Článek
Desítky tisíc lidí přijdou o čas, peníze, nervy. Statisíce sledují drama v přímém přenosu, na sociálních sítích. Víme, jak vypadá diskuze pod zprávou o dopravní komplikaci způsobené člověkem. Znáte to – někdo skočí pod vlak a za pár minut přijdou komentáře: „sobec“, „měl to udělat doma“, „zkazil den tisícům lidí“.
Ale pes? Fenka přezdívaná Metrouš?
Analýza sentimentu debat pod zprávami o incidentu ukazuje něco, co hraničí s anomálií: většinově pozitivní reakce. Lidé, kteří explicitně psali, že jim událost zkomplikovala život, současně vyjadřovali radost, že se zvíře podařilo zachránit. „Doprava se dá napravit, život ne,“ opakovali jako mantru. Minimální agrese vůči majitelce, téměř nulová kritika rozhodnutí zastavit metro.
Není tohle ten moment, kdy se musíme zastavit a zeptat se: Co se to sakra děje?
Žijeme v době, kdy jsou sociální sítě bojištěm. Nikoli metaforickým – skutečným polem konfliktu, kde se denně odehrávají tisíce malých válek. Umře kontroverzní veřejná osoba a komentáře pod zprávou jsou sbírkou toho nejhoršího, co dokáže lidská mysl vyprodukovat. Nenávist, výsměch, radost ze smrti. Někdy to překročí i tu nejčernější představu o tom, kam až může klesnout veřejný diskurz.
Když dnes zastáváme různé politické názory, nejsme už oponenti. Jsme nepřátelé. Volíme-li jinou stranu, nejsme spoluobčané s jiným úhlem pohledu. Jsme zrádci, idioti, ovce. Algoritmy sociálních sítí nás rozdělily do kmenů a každý kmen považuje ten druhý za existenční hrozbu. Twitter – pardon, X – se stal arénou, kde gladiátoři denně bojují na život a na smrt. Facebook je rodinná oslava, kde se všichni hádají o politiku a končí to v slzách.
A pak vběhne pes do metra.
Najednou jsme zase lidmi.
Bezpečný objekt empatie
Psychologické vysvětlení je zajímavé, ale možná depresivní. Pes je bezpečný objekt empatie. Nevyvolává ideologické třenice. Fenka Metrouš nevolila Babiše ani Fialu. Nemá názor na Green Deal ani na hajlování Filipa Turka. Nenosí duhovou vlajku ani proti ní nedemonstruje.
Je mimo kategorie. Nevinná oběť okolností. A to je něco, co v naší hyperpolitizované době téměř neexistuje.
Když se pod vlak vrhne člověk, okamžitě ho zařazujeme do kategorií. Byl to narkoman? Bezdomovec? Nevíte národnost, nebyl to náhodou uprchlík? Nebo neměl deprese? A deprese – to je přece slabost, ne? Nebo signál systémového selhání? A už jsme v tom – levice obviní kapitalismus, pravice osobní odpovědnost a za hodinu máme plnohodnotnou ideologickou bitvu nad mrtvolou někoho, kdo prostě nedokázal dál žít.
Od autora čtěte také:
Pes takové kategorizaci uniká. Je to prostě pes. Zatoulaný, vyděšený, bezradný. Nikdo nemůže být obviněn ze selhání systému, nikdo z osobního provinění (no, majitelka možná trochu, ale i k ní byli komentující překvapivě shovívaví). Pes je morální Švýcarsko – neutrální zóna, kde se dobře investuje (emocionálně), a tyhle investice tam jsou v bezpečí.
A my překvapeně zjišťujeme, že když máme příležitost shodnout se, tak se shodneme. Že empatie nikam nezmizela. Jen čeká na bezpečný prostor, kde se může projevit bez rizika útoku.
Není to spiknutí. Je to ekonomika
Tady přichází ten zajímavý obrat. Událost s Metroušem neukázala, že máme pomýlené morální hodnoty – že si ceníme zvířat víc než lidí, jak by mohl tvrdit nějaký mrzutý kritik. Ukázala přesný opak.
Ukázala, že dokážeme mít soucit. Že nám není lhostejný život – jakýkoli život. Že umíme koordinovat složitou záchrannou akci. Že dokážeme improvizovat (ten příběh s buřty je skvělý). A že dokážeme společně fandit dobrému konci.
To všechno v nás je. Pořád.
Anomálií není naše laskavost k psu. Anomálií je naše chování ve veřejném prostoru, zejména na sociálních sítích. To je deformace. To je patologie. Ne naše skutečná povaha.
Sociální sítě jsou něco jako virus. Jejich architektura – navržená pro maximalizaci naší pozornosti, tedy fakticky pro maximalizaci emocí, primárně těch negativních – infikovala náš veřejný diskurz. Algoritmy odměňují konflikt, zlost a rozčilení. Každý den nás krmí obsahem, který nás má rozzuřit. Protože rozzuřený člověk kliká, sdílí, komentuje. A to generuje profit.
Od autora čtěte také:
Není to spiknutí. Je to horší – je to ekonomika. Mark Zuckerberg nebo Elon Musk se nesnažili přijít na to, jak zničit společenský dialog. Chtěli vydělat peníze. A algoritmy, které pro to vytvořili, zjistily, že nenávist v tomto ohledu funguje lépe než harmonie.
Interní dokumenty Facebooku odhalené whistleblowery to potvrdily: Platforma věděla, že její algoritmy posilují polarizaci, že fokus na konfliktní obsah ničí duševní zdraví, ale změny by znamenaly pokles zisku. Takže se nic nezměnilo.
Twitter/X pod Muskem se vydal ještě riskantnější cestou – fakticky zrušil moderaci a proměnil platformu v digitální Divoký západ, kde sice stále existuje svoboda slova a něco jako „hlídací pes diskurzu“ (viz možnost upozorňovat „komunitními poznámkami“ na faktické nepřesnosti), ale jinak platí právo silnějšího.
Komu slouží náš vztek?
Žijeme v době, kdy naše nejhorší pudy mají vlastní podpůrnou infrastrukturu. Kdy jsou systematicky kultivovány a monetizovány. Kdy je nenávist obchodní model.
Nemůžeme zrušit sociální sítě. Nejsou to jen platformy, staly se síťovým diagramem naší civilizace. Ale co můžeme změnit, je náš vztah k nim. Můžeme si uvědomit, že to, co na nich cítíme, není nutně naše pravá povaha. Že když nás zalije vlna vzteku při čtení politického příspěvku, není to proto, že jsme špatní lidé. Je to proto, že ten příspěvek byl přesně vybrán algoritmem k tomuto účelu.
Můžeme se naučit rozpoznat manipulaci. Můžeme si položit otázku: Proč tohle čtu právě teď? Proč mi to ukazují? Komu slouží můj vztek?
Můžeme přenést tu empatii, kterou jsme cítili k fence uhánějící tunelem, i na lidi. I na ty, s nimiž nesouhlasíme. Nemusíme je milovat. Nemusíme s nimi souhlasit. Ale můžeme je přestat démonizovat.
Pes v metru nám ukázal zrcadlo. A v tom zrcadle nejsme monstra. Jsme lidé schopní soucitu, solidarity, sebeobětování. Jsme lidé, kteří dokážou společně fandit záchraně života, dokonce i psího.
To jsme my. To hlasité, hlučné a odpudivé, co dnes a denně zaplavuje veřejný prostor (rozuměj ona nenávistná, konfliktní a tribalistická online žumpa), to je jen infekce. Dá se vyléčit. Jen musíme chtít.
