Poplatky u fondů snadno pozřou značnou část výnosu. Jak je prokouknout?

Nenechte se opít vysokým výnosem. Porovnejte fond se srovnatelnými investicemi. A pohlídejte si poplatky, rozdíly mezi nimi mohou být obrovské, radí s výběrem podílového fondu portfolio manažerka Anna Píchová.

Vybrat podílový fond je trochu jako vejít do vyhlášené cukrárny. Ve vitríně všechno vypadá skvěle, každý zákusek má vlastní příběh a člověk rychle získá pocit, že bez doporučení vlastně neví, po čem sáhnout. Jenže zatímco po špatně vybraném větrníku může večer maximálně bolet břicho, špatně zvolený investiční fond může stát roky promarněných výnosů.

Nabídka podílových fondů je u nás tak široká, že se v ní snadno ztratí i zkušenější investor. V Česku je dnes dostupných až 1200 podílových fondů, v nichž mají Češi uloženo asi 1,4 bilionu korun, jak vyplývá z dat Asociace pro kapitálový trh.

Vybírat lze z nejrůznějších strategií - od konzervativních fondů peněžního trhu přes dluhopisové, akciové a smíšené fondy až po nemovitostní, komoditní, private equity nebo třeba úzce zaměřené AI a technologické fondy. Některé sázejí na americké akcie, jiné na dividendy, zdravotnictví, vodík, polovodiče nebo rozvíjející se trhy.

Češi investují konzervativně - nejvíc peněz nalili do dluhopisových fondů, následují smíšené fondy a až pak akciové. Jenže smíšené fondy se podle portfolio manažerky Anny Píchové často zdají být z pohledu laika bezpečnější, než ve skutečnosti jsou. Lepší je podle ní koupit jeden akciový a jeden dluhopisový fond.

„Za mě je lepší mít kontrolu a upravovat si váhu akciového a dluhopisového fondu podle toho, v jaké životní fázi se nacházím,“ říká portfolio manažerka z family office Emun. Smíšený fond sice může působit jako pohodlný kompromis, ale investor v něm často ztrácí možnost aktivně řídit vlastní riziko.

Řada investorů se při výběru fondů orientuje jen podle slibovaného výnosu. Fixují se na jednoduchou marketingovou větu, třeba že fond vydělá za rok 30 procent. „Výnos sám o sobě neřekne vlastně vůbec nic, protože je to jenom číslo bez kontextu,“ varuje ovšem Anna Píchová.

Vedle výnosu by podle ní měli investoři řešit, kolik rizika kvůli tomuto výnosu podstupují a kolik si fond za své služby nechá zaplatit. Když například trh vydělá 15 procent a fond 30 procent, může se zdát, že má geniálního portfolio manažera. Jenže ten třeba jen zdvojnásobil riziko, nakoupil volatilnější tituly nebo portfolio „napákoval“. Umění je dosáhnout vyššího výnosu než trh za obdobného rizika.

Právě proto doporučuje Píchová sledovat při výběru fondu i další ukazatele jako volatilitu, sharpe ratio nebo maximální historický propad fondu. Volatilita nám říká, jak moc se výnosy odchylují od průměru.

Fond může dlouhodobě vydělávat deset procent ročně, ale pokud má volatilitu 15 procent, znamená to, že v některých obdobích mohl být klidně 25 procent v plusu nebo také pět procent ve ztrátě.

Základní orientaci nabízí dokument KID (Key Information Document). Obsahuje informace o strategii fondu, rizikovosti, různé scénáře výnosů a přehled poplatků. „Dobrý základ, ale nestačí to,“ říká Píchová. Mnohem důležitější je podle ní takzvaný factsheet, kde investor najde kromě volatility i složení portfolia, měnové expozice, benchmark (což je index nebo trh, se kterým fond porovnává svou výkonnost).

A právě benchmark je další věc, kterou investoři často ignorují. Nestačí totiž, že fond vydělává. Důležité je, jestli vydělává víc než trh, se kterým se srovnává. „Pokud fond dlouhodobě za benchmarkem zaostává, tak to není dobré,“ říká Píchová. „Víme ze statistiky, že fondy většinou málokdy překonávají tržní výsledky,“ dodává.

I zkušenější investoři občas narazí u poplatků. Na první pohled totiž rozdíl mezi jedním a třemi procenty nevypadá dramaticky, jenže v investicích se všechno násobí časem. „U podílových fondů se s poplatky pohybujeme někde okolo 2 až 2,5 procenta. Ve srovnání s jinými nástroji je to docela dost,“ naráží Píchová například na ETF (burzovně obchodované fondy).

Podle ní navíc většina lidí vůbec netuší, kolik fondu ve skutečnosti na poplatcích odevzdává. Proto doporučuje jednoduchý mentální trik: nepřemýšlet o poplatku jako o procentech z investice, ale jako o podílu na vydělaných penězích.

Jednoduchý příklad: investujeme sto tisíc korun, fond nám za rok vydělá deset procent, tedy deset tisíc. Pokud je poplatek tři procenta, tak nám za rok strhne tři tisíce. Z výdělku deset tisíc nám po odečtení poplatku zbude jen sedm. Z každé vydělané koruny si tak fond vezme 30 haléřů, což je třetina. A to už není zanedbatelné.

Obzvlášť tvrdě kritizuje Píchová předplacené vstupní poplatky, které byly v minulosti běžné hlavně u pravidelného investování. Investor měl pocit, že už investuje, ale první měsíce ve skutečnosti jen splácel poplatky.

Velká část investorů také podceňuje překrývání fondů. Nakoupí si technologický fond, AI fond, americký akciový fond a polovodiče a až pozdě zjistí, že ve všech sedí podobné firmy. „Můžu si nevědomky vytvořit velikánskou expozici třeba na Nvidii,“ upozorňuje Píchová. „Zařadím si AI, technologie, polovodiče. Ve všech bude Nvidia a najednou mám obrovskou koncentraci rizika.“

Právě diverzifikace je podle ní jedna z nejvíc nepochopených věcí. Široký globální fond znamená hlavně to, že investor podstupuje „riziko trhu“. Jakmile ale začne sázet na jednotlivé sektory, přidává další vrstvu rizika navíc. „Pokud mám úzce zaměřený fond a zrovna se tomu sektoru nedaří, tak mám prostě špatný nástroj v portfoliu a vzala jsem na sebe až moc rizika,“ vysvětluje.