Článek
„Biologická rodina má v našem systému velmi silnou pozici. Někdy tak silnou, že přehluší základní otázku - jestli je v ní dítě opravdu v bezpečí,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Kateřina Hůlová, ředitelka středočeské pobočky Člověk v tísni, která dlouhodobě pracuje s ohroženými dětmi.
Případ dvouapůlleté holčičky, kterou loni v říjnu soud svěřil do péče biologických rodičů a která letos v březnu zemřela rukou svého otce, odkryl v podcastové sérii vedle konkrétních selhání i širší problém.
Nejde jen o rozhodnutí soudu nebo dohled sociálních pracovníků, ale o to, jak systém ochrany dětí pracuje s rizikem a jaké priority v něm převládají.
„Ten systém někdy pracuje s velkým optimismem, že se věci zlepší. Ale ten optimismus může být v některých případech nebezpečný,“ říká Kateřina Hůlová. Podle ní se v praxi může stát, že důraz na návrat dítěte do biologické rodiny začne převažovat nad otázkou jeho bezpečí.
Rozhovor, který navazuje na speciální sérii Viktorka z investigativního pořadu Ve stínu, se věnuje i tomu, jak systém vyhodnocuje riziko, proč následná kontrola rodin často selhává a jakou roli v tom hraje přetížení sociálních pracovníků.
Problém je v celém procesu
Paní ředitelko, je pro vás případ Viktorky, který vyvolal tak silnou reakci veřejnosti, výjimečný?
Obávám se, že úplně výjimečný není. Je extrémní v tom, jak tragicky skončil, ale některé mechanismy, které za ním vidíme, jsou v systému přítomné dlouhodobě.

„OSPODy jsou dlouhodobě přetížené,“ zmiňuje Kateřina Hůlová další důvod, proč systém selhává.
Jaké mechanismy máte na mysli?
Především silný důraz na návrat dítěte do biologické rodiny. Ten je sám o sobě správný - pokud je dítě v bezpečí. Problém nastává ve chvíli, kdy se z toho stane téměř automatická preference, která přehluší jiné faktory.
Co tím myslíte konkrétně?
Že se někdy víc řeší, jestli je to biologický rodič, než to, v jakém je skutečně stavu a jak funguje. A to je riziko. Protože realita bývá složitější než ideální představa.
Vy říkáte, že systém někdy „věří“, že se situace zlepší.
Ano. Je tam určitý optimismus - že když se nastaví podmínky, dohled, podpora, tak se rodina stabilizuje. A v mnoha případech to tak opravdu je. Problém je, že ten optimismus může vést k podhodnocení rizik. A v některých případech to může být nebezpečné.
Kde vidíte největší slabinu systému?
V práci s rizikem. V tom, jak se vyhodnocuje, co je ještě přijatelné a co už ne. A také v tom, že když už se dítě vrátí, tak následná kontrola často není dostatečně intenzivní.
Proč není?
Protože OSPODy jsou dlouhodobě přetížené. Jeden pracovník má často desítky případů. V takové situaci je velmi těžké sledovat detailně každou rodinu a včas zachytit změnu.
Takže nejde jen o špatné rozhodnutí na začátku?
Přesně tak. Ten systém je proces. Nejde jen o to, jestli dítě vrátíte, ale co se děje potom. A pokud ta kontrola není dostatečná, tak se zvyšuje riziko, že se situace zhorší a nikdo si toho včas nevšimne.
Co se musí změnit
Jak by měl systém fungovat správně?
Bezpečí dítěte musí být vždy na prvním místě. To není fráze. To znamená, že pokud existují pochybnosti, tak by měly vést k větší opatrnosti, ne k většímu riziku.
Úřad: Klademe důraz na individuální posouzení
Vyjádření Krajského úřadu Středočeského kraje, mluvčí Zuzana Žídková:
„Krajský úřad klade dlouhodobě zvýšenou pozornost zejména problematice ohrožených dětí v rodině, která selhává a je pro dítě rizikovou v důsledku zneužívání návykových látek, v rodině, kde je dítě přítomno domácího násilí či je samo jeho obětí, či v rodině, kde je dítě obětí fyzického, psychického násilí či sexualizovaného.
V souvislosti s povinností OSPOD vyhodnocovat situaci dítěte rodiny klade Krajský úřad setrvale důraz na individuální posouzení ohrožení dítěte na životě, zdraví nebo dalším vývoji, kdy je vždy nezbytné posoudit, zda rodiče/osoba odpovědná za výchovu vystavují nezletilé dítě závažnému ohrožení jeho tělesné a duševní integrity v takové míře, že je nezbytné podat návrh na jeho umístění mimo rodinu za existence vážných konkrétních rizik. To znamená, že nelze přistupovat k akutnosti ohrožení dítěte plošně.“
Mluví se o tom, že sociální pracovníci jsou někdy tlačeni k návratu dětí do rodin. Je to reálné?
Ano, ten tlak existuje. Ne vždy je explicitní, ale je přítomný v tom, jak je systém nastavený. Návrat do biologické rodiny je považován za žádoucí výsledek. A to může ovlivňovat rozhodování.
Může to vést k tomu, že se rizika podhodnotí?
Ano, může. A to je přesně ten problém. Protože když podhodnotíte riziko, tak ohrožujete dítě.
Dá se podobným tragédiím zabránit?
Úplně všem ne. Ale určitě části z nich ano. A to právě tím, že budeme důslednější v hodnocení rizik a opatrnější v rozhodování.
Co by se podle vás mělo změnit?
Potřebujeme posílit kapacity OSPODů, zlepšit práci s rizikem a také otevřeně mluvit o tom, kde systém selhává.
Nemáte obavu, že se po takovém případu systém „překlopí“ opačně?
To by byla také chyba. Cílem není vracet méně dětí, ale vracet je bezpečněji.
Co si z případu Viktorky odnést?
Že dobrý úmysl nestačí. Nestačí chtít, aby dítě vyrůstalo v biologické rodině. Musíme si být jistí, že je to pro něj bezpečné.
Viktorka. Série z investigativního pořadu Ve stínu
Investigativní série reportéra Jiřího Kubíka z pořadu Ve stínu mapuje případ tříleté dívky, která zemřela poté, co ji soud svěřil do péče biologických rodičů. Série krok za krokem ukazuje, co všechno instituce věděly - a proč přesto nedokázaly dítě ochránit.
Díl první: Obětované dítě. Rekonstrukce případu a klíčových rozhodnutí. Co všechno soud věděl o rodině a proč přesto rozhodl o návratu dítěte. / sobota 25. dubna
Díl druhý: Varovné signály. Svědectví pěstounky a další varování, která zaznívala před rozhodnutím soudu - a mohla tragédii zabránit. / neděle 26. dubna
Díl třetí: Rozhodnutí. Co zaznělo u soudu a jak soudkyně vysvětlovala své rozhodnutí. Paradox případu: stejné skutečnosti se dnes řeší v trestním řízení s otcem. / pondělí 27. dubna
Díl čtvrtý: Psychóza. Co se dělo poté, co bylo dítě svěřeno do péče. Svědectví z okolí otce ukazují zhoršující se stav, vysazení léčby i varování, která zůstala bez reakce. / sobota 9. května
Díl pátý: Selhání. Kdo měl zasáhnout - a proč nikdo nezasáhl. Finální díl ukazuje, jak se varování, rozhodnutí i nečinnost spojily v tragédii. / neděle 10. května














