Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Snažím se vybavit si, co mi táhlo hlavou v roce 1977, když jsem v maskáčích v zákopu v Kašperských horách „na čáře“ sledoval dalekohledem protilehlou americkou divizi cvičící proti nám. Byla to 82. nebo 101. výsadková. Dnes je vidíme na historických záběrech z vylodění v Normandii. Byli bychom bojovali? V roce 1977 bránili západní demokracii proti nám z komunistického bloku.
Sloužil jsem povinně celý rok v 68. motostřeleckém pluku v kasárnách U sloupu nad Vimperkem. Po univerzitě a v patřičné depresi. Zdravotní skupina C, „bez služeb a na žrádlo nosit“ jak mi připomínal náčelník štábu. O sobotách jsme pařili v hotelu Hvězda ve Vimperku a věděli, že kdyby se to semlelo, necháme napřed vyjet tanky, aby nás „ti magoři nepřejeli“. Byli vycvičení k boji.
Později, když jsem za trest skončil v archivu pluku, studoval jsem „prošlé“ útočné plány naší divize k útoku na Západní Německo. Za tři dny jsme měli dobýt Mnichov, za týden vyplenit francouzský Štrasburk. Dnes tam naši europoslanci hlasují o legislativě. V roce 1977 nebylo nereálné, že to nějaký šílenec kdesi spustí. Plány Varšavské smlouvy, vypracované v Moskvě, s námi počítaly jako s útočným materiálem, s našimi životy, silou našich tanků a obrněnců. Českoslovenští vojenští nebo komunističtí papaláši do toho vůbec neměli co mluvit, jen nás cvičili proti vojákům NATO.
Žili jsme celý ten nesmysl jako obávaný, ztracený rok života. Z nedovolených opušťáků jsme se vraceli večer v neděli. V zimě nás ke kasárnám do kopce vyvezly hlučné zabahněné tanky po cvičení, na cestě z Vimperka, často sněhem vedle silnice. A major Tomčo, velitel, věděl, že „absíci“ se vrátí včas, a vědí také, kdy zůstat. Sloužili jsme socialismu proti imperialistům. Odměnou byly cesty načerno, za manželkami, přítelkyněmi, pokud nehrozil poplach. O něm včas věděli výsadkáři, červené barety, zpravodajci. Sloužili v našich kasárnách, elita, kterou jsme my, bigoši z filozofické fakulty, nemohli pochopit, ani jim rozumět. Vojnu „žrali“ a bojovali by jistě.
Když se dnes vracím k těmto vzpomínkách, abych připomněl Varšavskou smlouvu, nevím, co a kdo tehdy věděl o naší, československé obraně. Myslím, že nikdo o tom ani moc nepřemýšlel. A nikdo ani československé komunisty moc nezasvěcoval, natož aby se jich na něco ptal. Jen jsme v maskáčích drilovali celý ten nesmysl.
Myslelo se a rozhodovalo v Moskvě. Československo jen nakupovalo nebo vyrábělo sovětské zbraně, poslouchalo rozkazy a cvičilo útočné plány. Stotisícová armáda bezmozků byla dobrá i k lámání a ničení vlastních občanů, případně i k nasazení proti nim. Když jsem později viděl zmíněné borce s červenými barety, jak mlátí lidi na Národní třídě, ani mě to nepřekvapilo.
Konec Varšavské smlouvy měl pitoreskní podobu tiskové konference Jiřího Dienstbiera na pražském letišti, když přiletěl z Budapešti, kde se odehrálo zasedání politického poradního výboru smlouvy. Jako nově předsedající československý ministr zahraničí vysypal z látkového pytlíku razítko jako základní autoritu obávaného komunistického vojenského paktu. Vyjednat jeho konec ale byla těžká práce, kterou odvedli bývalí disidenti Luboš Dobrovský a Jaroslav Šedivý, spolu se svými maďarskými a polskými kolegy z nově vzniklé visegradské trojky.
Ukončení paktu na konferenci v Praze 1. července 1991 naráželo více na odpor našich budoucích západních spojenců, protože měli zájem na dokončení dohody o redukci konvenčních zbraní v Evropě. A také se báli, že s Varšavskou smlouvou skončí i NATO. Pro nás ale byla Varšavská smlouva paktem, který zrůdně zaútočil pouze na nás v roce 1968, a pokud existoval, mohlo se to opakovat.
Historická připomínka konce útočného vojenského spolku ovládaného Moskvou má smysl právě dnes, kdy se handrkujeme o vlastních obraných výdajích, o nákupu letadel, radarů nebo munice, kdy si ujasňujeme samotné podmínky platnosti spojeneckých smluv v NATO.
Je zásadní rozdíl, zda rozhodujeme o své obraně my, náš Parlament, nebo o ní rozhodují jiní a my jen posloucháme a vykonáváme jako kanonfutr. Dnešní rozhodování, jeho mechanismy, dnešní armáda, bezpečnostní politika a působení v NATO nemají s tehdejšími obranými poměry nic společného. Díky tomu dnes do Štrasburku jezdí naši europoslanci hlasovat a nemíří tam svými bojovými vozidly moji „bigoši“ z 68. motostřeleckého pluku z Vimperka.
