Článek
Pátého července Cyrila a Metoděje, šestého července Jana Husa. Dva svátky, dvě české tradice. Řečeno velmi nepřesně a zjednodušeně, ta katolická a ta protestantská. Co stálo kdysi proti sobě, stojí pěkně svorně a ekumenicky a vlastenecky vedle sebe.
„Je to náš příběh“, tak praví název výborné knihy evangelického religionisty Pavla Hoška o českých duchovních tradicích. K ekumenickému smíření rozličných tradic volal nedlouho před ním katolický religionista Karel Skalický v eseji Prolegomena k budoucí filosofii českých dějin; a déle před ním česky píšící, slovensko-uherský evangelický farář Jan Kollár verši z 278. sonetu Slávy dcery „Nechte svár, co hrob už vlasti vyryl / váš je Hus i Nepomuk i Cyril.“ Ekumenicky smířlivě vyznívá i Svěrákovo a Smoljakovo České nebe, ve kterém se jen dobrácky pošťuchují Hus a Komenský a Havlíček a svatý Václav a babička Boženy Němcové.
Tak tedy už konečně národní idyla?
Ne.
Jak se tradice proměňovaly, slábly a mizely a pak se zase obnovovaly; jak ikonická jména nabývala rozličných asociací – tak se děje i dál. Dějiny neskončily. Naopak, znovu nás prudce dohánějí. Jména „Cyril a Metoděj“ a „Jan Hus“ nabývají opět nových aktualizací. A znovu často stojí proti sobě. Jakožto symboly. Jakožto vektory.
Cyril a Metoděj, kteří v minulosti byli vnímáni (kromě jiného) jako moravští zemští patroni bez ohledu na národnost a jazyk, či jako patroni obrodných, národně demokratizačních proudů českého katolicismu, se dnes jeví (jistě ne výhradně) jako symboly a vektory oné východní, „slovanské“ orientace. A ta, „objevená“ barokními historiky a zveršovaná Kollárem a pak dobromyslně oslavovaná celým národním obrozením a pak prosazovaná komunistickým režimem, dnes neznamená nic jiného, než podřízení Rusku a ruským „hodnotám“, tedy antievropanství a autoritářství a chápání církve jakožto služky momentálních mocidržců.
Historičtí Cyril a Metoděj, elitní intelektuálové své nepříliš intelektuální doby, v níž jiné církve než ty státní neexistovaly, za to nemohou, ale je to tak. Kdokoli dnes v českých zemích začne o „slovanství“ – je to beze vší pochyby ruský šváb. Platí to například pro vedení pravoslavné církve v českých zemích (ano, její ústřední pražský chrám se také dovolává Cyrila a Metoděje) či pro některé rusistické instituce, formálně sice akademické, ve skutečnosti ryze propagandistické, či pro všechna „alternativní“, tedy proruská média.
Jan Hus ukazuje přesně na opačnou stranu: nejen k církevní reformě a reformaci (Hus je v protestantském prostředí vždy připomínán jako předchůdce Lutherův, ba podle legendy na hranici prorokoval Lutherův příchod slovy „Husu upečete, ale po ní přijde labuť, a její zpěv už neumlčíte.“), ale i obecněji k morální zodpovědnosti jednotlivce, stojící nad autoritou mocenských institucí. Ukazuje tedy i ke svobodě a demokracii, na níž stále ještě, byť stále vratčeji, stojí současný Západ.
Takto se k Husovi odvolával i profesor Masaryk, hledaje národní program pro moderní češství. A zajisté, pravdu měl profesor Pekař, když svému kolegovi vytýkal, že Husa silně aktualizuje – že historický Jan Hus věřil v mnohé věci, ve které nevěří profesor Masaryk a moderní člověk vůbec; že rozhodně nebyl tolerantním pluralistickým demokratem.
Pravda, po které Hus volal, byla pravda Páně – pravda správného výkladu Evangelia. Avšak, pravdu měl i profesor Masaryk, když v následných polemikách ukazoval, že od historického Husa a jeho idejí a jeho zápasů postupně vede linie k té společnosti a k té duchovnosti, o niž bychom měli usilovat. Tedy – kromě jiného – k té, ve které veřejné lhaní je opravdu smrtelným hříchem a ve které ani nejvyšší mocidržci nejsou vyvázáni z povinnosti dodržovat právo.
Ano, současný Západ stojí stále vratčeji. Ale stojí také na Husovi. Tím pevněji bychom i my na něm měli stát.
