřej děti, tady se chlastá,“ vypráví Hoření s tím, že v tu chvíli nevěděla, jak reagovat. Později se ale nad jeho větou zamyslela.

Uvažovala nad tím, že lidé, kteří během dopoledne popíjejí u vchodu do metra krabicové víno, jsou většinou na „nejnižší příčce sociální hierarchie města“. „Přesto ten člověk měl pocit, že jsem ještě níž. Takže první ponaučení bylo, že když jste matka s dítětem ve městě, tak vlastně každý vám může říct, že to děláte špatně a proč to děláte špatně,“ říká socioložka.

Pak se ale ptala sama sebe, jestli ten muž neměl trochu pravdu: „Není v Praze běžné, že se na ulici chlastá, ale děti tam považujeme za nějakou překážku?“

A podobnou zastrašující otázku si v páteční dvanácté epizodě podcastu 5:59 kladou i moderátorky Lenka Kabrhelová a Veronika Lehovcová Suchá a druhá hostka, vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková: Je to tedy tak, že česká společnost nemá ráda děti?

Šimáčková Laurenčíková vysvětluje, že odpověď pochopitelně není a nemůže být jednoduchá a těžko ji zobecnit na celé Česko. Popisuje ale, že jedním z aspektů, který v tomto ohledu může hrát roli, je tlak na určitou uniformitu.

„Příliš často děti v Česku vyrůstají v podmínkách, které je velmi brzo připraví o možnost být sám sebou co nejdéle a jít svojí cestou. (…) Pořád zažívají spoustu bariér, na které naráží během vyrůstání a které je potom spíš drží v uzavřenosti nebo v tvrdosti vůči druhým lidem, aby přežily, aby to zvládly,“ popisuje. To, jak vyrůstají, ale ve výsledku ovlivňuje to, jak se žije všem, a přístup k nim by tak podle ní měl být laskavější.

O bariérách, které dětem a jejich rodičům staví česká společnost, v určitém slova smyslu mluví i socioložka Hoření. Ta se v roce 2019 podílela na výstavě zachycující, jak se žije rodičům v Praze. A během sběru zkušeností zejména matek, ale i otců zjistila, že na mnohých místech se setkávají s nepřizpůsobivostí a neochotou.

„Nakonec ta zkušenost byla podobná bez ohledu třeba na to, jaké bylo dosažené vzdělání těch rodičů nebo v jaké čtvrti bydleli. Vlastně nechtěli víc míst pro děti, jako jsou školky, ale považovali za problematické, že to město není připravené na to, když se ty děti pohybují jinde, než si myslíme, že by mohly být,“ popisuje Hoření.

Chyběla jim prý například infrastruktura, přebalovací pulty, bezbariérová doprava. A měli obavy: Z toho, že je bude někdo ve veřejném prostoru okřikovat a tvrdit jim, že tam s dítětem nepatří, a to v místech, kde k tomu není důvod, jako jsou třeba galerie. „A spousta rodičů si zvolí, že tam raději nepůjde než být neustále napomínaný, že tam nepatří,“ dodává socioložka.

„Myslím, že se možná jako společnost potřebujeme uvolnit a rozpustit nejrůznější bloky a obrany, které jsme nasbírali během života právě tím kontaktem s prostředím, které nebylo přátelské, vstřícné a nebylo bezpečné se projevovat, být sami sebou, jít do nějaké srdečnosti, do kontaktu s druhými lidmi a kde jsme postupně začali ztrácet i kontakt sami se sebou,“ reaguje druhá hostka MDŽ, zmocněnkyně pro lidská práva Šimáčková Laurenčíková s tím, že v poslední době se věci přece jenom hýbou správným směrem.

Jak tomu ale pomoct? Jak zajistit, aby tyto překážky definitivně padly?

Obě hostky se shodují, že zcela zásadní je právě už zmíněná komunikace. Hoření přichází s myšlenkou, že pokud lidem něco ve veřejném prostoru vadí, měli by to sdělit přímo dítěti, a ne jeho rodiči. „A pokud to dítě je tak malé, že se k němu nedá mluvit, tak je to spíš o tom, že potřebujete něco říct. Je to podle mě spíš frustrace z toho, že je tam hluk a podobně. Potom už možná je lepší neříkat nic,“ myslí si socioložka.

Někdy ale reakce lidí na ulici nezahrnují jen verbální poznámky a v takovém případě je podle Šimáčkové Laurenčíkové ještě zásadnější nenechat situaci plavat. V poslední době se prý v Praze setkala se dvěma případy, kdy cizí lidé dali dětem na ulici facku nebo pěstí. A to proto, že se jim nelíbilo, že dítě běží po ulici nebo sjelo na kole tři schody.

„To jsou samozřejmě projevy naprosto nepřijatelného hrubého násilí, které je potřeba tvrdě odmítnout a chtít tu situaci dořešit tam, kde ji dořešit můžete. Minimálně pomoct tomu dítěti pochopit, že se stalo něco velmi špatného a že je v právu, pokud je naštvaný. A je důležité uznat, že to, co se stalo, bylo zraňující a špatné,“ popisuje Šimáčková Laurenčíková.

Zmocněnkyně pro lidská práva nicméně připomíná, že k celospolečenské změně by jen tohle nestačilo. Je podle ní potřeba komunikace o tom, jak se k sobě ve společnosti chovat, a řešit to i systémově.

„Má velký smysl zase znovu to téma hodnot víc komunikovat a přibližovat, které ty sdílené hodnoty chceme společně rozvíjet a posilovat. Protože se mi zdá, že to v posledních letech příliš hodnotově zdravé nebylo. Že v tom, jak s námi komunikovali politici a v čem my jsme vyrůstali, nebylo přítomné sdílení hodnot, citlivosti, solidarity, spolupráce,“ říká Šimáčková Laurenčíková.

Je některá země, která by mohla být v přijímání dětí ve veřejném prostoru Česku vzorem? Proč se zdá, že česká politická reprezentace nepovažuje nespokojenost mladých rodičů s řadou systémových věcí za problém? A jak se podle moderátorky Veroniky Lehovcové Suché změnil za deset let přístup k dětem na výstavě věnované Večerníčku? Poslechněte si audio v úvodu článku.