Hlavní obsah

Má za sebou pět operací i mariupolské peklo. Olga v Česku začíná od nuly

Foto: Tomáš Svoboda , Seznam Zprávy

Ukrajinka Olga Volynets chce v Česku zůstat a začít nový život.

Reklama

19. 6. 8:16

„Měla jsem všechno, nemám nic. Ale nestěžuju si, možná to mělo nějaký význam,“ říká Ukrajinka Olga Volynets. Přežila výbuch tankového granátu i ruské obléhání Mariupolu. Po pěti operacích se zotavuje v Brně.

Článek

Z invalidního vozíku už – s oporou dcery – občas vstane. Noha, o kterou málem přišla, se hojí. A když čtyřicátnice Olga Volynets vypráví svůj příběh, často se upřímně směje.

Za tři měsíce se přitom její život od základů změnil.

Uprchlice z Mariupolu přišla o domov, firmu a také maminku. Na jižní Ukrajině přežila zásah tankovým granátem. Po pěti operacích se teď zotavuje v Brně.

„Po tom, co jsem zažila v Mariupolu, už se ničeho nebojím. Můj život se dělí na před a po,“ líčí žena, která chce v Česku začít novou kapitolu.

Tu starou nenávratně zničila ruská invaze. Olga s rodinou žila na pobřeží moře spokojeně až do letošního února. Řídila autodílnu a obchod s náhradními díly. Dcera Katerina studovala grafický design na univerzitě v Kyjevě, partner pracoval jako realitní makléř. „Žili jsme si dobře. Ráda jsem cestovala všude po Evropě,“ vzpomíná.

+2

Když Putinova vojska vtrhla na Ukrajinu, záhy začala pustošit i strategicky důležitý Mariupol. Situace se den za dnem zhoršovala. „Brzy přestala fungovat elektřina. Docházelo jídlo. Všichni jsme se scházeli venku před domem a vařili tam na ohni,“ vrací se k počáteční fázi invaze.

Třináctý březen 2022 už nikdy nevymaže z paměti. „U našeho domu se ozval ohromný výbuch. Osmnáct lidí zemřelo na místě.“

Střepiny z tankového granátu jí vážně poranily břicho, nohu, pravé oko i další končetiny. Lidé ji na nosítkách odnesli do blízké nemocnice. „Měla jsem také škaredě zraněný obličej. Nic jsem neviděla, ale celou dobu jsme byla při vědomí,“ popisuje.

Chirurgové v Mariupolu jí museli operovat břišní dutinu, aby nevykrvácela. Zachránili jí tím život.

Do nemocnice za ní chodila maminka. „Dala mi prsten s andělem strážným a řekla mi, ať jej vždycky nosím u sebe.“ Tehdy to bylo naposledy, co se viděly.

Matka s přítelem Olgy pak živořila v krytu. „Nebylo tam jídlo, voda, prostě nic. Maminka zemřela po dvou týdnech,“ hlesne dcera.

O osudu matky se dozvěděla se zpožděním. Ptala se po ní, ale nikdo nic nevěděl. „Cítila jsem zvláštní prázdnotu a tušila, že už není naživu.“

Rusové ji odvezli do Doněcku

Také její vyhlídky se v nemocnici rychle horšily. Stále se ozývaly bomby a granáty. „Nemocnici pak začali opouštět lékaři, zdravotnický personál a také ti, co mohli chodit,“ říká Olga. S vážně zraněnou nohou toho sama schopná nebyla.

Zůstalo jen několik lidí. Přežívali v mrazivém počasí a bojovali o život. „Neměli jsme vodu, tak jsme pili i roztok, co se dává do infuzí.“

Co ji v šílených podmínkách drželo naživu? „Modlila jsem se a pořád myslela na svou dceru. Představovala jsem si, jak ji objímám a hladím ve vlasech. Můj první manžel zemřel před pěti lety. Strašně jsem se bála, že ji tady nechám samotnou. Asi mě zachránil bůh,“ lesknou se jí oči.

Z ruin špitálu ji odnesli ruští vojáci. Na území ovládané Ukrajinci se dostat nemohla. Převezli ji na Donbas, do města Doněck ovládaného separatisty.

V tamní nemocnici ji našel přítel, kterému se z mariupolského pekla také podařilo uniknout. Bez invalidního vozíku se však nemohla nikam dostat.

Dobrovolnice z evangelické církve, která do špitálu chodila, Olze pověděla, jak je možné vycestovat na Západ. „Partner dal příspěvek na sociální sítě. Neznámí lidé začali sbírat peníze. Složili se mi na vozík i jízdenku na autobus,“ popisuje šťastnější okamžiky.

Před odjezdem však prošla důkladným prověřením. Do Brna ji nasměrovala dcera, která tam utekla z Kyjeva. Své matky se po měsících odloučení dočkala na začátku května. „Cesta trvala tři dny. Koupili mi dva lístky, abych si měla dát kam zraněnou nohu. Jinak bych nevydržela,“ popisuje Olga.

V Brně podstoupila další tuhý boj. O vlastní zdraví. Kvůli otevřené zlomenině bérce jí hrozila amputace. Lékaři v Úrazové nemocnici však nohu zachránili. „V čase přijetí do naší nemocnice měla defektní nezhojenou ránu ve střední části bérce, která byla infikovaná a obnažovala kosti v místě zlomeniny. Jedním z možných řešení tohoto stavu je amputace pod kolenem. Pokud je to možné, preferujeme záchranu končetiny. I za cenu opakovaných operací,“ říká profesor Radek Veselý.

V této ulici Olga bydlela. Video: archiv Olgy Volynets, Seznam Zprávy

Olga podstoupila tři zákroky na noze. Defekt měkkých tkání lékaři řešili kožními štěpy. Na infekci zabrala antibiotika. „Ve druhé fázi léčení jsme odstranili ukrajinský zevní fixátor a zlomeninu jsme stabilizovali pomocí speciálního hřebu s antibiotikem, který se zavádí do dřeňové dutiny. Ten umožní hojení zlomeniny,“ vysvětluje chirurg.

Minulý týden Olze lékaři ve Fakultní nemocnici Brno operovali poraněné oko.

Po pěti zákrocích má ještě podstoupit operaci záprstních kostí na pravé ruce. „Jsem nesmírně vděčná všem Čechům, kteří mi tak pomáhají. A samozřejmě doktorům, kteří mě zachránili,“ říká dojatě.

Tuší, že se do Mariupolu už nevrátí. Občas si vzpomene na moře, mariupolské pláže i hory. „Udělat tlustou čáru je velmi těžké. Snažím se na to nemyslet, jinak je mi smutno a trápím se tím. Tady bude život jiný,“ těší se.

Přesto je v kontaktu s některými známými, kteří v jihoukrajinském městě museli zůstat. „Rusové začínají přivážet aspoň nějakou vodu a jídlo. Je toho pořád málo a nestačí to. Známí se snaží utéct za každou cenu,“ říká Olga.

Podmínky zůstávají dál otřesné. „Moji mámu snad měli před týdnem pohřbít na jiném místě. Předtím celou dobu ležela v jámě. Na ulicích jsou dál mrtvoly,“ dodává.

Na fotkách ukazuje, co zbylo ze dvou jejích mariupolských bytů. Jeden je úplně srovnaný se zemí. Ten druhý má „jen“ vybitá okna. Jenže ve vyšším patře domů prý zůstala nevybuchlá bomba. Autodílnu vyrabovali. „Měla jsem všechno, nemám nic. Ale nestěžuji si. Bohužel to nemůžu změnit. Jenom to přijmout. Asi to mělo svůj význam,“ přemítá.

V Brně se dál zotavuje ze zranění, přebývá v provizorním bydlení, které jí našli pracovníci krajského uprchlického centra. Zatím neumí česky, ale snaží se to dohnat.

Marně hledá práci i bydlení, kde by mohla žít společně se svojí dcerou. „Neptám se, proč se to stalo mně, ale co bude dál. Možná se to stalo, aby se můj život změnil k lepšímu. Tady začínáme znova. Věřím, že budu zase chodit. Budu mít šťastný, klidný bezpečný a život.“

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované