Článek
Zase je tady ten nádherný rituál, kdy se porota ve Stockholmu shodne na jménech nových nositelů Nobelových cen, a pak jim telefonuje, aby jim to oznámila. A my posléze čteme v médiích, že se to dozvěděli a) ve sprše, b) v posteli po probuzení manželkou, nebo c) na nějakém ještě podivnějším místě, a v každém případě tomu nevěřili a v první chvíli si mysleli, že si z nich dělá legraci některý z jejich kolegů, napodobující švédský přízvuk.
A pak v prosinci tu cenu ve Stockholmu osobně převezmou – a zapíšou se do dějin.
Jenže v posledních letech, možná i pár desítkách let, protagonisty těchto historek často ani neznáme. Ne proto, že bychom byli nevzdělaní nebo vědu ignorovali, ale protože je to skoro nemožné. Věda není o známých osobnostech. Je o týmech, grantech, institucionálních pozicích. A o tom, kdo z dvacetičlenného týmu se nakonec objeví na pódiu ve Stockholmu.
Zkuste si vzpomenout na jméno posledního vědce, o kterém jste četli v novinách. Ne jméno univerzity, výzkumného ústavu nebo „týmu vědců z Oxfordu“. Zkuste si vzpomenout na konkrétní osobu. Trvá to, že?
Není to náhoda. V éře, kdy máme více vědců než kdykoli dřív a kdy vědecká produkce roste exponenciálně, „individuální génius“ prakticky zmizel z veřejného povědomí. Zůstaly jen instituce, týmy a granty.
Beckman Foundation provedla experiment, který by měl být povinnou četbou pro každého, kdo věří v meritokracii (systém, v němž jsou odměny a funkce rozdávány podle schopností, pozn. red.). Když skryli názvy institucí u grantových žádostí, výhoda prestižních univerzit dramaticky poklesla. Top instituce měly původně 1,7× vyšší šanci na úspěch než ty průměrné. Po „zaslepení“ poklesla výhoda na 1,0-1,3×, jinými slovy se téměř eliminovala.
Hodnotitelé nehodnotili nápad. Hodnotili vizitku.
Přečtěte si o letošních laureátech Nobelovy ceny za medicínu:
A pak je tu studie z univerzit v Pittsburghu a Kansasu, která říká něco, co intuitivně tušíme, ale co je nepříjemné říct nahlas: ve vědě dnes vítězí ti, kdo mají správnou funkci, ne nutně nejlepší nápad. Není to ale důkaz toho, že osobnosti přestaly hrát roli. Je to důkaz toho, že roli hrají úplně jiné osobnosti, než bychom chtěli.
Výzkumníci analyzovali zdrojové kódy 1,6 milionu vědeckých článků z archivu arXiv.org, a poměrně sofistikovaně zjišťovali, jaký podíl měli jednotliví autoři - podepsaní pod studií - na napsání článku. Výsledek byl předvídatelný. Autoři uvedení na první pozici (typicky mladí vědci) dřou, poslední autoři (obvykle šéfové) sklízejí slávu.
V šestičlenných týmech první autor odvede o 42 procent víc práce než poslední, ale dostane o 13 procent méně uznání. U Nobelových cen je situace ještě násobně výraznější: velikost týmů se za sto let ztrojnásobila, počet oceněných zůstal prakticky stejný. Tři čtvrtiny přispěvatelů zmizely v „propadlišti dějin“.
Hypotéza o konci géniů je tedy částečně správná. Ano, věda se přesunula od individuální práce k týmové. To ale neznamená, že osobnosti přestaly hrát roli. Znamená to, že osobnostmi se stávají ti, kdo mají formální moc – profesoři, vedoucí laboratoří, ředitelé ústavů. Nejde o konec géniů, ale o jejich nahrazení manažery.
Skutečným odhalením těchto studií je toto: moderní věda funguje jako feudální systém. Mladí vědci jsou nevolníci, kteří obdělávají pole (čtěte: píší články, dělají experimenty). Profesoři a vedoucí laboratoří jsou šlechta, která sklízí úrodu a bere za ni kredity.
Má to svou logiku: senior vědec zajistil financování, vytvořil metodiku, vedl mladšího kolegu. Bez něj by práce nevznikla. Ale obsahuje to i fundamentální nespravedlnost – systém systematicky znevýhodňuje ty, kdo práci skutečně odvádějí.
K tématu:
A tady přichází nejprovokativnější otázka: Je to problém? Možná ano, možná ne. Historie si nepamatuje architekty, kteří tahali kameny na katedrály, pamatuje si pouze mistry stavitele. Ani dnes si nikdo nepamatuje všechny programátory, kteří psali MS DOS nebo pak Windows 95, ale všichni znají Billa Gatese.
Paradox současné vědy není v tom, že by géniové zmizeli. Je v tom, že systém ztratil schopnost je rozpoznat mezi všemi šéfy ústavů, profesory a držiteli grantů. Protože tito lidé s funkcemi a formálním postavením dnes personifikují vědecký pokrok.
Sami vědci tomu říkají Matoušův efekt, podle evangelia, ve kterém stojí: „Neboť každému, kdo má, bude dáno a bude mít hojnost; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.“ V našem případě, kdo je známý, bude ještě známější (a možná jednou dostane Nobelovu cenu), kdo známý není, nedostane nic.
Možná Matoušův efekt není „bug“, je to „feature“. Systém je nespravedlivý k jednotlivcům, ale jako celek funguje. Problém zní – jak alokovat omezené zdroje v exponenciálně rostoucím vědeckém světě. Když se nám to podaří, budeme zase mít své „vědce–hrdiny“. Pokud ne, budou pokrok posouvat týmy.
Otázka není, zda géniové vymřeli. Nevymřeli, potřebujeme je stále stejně. Jediná otázka je to, zda je dokážeme poznat (třeba sedí v kanceláři přes chodbu?), a pak obdivovat a ocenit.
