Hlavní obsah

Brankář nemusí mít nutně dva metry, kluby to ale chtějí, říká Petr Kouba

Foto: Profimedia.cz

Rozhovor s gólmanem z památného ME 1996 a nyní brankářským šéftrenérem mládežnických reprezentací Petrem Koubou.

Reklama

15. 7. 2020 16:30

Jak podstatná je pro brankáře výška? Vyplatí se mladíkům brzy přestoupit do zahraničí? Jak je na tom v porovnání se světem česká brankářská škola? Nejen na tyto otázky se šéfa brankářů reprezentace Petra Kouby ptal Jaromír Bosák.

Článek

Petře, ty dnes působíš jako šéftrenér gólmanů mládežnických reprezentací, ale lidé si tě samozřejmě pamatují jako skvělého brankáře. A teď mají i možnost si na to zavzpomínat o to více, protože v televizi běží archivní zápasy, ve kterých jsi účinkoval. Třeba ty z Eura v Anglii v roce 1996. Jak ty dneska vidíš toho gólmana v barevném dresu?

Jako sebe? Tak přiznám se, že už spíš těma trenérskýma očima sleduju, jestli jsem mohl něco udělat lépe a nějakou tu střelu, která skončila gólem, třeba chytit.

Je docela zábavné pozorovat, jak se mění brankářské dresy. Ty jsi měl v Anglii na sobě hodně volný trikot a vypadalo to, že máš velikost XXL. A dneska je všechno upnuté na tělo.

Já nevím, jak u gólmanů, ale u hráčů se to změnilo určitě. Já jsem měl radši volnější dres, protože jsem se cítil lépe. Ale vývoj jde dopředu a myslím, že u hráčů díky tomu například vymizelo tahání za dres. Teď už to tolik nejde, když je dres přiléhavý a protihráči se nedají tak lehce chytit.

Říkal jsi, že vývoj jde dopředu a to je pravda, týká se to třeba i techniky a přípravy gólmanů. Přece jenom asi i ta tréninková zátěž bude vypadat trošku jinak než v roce 1996.

Je to velké téma, teď pro nás trenéry brankářů, jak co nejlépe a nejefektivněji trénovat. Protože teď je nutné půlku nebo možná i většinu tréninkového času věnovat hře nohama. Hledáme co nejefektivnější prostředky, jak toho dosáhnout, to znamená samotné chytání spojit s hrou nohama, což je čím dál tím důležitější ve hře brankáře.

A dá se to dělat třeba tím, že když se hraje na konci tréninku na dvě branky, tak že gólmani půjdou do pole?

To se stávalo poměrně často i dřív. Myslím si, že můžu mluvit za většinu brankářů, že nás to táhlo dopředu a bavilo nás to a měli jsme i čich na branky, protože jsme věděli, kam se to může odrazit, kde bychom měli stát, kde je to nejnebezpečnější. Ale teď při tréninku jde o rozehru, jde v podstatě o práci zadních hráčů, obránců, stoperů a to je o něčem jiném než střílet góly jako útočník.

No pravda je, že co já pamatuju, tak tě po konci kariéry do brány už nikdo nedostal.

Přesně tak. Už jsem tam nechtěl a odtáhlo mě to do útoku.

Když se bavíme o hře nohama, tak to je opravdu velký posun oproti situaci před 30 lety, kdy gólmani hlavně odkopávali. Dneska opravdu hrají v poli téměř na pozici stoperů, alespoň někteří. Ondřej Kolář, to je také současné téma, o kterém se hodně mluví. Myslíš si, že to je úplně ideální způsob hry? Jestli se to nemůže třeba trošku vymstít nejenom v tom, že se stane chyba? To se může stát, takový gól může padnout. Nebo ho někdo překoná dlouhým vysokým balonem?

Je to velké téma, řešili jsme to při vzdělávání trenérů brankářů. Ondra Kolář to hraje hodně vysoko, hodně nahoře. V podstatě se dá říct, že na úrovni dvou stoperů. A už tam vznikají nějaké možnosti a taktické varianty, co by se stalo, kdyby třeba ztratili balon. A dá se takhle hrát dlouhodobě… protože to riziko ztráty míče nejenom u Ondry, ale i u hráčů v poli tam vždycky bude.

Takže ty jako trenér, kdybys měl v gesci třeba ligový tým, bys tohle preferoval? Tuhle hodně riskantní variantu?

Jde o domluvu trenérů. Jestliže to v uvozovkách přikryje hlavní trenér, že když se jednou za čas, za půl sezony, z toho dostane gól a je to vlastně v pořádku a ten gól třeba není zrovna tak důležitý, tak se to omluví. Musíte ale na to mít hráče a gólmana, který to umí.

Ještě bych se rád dostal k jedné změně toho, jak se chytávalo před 30 lety a jak se to dělá dnes. Teď je úplně jiná technika, jak likvidovat sólové nájezdy, když jde sám hráč na bránu. Vy jste ve vaší generaci šli hodně rychle na zem, snažili jste se dostat k balonu pod nohy hráčů. A to už se dneska vidí málokdy. Většinou se to gólmani snaží ustát.

Tak my jsme také nepadali pod nohy bezhlavě, bylo to v situacích, kdy jsme měli šanci dostat se tam přece jenom dřív než útočník. Posouvají se pravidla, kontakt je teď posuzován poměrně vstřícně pro útočící hráče, oni jsou chytří a umí si to najít. Jenom si to špičičkou posunou a v tu chvíli jsou okamžitě faulovaní a je to penalta, kterých se píská v současnosti víc, takže pravidla útočníkům situaci trochu zlehčují. Od padání pod nohy se proto ustupuje. Samozřejmě je to vývoj, proč takhle dávat soupeřům šanci ke vstřelení gólu. Takže i tahle technika nebo tenhle způsob chytání mizí a spíš se čeká, co útočník s míčem udělá. A jestli gólmana třeba nastřelí.

A zabudovává se to už do metodiky výchovy třeba desetiletých kluků?

Jo, je to poměrně častý jev u trenérů brankářů, že takhle vychovávají mladé kluky. A ono když to vidí na všech vzorech, které mají v zahraničí, tak to napodobují a snaží se to chytat přirozeně.

Česká brankářská škola, to je něco, o čem se vždycky poměrně dobře mluvilo. I dneska se dá říct, že čeští gólmani patří k těm vyloženě dobrým, co se Evropy týká. Z mého pohledu je vystaráno na hodně dlouho dopředu, když se podívám, kolik je Jirkovi Pavlenkovi, kolik je Tomáši Vaclíkovi, kolik je Ondrovi Kolářovi.

To dělá radost. Samozřejmě, že se stále rodí dobří nástupci tohohle řemesla. A já každému z nich držím palce. Mám možnost sledovat je už v juniorských reprezentacích, a že to takhle dotáhnou třeba až do áčka, mě velmi těší. Vlastně všichni tři kluci, kteří jsou teď v áčku, nebo čtyři, i s Ondrou Kolářem, prošli juniorskými reprezentacemi. A jsem rád, že tomu tak je, a doufám, že to tak bude pokračovat.

Brankařské povolání je hodně specifické. Dá se při tvých zkušenostech odhadnout, když vidíš kluka, kterému je 13, 14 let, že zrovna z něj bude fakt dobrý gólman?

Předpoklady se odhadnout dají. Ty se dají vysledovat, ale jestli to nakonec dopadne? Ta cesta je doopravdy dlouhá, to není klišé. Může tam přijít spousta vlivů, které tomu třeba nakonec nebudou přát. Vždycky je to jenom o tom klukovi a o lidech, kteří s ním dělají.

A vstupuje v tuhle chvilku do myšlení trenéra třeba i spolupráce s lékaři? Protože se dá vyspekulovat, jestli kluk poroste, tedy zhruba do jaké výšky. Berete i tohle v potaz?

Další velké téma. Vidím, že jsi dobře připravený. Tohleto je pro mě třeba strašně choulostivá věc. Nedokážu si představit, že budu mít nadějného kluka, kterého to bude strašně bavit, ale udělá se mu predikce výšky a tam se zjistí, že bude mít třeba 178 cm. A že já přijdu za ním a řeknu mu: Hele, budeš mít 178 centimetrů, to už je neperspektivní. Skonči a zkus hrát v poli. Takže tohle je pro mě nepředstavitelné. Ale dělá se to poměrně často. A chápu i kluby, které chtějí mít takovýhle přehled o brankářích a vědět, jestli prostě jednou tu výšku mít budou, protože už je to jeden z parametrů, na který se doopravdy hledí a který je zásadní.

Co si tak vzpomínám, také jsi nepatřil mezi nejvyšší gólmany, takže tohle asi dokážeš pochopit, ale zase ten menší vzrůst má také svoje výhody, i negativa, pochopitelně.

Jo, tak má. Jde o to, že ty centimetry je pak potřeba nějakým způsobem nahradit. Co se týče třeba centrovaných míčů, tak je potřeba mít dobrý výskok, dobrý odhad. Spousta věcí se dá nahradit dobrým pozičním postavením v brance. S každým zápasem gólmanovi rostou zkušenosti, jde o to, jestli jich pak dokáže využít ideálně v brance. Potom třeba už ty centimetry tolik nepotřebuje. Takže je to tak, ale odborná veřejnost vidí, nebo chce vidět, vysoké gólmany. V Anglii v podstatě není možné, aby tam šel brankář, který nemá nad 190 centimetrů. A za mnou, když třeba někdo přijde a řekne: Hele, podívej se, viděl jsem výborného gólmana, tak první, čím začne, je jeho výška. Že je vysoký a že má dlouhé výkopy a že křičí na hráče, že organizuje obranu. Takže u odborné veřejnosti je to zásadní parametr při výběru brankářů.

Ty jsi prožil léta ve Španělsku v Deportivu La Coruña a španělští gólmani byli dlouho známí tím, že to fakt nejsou žádní obři. Ani se jim moc nechtělo chodit do centrů, ale zase na čáře bývali vynikající.

Tak je to o tom, že vlastně i ve Španělsku nejsou nějací vysocí lidé obecně, jedná se spíše o menší postavy. I když jsou velké rozdíly na severu a na jihu země. Menší brankáři se tam prosazovali, ale tenkrát to nebylo takové téma. Myslím si, že vlastně šlo o to, jestli doopravdy brankář něco chytí, nebo ne. A nebyl to problém číslo 1.

Čeští gólmani mají velmi slušnou zálohu. Tím myslím mladé kluky, kteří ale relativně brzo v poměrně hojné míře odcházejí ven. Teď se psalo o úspěchu Jaroše, který v Liverpoolu podepsal dlouhodobou smlouvu, a už půjde do přípravy s áčkem. Jsou tam další kluci v Manchesteru United. Čeští gólmani jsou i v Itálii. Jak se na to díváš ty, jako muž zodpovědný za výchovu gólmanů? Protože přece jenom když odchází hráč, tak má pořád relativně slušnou šanci prosadit se. Ale gólman? Když dejme tomu v Liverpoolu bude v těch vyšších juniorských kategorií brankářů, plácnu, patnáct, a ještě se dá počítat s tím, že klub si stejně přivede někoho za velké peníze odjinud, tak to není úplně jednoduchá úloha.

Sám jsem zvědavý, jak to bude. Ten trend už tady v minulosti byl. Dá se říct, že kluci, kteří šli ven v 16, v 17 letech, se tak před dekádou neprosadili. Zato tihle kluci jako Jirka Pavlenka, Tomáš Vaclík, Tomáš Koubek, šli do zahraničí později, prošli si tady i druhou třetí ligou. Tomáš Koubek chytal za Převýšov. A vlastně přes Spartu, přes Slavii se potom dostali v těch 27, 26, 25 letech ven a nyní jsou v áčku v nároďáku. Takže zatím se prosadila tahle cesta. Já sám jsem zvědavý, jak to bude u mladších kluků. A jak se bude jejich kariéra vyvíjet. Samozřejmě jim přeju jen to nejlepší, na druhou stranu se nelze divit, že jestli má o mě zájem v 17, v 16 letech Manchester United, tak o té nabídce budu minimálně přemýšlet. Ale myslím si, že už i ty hráčské agentury, které tyhle přestupy zprostředkovávají, s tím umí pracovat lépe, než tomu bylo před 15, 20 lety.

Z mého pohledu jde o to, aby nenastaly takové případy jako Holý, který v Anglii působí, ale řekněme ve 4. či 3. lize, že to nedotáhli úplně nahoru. Pro ně samozřejmě to může být dobrý život, protože pořád je to placená soutěž a dobře placená soutěž, ale už se s nimi nemůže počítat směrem k reprezentaci nebo do nějakého špičkového klubu, že by se třeba potom vraceli do Čech.

Ale tak já myslím, že ne každý se do té reprezentace může dostat. Doopravdy zvlášť ještě u gólmana je to unikátní v tom, že chytat může jenom jeden. A konkurence je tam velká. Ale já si nemyslím, že nějaká nižší profesionální soutěž v Anglii není úspěšná kariéra. To ne. K tomu dostat se doopravdy až na vrchol potřebujete mít i kus štěstí, to také není fráze, a je potřeba, aby vám tohle šlo na ruku.

Ale zároveň to pro tebe je trošku problém, když jsou kluci venku, musíš je nějak sledovat, musíš vědět, jak se jim daří, jak fungují. Takže je to daleko složitější, než kdybys objížděl stadiony v České republice?

Tak já úplně takhle nepracuji, ke mně se sbíhají informace od jednotlivých trenérů brankářů, kteří jsou u národních týmů, u těch všech věkových kategorií, a ti vlastně mají na starosti sledování výkonnosti hráčů. Ale v dnešní době to není problém. Vím, že získávají videomateriál, kluci jim to posílají, mají sestříhané svoje zákroky, jsou programy a video, softwary, které už prostě všechno umí zaznamenat, takže k těm informacím se lze dostat. Já říkám, ke mně se hlavně sbíhají informace a nějakým způsobem se snažíme je archivovat a vlastně sledovat vývoj těch brankářů. Až do dospělosti.

A konzultují s tebou trenéři třeba od šestnáctky, sedmnáctky, kdo bude chytat nebo kdo pojede na kemp, kdo půjde do přípravy?

Vybral jsem si kolegy, kterým věřím, že rozumí své práci, a mají moji plnou důvěru. Ty realizáky už jsou doopravdy tak sehrané, že není potřeba, aby jim ještě někdo seshora dával nějaké instrukce, co a jak by měli dělat. Zároveň jsem ale kdykoli k dispozici na jakýkoli dotaz nebo konzultaci, zvlášť, když jsem třeba toho kluka trénoval v 15, 16 letech.

Já nemám rád ankety, tak se tě nebudu ptát, kdo je podle tebe jednička ve světě nebo v Evropě. Ale spíš by mě zajímalo, jaký styl chytání se ti líbí? Kterého gólmana bys vyzdvihl, protože jeho styl je z tvého pohledu, řekněme, optimální?

No tak mně se líbí oba dva Brazilci. Ederson a Alisson, ten se mi líbí velmi. I svým klidem a tím, jak působí na mužstvo. A dokážu si představit, že takhle by měl vypadat nebo takhle vypadá jeden z nejlepších brankářů na světě. Z historie, která se i mě týkala, byl a je mým oblíbencem Gigi Buffon. Jsem rád, že za Juventus, kde působí Pavlík Nedvěd, ještě pořád chytá a udržuje se.

Ještě na závěr bych se zeptal na věc, která také byla hojně probíraná. Při finále poháru Liberec-Sparta se do liberecké branky postavil Milan Knobloch, který předtím odchytal vlastně všechna pohárová utkání. A zápas se mu nepovedl, udělal jednu velkou chybu, která rozhodla o tom, že Sparta vyhrála. Jak ty se jako bývalý gólman na tohle díváš? Ocenil bys trenéra Hoftycha za to, že tu šanci ligové dvojce Knoblochovi dal, když pohárové zápasy předtím odchytal dobře?

Přesně tak. Já s tímhle souhlasím, už si na začátku sezony řekli, že to takhle bude, a vlastně to dotáhli až do finále. A myslím si, že by bylo strašně nespravedlivé, kdyby Knobloch neměl chytat a trenér by tam měl postavit Filipa Nguyena, takže já s tím souhlasím. A to, že se mu nepovedl nějaký zákrok a bylo z toho v podstatě vyřazení z poháru, to se prostě může stát, mohlo se to stát ve druhém, ve třetím kole, stalo se to ve finále.

Dokážeš odhadnout, co to vlastně s gólmanskou psychikou udělá? Protože to byla chyba, na kterou bylo hodně vidět.

Jasně, tak dokážu to odhadnout, protože jsem gól blbec dostal v podstatě v nejdůležitějším utkání kariéry, takže vím, jak se brankář cítí. A co se mu honí hlavou. Ale je potřeba hledět dál do budoucna a pokusit se na to co nejrychleji zapomenout.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované