Zastřelení Otakara S.: „Neměl zbraň. O bratra jsem přišel úplně zbytečně“

Otakar Schmidt zemřel krátce poté, co jej v srpnu letošního roku zastřelil policista služební zbraní. V momentu tragédie byl neozbrojený, sekundy před střelbou ukazoval zvednuté holé ruce. Schmidtovi blízcí jsou přesvědčení, že policista, jenž ho smrtící kulkou zasáhl, fatálně pochybil. A na postup policie podali Schmidtův bratr a bývalá manželka stížnosti.

Případ řeší Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS).

Tragédii předcházely dramatické okolnosti. Sedmačtyřicetiletý Schmidt byl pod vlivem mnoha uklidňujících léků a vysoké dávky pervitinu.

Jeho přátelé a rodina později na policejních kamerových záznamech sledovali, jak Schmidt minuty před smrtí už nemůže ani chodit, ztrácí nad svým tělem kontrolu a neustále se kácí k zemi.

„Takto jsem ho v životě neviděl,“ podotýká v rozhovoru pro Seznam Zprávy jeho o pět let mladší bratr Josef Král. „Na mě to působí, že se asi pokusil o sebevraždu, ztratil poslední naději,“ doplňuje Schmidtův nejlepší přítel Josef Kučera.

Podle něj bylo příčinou životních pádů Otakara Schmidta dětství s otčímem, který jej psychicky i fyzicky terorizoval. „On to dětství prožíval vlastně furt. Vždycky vyprávěl, že se mu o tom zdá. Otík byl veselý člověk, ale pak, když jste s ním byli sami, a my jsme byli opravdu nejlepší kamarádi, tak vám vyprávěl, jak mu ten otčím ubližoval,“ přibližuje Kučera.

„Otík měl tři životní krize, ta poslední ho stála život,“ říká v dvojrozhovoru se Seznam Zprávami bratr Josef.

Proč podle vás Otakar Schmidt zemřel?

Bratr Josef Král: Úplně nesmyslně. Otakar ve chvíli, kdy ho zastřelili, neměl v ruce žádnou zbraň, nikomu nevyhrožoval ani na nikoho neútočil. O bratra jsem přišel úplně zbytečně.

Přítel Josef Kučera: Samozřejmě při tom zásahu, ve chvíli, kdy tam Otakar do okna přijde s tou zbraní, kdyby kdokoli z policistů vystřelil, tak to chápeme. I kdyby měl stříkací pistolku. On měl ale prázdné ruce, předtím se tam motal, už nemohl ani chodit. Ten zásah prostě nezvládli.

Zmiňujete, v jakém byl stavu, než ho policista zastřelil. Lze to vidět na záběrech a i sami policisté v protokolech k zásahu uváděli, jak Otakar začal padat, kácet se… Jaké pro vás bylo ho na záznamu takto vidět?

Bratr: V takovém stavu jsem ho v životě neviděl.

Přítel: Ne, nikdy. To, co tam vidím, tak ten člověk je už úplně nepřítomný. Už není schopný ani stát.

Co to způsobilo? Lékaři mu v těle našli velké množství látek z léků na léčbu úzkosti a také metamfetamin.

Přítel: Na mě to působí, že se asi pokusil o sebevraždu. Podle mě to nebylo tak, že by v té chvíli vyloženě „fičel“. Ale pořád tam mluví klidně, nevzteká se, nenadává. Takže i v tom stavu se nechová agresivně. Ptají se ho, chcete nás zabít? Ne, nechci. To je přesně Ota.

Na druhou stranu celé to začalo v osm večer, kdy náhodná kolemjdoucí natočila Schmidta, jak za ruce táhne svou partnerku Kateřinu do bytu. Potom svědkyně přivolala policii. Kateřina nám zase řekla, že po ní Otakar v ten den hodil nůž.

Bratr: Při vyjednávání Otík zmiňuje, že se mu „smála do obličeje“ a tohle, takže bych možná i věřil, že se v kombinaci s těmi léky a tím vším dostal do afektu, jakože měl něco po ruce, tak to po ní hodil. Ale jak říkám, já ho takového neznám a nevím o nikom, kdo ano.

Na policisty z okna vytáhl pistoli. Až následně se zjistilo, že jde o airsoftovou zbraň. Ve tmě to ale neměl nikdo šanci rozeznat.

Přítel: On musel vědět, že v té chvíli pravděpodobně (policisté) zahájí střelbu. Tam byl poslední záchvěv, kdy říká, že odejde z toho bytu s kamarádkou, se kterou telefonoval. Já vím, že kdyby v tu chvíli vyjednavač řekl, dobře, Oto, my ji sem přivedeme a probereme to, nemuselo se to dál rozvíjet. V tu chvíli by ho zpracovali, dostali ke dveřím. Nic. Oni mu to hned zamítli. V ten moment, jak to vidím, ztratil tu poslední naději a přišel tam právě s tou pistolkou.

Na policejních záznamech je skutečně vidět a zčásti i slyšet, jak Otakar telefonuje s některými přáteli. Přemýšleli jste nad tím, proč nezavolal vám?

Bratr: Oni volali jemu. A pak až se dozvěděli, co se děje. Oni nám pak říkali, že tomu ani zprvu nevěřili, co se děje, že si mysleli, že Otík kecá. Pak jim to ale začalo docházet (telefonující občas reagovali i na slova vyjednavačů, část hovorů šla slyšet - pozn. red.). On pak začal říkat, já jsem úplně na dně, já jsem o všechno přišel, přišel jsem o bráchu, kamarády…

Jak se vám toto poslouchalo?

Bratr: Já jsem si potom vyčítal, že jsme asi půl roku předtím nebyli v kontaktu. Měl jsem takové nutkání se za ním stavit. Je pravda, že kolikrát jsem jel kolem jeho bytu náklaďákem, ale ten prostě nemáte kam zaparkovat… A pak přišlo tohle a já si to vyčítal.

Proč jste nebyli v kontaktu?

Bratr: Postupně se vzdaloval, jak se to mezi ním a Katkou zhoršovalo, nemohl jsem se mu už ani dovolat, všem se nám stranil. A hlavně on by mi nevolal, protože zas lítal v těch fetech. A on ví, že já to nemám rád, ani Pepa to nemá rád (přítel Josef Kučera - pozn. red.). On ví, že kdybych ho takto viděl, dostane ode mě céres.

Jak by to dopadlo, kdybyste byli v Ďáblicích toho 20. srpna večer?

Bratr: Do půl hodiny by byl venku.

Přítel: A rozbrečel by se hned, jak by nás viděl. (Nikoho z rodiny policisté ani vyjednavači na místo nepřivolali, se Schmidtem nemohla s odkazem na bezpečnost promluvit ani jeho přítelkyně Kateřina - pozn. red.).

Bavili jsme se o tom, že Otakar Schmidt bral drogy, lékaři mu v těle našli vysokou dávku metamfetaminu, což znamená, že si dal pervitin.

Bratr: On to dělal, když měl nějaké problémy. Tím od nich utíkal. Vždycky přišel nějaký „neřešitelný“ problém a on po tom sáhl.

Byl závislý?

Přítel: Svým způsobem určitě jo. Ale nebyl to takovej ten feťák, co potřebuje permanentně někde smažit. Tím pádem ten život neměl ani takový, jak by si člověk představoval. Nespadl na to dno, kdy už nechodíte pracovat. A hlavně jako mezitím byly dlouhé pauzy. Tam byly třeba i tři roky, kdy vůbec nic.

Bratr: Že by třeba přišel zdrogovaný někam mezi lidi, to jsem ho nikdy neviděl. On si to vždycky sehnal, vzal si auto a odjel někam k lesu. Tam si to vzal a celou noc běhal po lese.

Přítel: Vždycky, když se tohle řešilo, tak mu člověk říkal, vždyť máš kluky (po Otakaru Schmidtovi zůstali dva synové - pozn. red.), proč takto riskuješ? Až když umřel, mě napadlo, že jsem vlastně nikdy nepřišel s tím, pojď pomoct ty mně. Kdybych v době, kdy měl problémy, došel já za ním, že potřebuju pomoct, okamžitě by toho nechal a jenom by se soustředil na to, aby mi pomohl.

Proč bral drogy? Kde vidíte příčinu?

Přítel: Hrozně moc tam hrálo to dětství, protože on to dětství prožíval vlastně furt. Vždycky vyprávěl, že se mu o tom zdá. Otík byl veselý člověk, ale pak, když jste s ním byli sami, a my jsme byli opravdu nejlepší kamarádi, tak vám vyprávěl, jak mu ten otčím ubližoval.

Bratr: Dostali jsme čaj, cinkl jsem o hrnek lžičkou, dostal jsem facku, cinkl jsem podruhé, šlo to do dřezu. Ota drobil, tak jsme nesměli jíst u stolu. Když nás poslal posekat trávník, tak jsme to nemohli dělat sekačkou, museli jsme se plazit po zahradě a stříhat ho nůžkami. Ségra ani nesměla spát v posteli, bydlela ve skříni (v rodině bylo pět sourozenců – pozn. red.). A Otík to nesl těžce…

Kam to, kromě drog, vedlo?

Bratr: Utíkal z domu. Protože otčím mu vždycky řekl, že ho zbije, a on už měl panickou hrůzu, tak prostě utekl. Skončil v Bohnicích, kam ho nechala máma s otčímem zavřít. Já vždycky říkám, že nás máma vyměnila za chlapa. Protože to, co otčím řekl, ona udělala. (Schmidtovi rodiče, včetně otčíma, už nežijí - pozn. red.) O těch Bohnicích složil písničku.

Přítel: Pavilon 28 (oddělení bohnické psychiatrie pro dětské pacienty - pozn. red.).

Bratr: A takhle se vlastně kdysi dostal do těch drog. A on měl tu povahu takovou, že když se na něj vyvinul velký tlak, tak k tomu zase utekl. Otík měl tři životní krize, které tímto řešil, většinou rozchody. Tahle poslední ho stála život.