Hlavní obsah

Až teď vyplavou deset let staré případy sexuálního násilí v církvi, říká právník

Foto: Seznam Zprávy

Advokát Daniel Bartoň pomáhá obětem sexuálního zneužívání v katolické církvi.

Reklama

30. 12. 2019 9:21

Obětem sexuálního zneužívání v katolické církvi podle právníka Daniela Bartoně výrazně pomohla kampaň MeToo. Přiměla je prolomit bariéru mlčení. „Obětem zpravidla trvá delší dobu, než jsou schopny nebo ochotny o tom promluvit. Uvádí se standardně doba mezi 8 a 15 lety,“ líčí právník v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Článek

Papež František svým nařízením zrušil takzvané papežské tajemství, které se dosud využívalo při vyšetřování případů sexuálního zneužívání kněžími. Jak moc je to radikální změna v kanonickém právu?

Na to není jednoduché odpovědět, protože záleží na vztahu těchto právních norem a jejich používání v praxi. Je třeba vycházet z toho, že papežské tajemství platilo pro závažné delikty a jeho účelem bylo zachování vysoké míry důvěrnosti. Typicky mělo chránit důvěrnost částí procesu kvůli tomu, aby citlivé informace nebyly předávány dál, což by mohlo být ke škodě obětí, anebo ke škodě těch lidí, kteří by byli obvinění z těžkých deliktů.

To ale zároveň mnohdy znemožňuje řešení problému…

Je otázka, jakým způsobem se to použije v praxi. Z mojí zkušenosti mohu říct, že jsem se setkal s tím, že nám odmítali přístup do spisů, nebo jakékoliv informace z těch spisů, i když jsem zastupoval oběť konkrétního pachatele. Ona sice normálně figurovala jako poškozená v řízení, ale nevěděla o něm včas, takže se k němu nemohla ani přihlásit. Chtěli jsme jenom vědět, co se v něm dělo. I v takové situaci nám odepřeli přístup. A prostě řekli, že není možné nám dát jakékoliv informace. Stejně tak se mi stalo, že tím argumentovali lidé z církve, kteří nechtěli spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení.

Čím přesně argumentovali?

Řekli, že existuje papežské tajemství a tím pádem nám nemůžou poskytnout žádné informace, které shromáždili ohledně deliktů kněží, které byly předmětem vyšetřování. To jsou přitom situace, které by vyloženě neměly spadat pod papežské tajemství. Nicméně se k takovému postupu uchylovala řada lidí. Zneužívali institutu papežského tajemství proto, aby tady ty věci znepřístupnili.

Jak na to mimochodem bylo nahlíženo ve Vatikánu?

Přímo na stránkách Vatikánu byly publikovány rozhovory s vrcholnými představiteli, kteří říkali, že není možné si takto vykládat papežské tajemství.

Jak moc je takový institut zneužívaný v Česku? Je právě tohle ta největší potíž v přístupu k řešení sexuálního násilí v církvi anebo je to spíše o přístupu jednotlivců?

Vždycky je to o přístupu konkrétních lidí, kteří za církev jednají. Setkal jsem se s případy, kdy církev byla ochotna výborně spolupracovat. Poznal jsem ale i případy, kdy církev, nebo někteří její představitelé, nechtěla spolupracovat, a v takové situaci se papežské tajemství hodí jako dobrý důvod, proč říct, že nelze poskytovat informace. Z tohoto hlediska vnímám tu změnu jako pozitivní pro naši současnou situaci. Odpadá nám tady jeden z alibistických důvodů, proč nespolupracovat a proč ty otázky neřešit s nějakou alespoň částečně externí účastí nebo dohledem nad tím, co děje se uvnitř církve.

Lze vlastně říct, že by se případy, které ještě nejsou promlčené, mohly dočkat nového posunu?

To je otázka. Záleží, jak k tomu celému tématu přistoupí církevní představitelé. Jak přistoupí k informacím o případech, které už mají. A také jestli orgány činné v trestním řízení nebo nějaké další osoby, které na tom mají právní zájem, o ty informace budou žádat. A také jak silně o ně budou žádat. Je totiž komplikovanou právní otázkou, nakolik různé formy tajemství nebo mlčenlivosti můžou chránit ty které druhy informací.

Co by to v praxi znamenalo nyní?

I když tam nebudeme mít papežské tajemství, je pořád možné, že bude někdo argumentovat nějakými obdobnými tajemstvími, která povedou k mlčenlivosti. Je na orgánech státu, aby chtěly tuto situaci vyjasnit a aby se nespokojily s prostým odmítnutím spolupráce ze strany církve. Je na justici v širším slova smyslu, jak moc se v tomto ohledu bude snažit.

Je tedy vlastně na místě ten velký optimismus po prohlášení papeže Františka? Nebo je to tak, že se najdou v církvi, řekněme, jiné skuliny, jak proklouznout a nebýt sdílný k vyšetřování?

Já bych řekl, že to je obecný problém – když někdo nechce spolupracovat a chce co nejvíc vyšetřování ztížit, tak si pro to cesty vždycky najde. Tam nepomůže prakticky žádný nástroj. Spíš bych vnímal tu instrukci papeže Františka tak, že církev nebo alespoň papež František a Vatikán vysílají signál, že by církev měla být v těchto věcech otevřenější, měla by více spolupracovat a měl by to být i signál pro české církevní představitele. Pokud nechtějí mít problémy z hlediska kanonického práva, tak by se instrukci měli snažit naplňovat, a ne ji obcházet.

Lze to tedy brát jen jako jakési gesto?

Jedna věc je gesto vůči veřejnosti a vůči obětem, což je určitě super. Druhá věc je snaha trošku sjednotit praxi a zamezit tomu, k čemu tady docházelo, tedy ke zneužívání papežského tajemství. Těm, kteří se snaží nějakým způsobem zodpovědně a férově hledat dobrá řešení, to může pomoci určit směr, kudy se mají vydat. Jako ve všem to ale vyžaduje trošku dobré vůle.

Jak se vlastně v ideálním případě oběť může dočkat spravedlivého procesu u světského soudu?

V případě, že se oběť rozhodne mluvit, tak už má za sebou obrovský kus cesty. Pak není problém vyhledat pomoc, ideálně právní pomoc, a následně se obrátit na policii. A pak se to celé rozjede. Vždycky záleží na tom konkrétním případu, jestli tam jsou třeba i další oběti. Když je více obětí a více svědků, kteří jsou schopni něco, co je podstatné, dosvědčit, tak už není třeba velká spolupráce církve. Nebo prakticky žádná. Policie je schopná ty informace sama posbírat jinde a jinak. Zase na druhou stranu, pokud je v případu jenom jedna oběť a ta podává relativně kusé informace, protože si třeba něco nepamatuje nebo není schopná o některých věcech mluvit, tak jedině díky spolupráci a podpoře ze strany církve může být celý proces rychlejší, jednodušší a pro oběť méně traumatizující.

Počet těch, kteří se dočkají soudního procesu, je ale minimální. Čím to je, že se většina případů nedostane k soudu?

Základní problém spočívá v tom, že obětem zpravidla trvá delší dobu, než jsou schopny nebo ochotny o tom nějakým způsobem promluvit. Uvádí se standardně doba mezi 8 a 15 lety, což je značná doba ve vztahu k promlčecím dobám, které zde byly do roku 2010. Těch pár případů, které se podařilo vyřešit soudní cestou, jsou ty, jež se podařilo podchytit relativně rychle. To je zpravidla dáno nějakou shodou okolností a náhod. Nebo tím, že se v okolí oběti objeví někdo, kdo zná třeba nějaké další oběti, případně zpozoruje informace, které oběť vysílá, a je schopen s tím začít něco dělat.

Takže to v podstatě není dáno pouze jednáním samotné oběti…

Je to spíše otázka vnímavosti zbytku společnosti, nakolik jsme vnímaví vůči tomu, že dochází k sexuálnímu zneužívání nebo násilí, nakolik jsme vnímaví k tomu, když se před námi začnou nějací lidé zavírat nebo začnou jinak reagovat. A nakolik si to spojíme třeba s tím, že mohlo docházet k sexuálnímu zneužívání. V tom se trošku zlepšujeme.

Ale zase nemáme příliš vzorových případů, ze kterých bychom se mohli učit.

Sám jsem se setkal s případy, které už byly promlčené. A nebylo jich málo. Typicky šlo o případy, kde se i díky odstupu času vyjevilo, že bylo více obětí na jednoho pachatele. Třeba desítky. Kdyby nejrůznější okolnosti vedly k tomu, že by se to začalo šetřit včas, tak by to solidně změnilo statistiky. To je ale jen jedna věc k diskuzi. Podstatné je také to, jaké byly tehdy promlčecí doby a jak by to vypadalo, kdyby byly rozumnější.

Promlčení případy komplikuje. Oběti se pak nedočkají zadostiučinění.

Setkávám se s případy, které se těsně promlčí a pachatel se oběti vysmívá. Navíc nemá problém se přiznat, protože ví, že za to nemůže být odpovědný. To je poměrně výrazná frustrace. Ta situace se zlepšila v roce 2010, kdy došlo k prodloužení promlčecích dob, které navíc začínají běžet až od dovršení 18 let věku oběti. Nyní už je tedy větší šance, že se tyto případy podchytí. Pokud bychom vyšli z těch zhruba 8 až 15 let, které oběť potřebuje k tomu, než začne o věci mluvit, tak jsme nyní v době, kdy by mohly začít pomalu vycházet na světlo věci z doby právě okolo roku 2010. A u těch bude rozumná šance, že se je podaří dotáhnout k soudu. A k odsuzujícím rozsudkům.

Rok 2019 byl v tématu sexuálního násilí v církvi jaksi přelomový. A tím nemyslím jen změnu přístupu veřejnosti k tomuto tématu. Objevily se některé nové případy, církevní hodnostáři navíc zaujali výrazné postoje. Byl to rok výrazných změn?

Pro mě se to začalo nějakým způsobem lámat už vloni, kdy jsem se právě setkal s přístupem klientů, kteří říkali, že to téma vnímají jako nedostatečně přítomné ve veřejném prostoru. A chtěli s tím něco dělat. Vnímali potřebu o tom promluvit a popsat, čím si oběti procházejí. Chtěli také pomoct ostatním obětem o tom mluvit, společnosti pak takové problémy vidět. Chtěli také, aby k takovým věcem nedocházelo v takové míře a aby následky pro oběti nebyly tak velké. Říkali, že jim třeba v tomto ohledu rozhodně pomohla kampaň MeToo. Povzbudila je o tom tématu mluvit.

Co dalšího jim výrazně pomohlo?

Určitě pomoc těch, kteří si tou stejnou bolestí prošli nebo k tomu měli alespoň blízký vztah. Tam se to začalo trošku hýbat. A do toho přišlo svědectví Jiřího Kylara. Ještě v roce 2018 sexuální zneužívání v české církvi nebylo výrazné celospolečenské téma. Až to, co se rozjelo v roce 2019, zapříčinilo, že se z toho stal středobod společenských diskuzí. Z mediálního hlediska tím největším hybatelem byl vatikánský summit, reportáž Vertikály ČRo Plus, reportáž 168 hodin a také reportáže Seznamu. To vytvořilo nějaké základní povědomí o tom, že je to téma, které se týká i českých církví nebo české katolické církve, že to není tak neexistující, jak si do té doby spousta lidí mohla myslet. A od toho bych řekl, že se to začalo rozjíždět.

Jaký náboj dal obětem přístup katolické církve v Česku, konkrétně kardinála Dominika Duky? Teď narážím na všechny ty vzkazy zaslané obětem, v nichž s jeho právníkem požaduje, aby poukázaly na další oběti a pachatele. Oběti to vnímají jako výhrůžky.

Přiznám se, že nemám úplně jasno v tom, jakým způsobem působí přístup kardinála Duky a lidí, kteří se drží podobné linie. Jejich působení je totiž hodně komplexní. Pracuji s lidmi, kteří nemají úplně běžné reakce. U obětí zneužívání se reakce často liší od reakcí běžného člověka, který tím problémem není dotčený. V takových případech nemusí fungovat to, co bychom si mysleli, že by fungovalo u jiných lidí. Oběti mají strach o tom problému mluvit, bojí se negativní reakce, zavírají se v sobě ze strachu, z traumatu a bolí je popírání odpovědnosti. Takže to celé může zapříčinit, že případů bude na povrch vyplouvat ještě méně než dosud, respektive, že budou vyplouvat pomaleji.

Jak vnímáte vzkaz, který vysílá obětem a věřícím přímo kardinál Dominik Duka?

Jde o reakci, která je bytostně nekřesťanská, odmítající pomoct bližnímu. Na řadu lidí to může působit jako poslední kapka nebo jako něco, co je více mobilizuje. Vidím určitou radikalizaci obětí i lidí, kteří s nimi přišli či přicházejí do kontaktu. Ta radikalizace se může projevovat i tím, že se začnou chápat silnějších prostředků. A teď je otázka samozřejmě, co to s kým dělá. Může to vést k sebevraždě, může to vést k nějakému výraznému veřejnému gestu. Tady bych poukázal třeba na trestní oznámení podávaná na církevní představitele. To jsou ty očekávatelné reakce… Ještě bych ale zmínil jeden prvek nebo element, který vnímám jako velmi nadějný…

A to?

Tvrdé a odmítavé reakce některých církevních představitelů vedou mnoho řadových členů církve k tomu, že s tím nechtějí být jakkoli spojováni. Říkají, že nejsou schopni se identifikovat s takovým jednáním, protože takové jednání je v rozporu s tím, čemu věří, je v rozporu s církevním učením, příčí se jejich svědomí a oni nejsou ochotni být spoluviníci působení dalších traumat.

Jak si vysvětlujete, že si čeští biskupové schválili podávání trestních oznámení na neznámé pachatele. Když už tedy bilancujeme, je i tohle nějaký významný krok v tom téměř uplynulém roce?

Já se přiznám, že bych skutečně rád věděl, co si biskupové schválili, protože ohledně toho byla řada nejasností. Jestliže to bylo tak, jak popisoval kolega Němec, tedy že bylo podáno jedno trestní oznámení na nějaké neznámé pachatele a že biskupové spatřují naplnění skutkové podstaty trestného činu nadržování ze strany těch lidí, kteří se veřejně vyjádřili o možných počtech obětí, aniž by je blíže specifikovali, tak je to krok, který bych vnímal především jako kouřovou clonu, jako snahu říct: Podívejte se, my něco děláme. Místo aby ukázali, že pracují smysluplným způsobem s informacemi, které mají.

Jak s takovými informacemi podle vás pracují, případně měli pracovat?

Z toho, co vím, tak církevní představitelé mají nebo měli mnoho informací o sexuální delikvenci v církevním prostředí – a naložili s nimi různým způsobem. Takže první krok pro to, aby veřejnost mohla těmto církevním představitelům věřit, že to myslí se snahou o nápravu vážně, by bylo pracovat s informacemi, které k nim dorazily, způsobem, jenž vede k pomoci obětem a k hledání spravedlnosti. Zároveň také k pomoci delikventům a k pomoci společenstvím, ve kterých se ty skutky staly a kde jsou zranění mezi všemi lidmi, protože typicky tato společenství bývají rozdělená na odpůrce a podporovatele podezřelého. Typicky totiž pracujeme s podezřelými, kteří byli úspěšní ve své pastorační činnosti, v práci s dětmi, v práci s mládeží.

O jaké lidi typově jde?

Byli to lidé, kteří byli oblíbení, kteří mají značný sociální kapitál. A zneužívání bylo jenom jedním aspektem toho, co dělali. To vytváří velmi komplexní a těžké situace, jejichž nezvládnutí vede k dalším problémům. Takže to, co bych čekal od církevních představitelů, je, že budou pracovat s těmi informacemi, které mají, takovým způsobem, jenž ukáže, že to myslí vážně, a tím dojde ke zvýšení důvěryhodnosti církve jako celku. Další lidé se potom budou moci na církev obracet se svými příběhy. Řekl bych, že právě skrze důvěryhodnost vede cesta k tomu, aby církev mohla napravovat napáchané škody, spíše než že by vedla přesto, že donutí někoho k tomu, aby poskytl nějaké informace, které poskytnout nechce.

Hovořil jste o tom, že církevní hodnostáři často zneužívají svého postavení vůči oběti. Případně to může být i naopak – oběť si je toho možná až příliš vědoma, tak se bojí s tím přiznáním vystoupit veřejně. Je to důvod, proč se oběti zdráhají vypovídat?

To bych řekl, že je spíše otázka na psychology a psychiatry.

Chápu, ale mluvme třeba o obětech, se kterými jste se sám potkal.

Vždycky hraje důležitou roli otázka, jestli si konkrétní jednání oběti pojmenují jako sexuální zneužívání. Protože obranné mechanismy často způsobují, že si člověk nepřipouští, že by byl obětí, a ještě něčeho takového. Lze to ilustrovat na Jiřím Kylarovi, který sám říká, že mu trvalo mnoho let, než dokázal předmětné jednání či vztah pojmenovat jako sexuální zneužívání. To je problém, se kterým se rozhodně u obětí setkávám. Je to trošku propojené i s tím, nakolik oběť vnímá sama svoji vinu a nakolik vnímá vinu někoho jiného. Podstatně jednodušší je to například u případů stereotypního znásilnění v noci v parku, kdy oběť nezná pachatele a nemá k němu vůbec žádný vztah.

U případů sexuálního násilí v církvi to tak ale není…

Když tam ten vztah je, nikdy není černobílý, respektive není jenom černý. Těžko bychom měli vztah důvěry k někomu, koho vnímáme jako zcela negativní bytost. Dobře je to patrné například u zneužívajících rodičů nebo blízkých příbuzných – tam funguje vztah, který je dobrý a zároveň obsahuje nějaké zranění. A tady v této situaci je pro oběť velmi těžké to pojmenovat jako sexuální zneužívání, protože tím pádem vytváří černý obraz té osoby, kterou má zároveň ráda. Zorientovat se v tom je velmi těžké, obzvlášť pokud nemáte u koho hledat pomoc.

Obětem tedy pomáhají až další osoby, případně zlomové události v tom, aby si uvědomily, co se jim stalo?

Jde o jakékoli přechody nebo zásadnější životní okamžiky, které se v životě oběti objeví. Typicky nástup puberty, první lásky, první sexuální styky, zasnoubení, svatby, narození dětí, rozchody – tyto zlomové body hrají roli. Nebo se může objevit někdo další, kdo nám pomůže trauma pojmenovat a ventilovat. Anebo se naopak může v životě objevit někdo, kdo v oběti vyvolá takovou reakci, že to trauma v ní uzavře na další dlouhé období. Třeba až do konce života. To je vlastně další z těch mnoha důvodů, proč oběti mlčí – když se setkají s odmítavou reakcí. Pak si zkrátka řeknou, že o tom raději nebudou mluvit, protože nevědí, jestli mohou věřit samy sobě. Začnou pochybovat o tom, co se stalo. Pak se jim to téma znovu objeví na scéně třeba až za pět let. Takový mechanismus v tom všem hraje důležitou roli.

Myslíte, že se může Patrik R., o jehož případu Seznam informoval, nebo jakákoliv jiná oběť v Česku dočkat setkání s kardinálem Dukou? V Rakousku se teď kardinál s obětí zneužívání setkal.

Já si myslím, že ten přijímající přístup k nám určitě může dorazit. A z toho, jak vnímám reakce lidí, kteří nebyli do určité doby nijak konfrontováni se sexuálním násilím či s oběťmi sexuálního násilí, vidím obrovské změny. Vidím, že jedno otevřené setkání může člověku naprosto převrátit jeho dosavadní způsob uvažování. Rozhodně bych tedy neztrácel naději. Změna je možná.

Pokud jde o postoj Dominika Duky k setkávání se s oběťmi, přiznám se, že mi není úplně srozumitelný. V tom, že si klade pro přijetí obětí obtížně splnitelné či zcela nesplnitelné podmínky, mi jeho přístup přijde zcela nekřesťanský. Jeho reakce mi nepřijde hodná toho, který se vnímá jako pastýř, jako ten, kdo má nasadit svůj život za ovce, kdo má být po těch ovcích cítit, kdo má naslouchat jejich utrpení a kdo má být přípraven v případě potřeby jejich utrpení (spolu)nést.

Dominikáni na jaře poukázali na šest možných pachatelů, ale zároveň tvrdí, že to není nějak prošetřováno, protože si to oběti samy nepřály nebo někteří z nich jsou už mrtví. Dává to nějaký vzkaz třeba katolické veřejnosti?

Vidím v tom dobrý vzkaz – někdo se zabýval tím, co se v řádu dělo, a je ochoten aspoň rámcově říct, co to tak mohlo být. Ukazuje to, že dominikáni o tom mají alespoň nějakou představu. Mají to pojmenované, což je rozhodně dobrá indicie, protože v řadě případů panuje spíše popírání nebo přehlížení. Dává mi to smysl také ve vztahu k podezřelým, kteří jsou již mrtví – ty totiž není možné trestně stíhat. A pak je tam ta otázka souhlasu obětí, která je neskutečně komplikovaná. Určitě je v těchto případech vhodné respektovat přání obětí. V případě, kdy oběť nechce procházet traumatem třeba trestního řízení nebo kanonického trestního procesu, tak je to věc, o které má právo rozhodnout, a je třeba to její rozhodnutí respektovat.

Na druhou stranu je otázka, nakolik ta oběť má v danou chvíli dostatek informací ohledně toho, co by která cesta znamenala.

A také jestli má dostatek pomoci pro to, aby se dobře a včas byla schopná rozhodnout. A aby případně měla prostor své rozhodnutí v budoucnu změnit. Je důležité, aby oběti byla poskytnuta terapeutická pomoc, kterou potřebuje. V rámci terapie může mimo jiné dojít k tomu, že se oběť rozhodne, že pro ni bude dávat smysl její případ řešit i z hlediska trestní spravedlnosti světské anebo církevní – a i tato změna postoje by měla být respektována.

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované