Článek
Uplynul týden od akce, které Motoristé se vkusem sobě vlastním začali říkat „velký pátek“. Od první chvíle po hlasování ve 4:36 se vládní politici tváří, že nic jim neleží na srdci víc než co nejširší společenská diskuze o financování veřejnoprávních médií. Jejíž výsledek ale oznámili předem – takzvané koncesionářské poplatky budou zrušeny. A nahradí je… něco jiného.
První dny ukázaly, že jestli taková diskuze nastane, bude zatížená řadou paradoxů a mýtů. Možná i lží, ačkoli to slovo ve veřejné řeči už neváží tolik co dříve. Premiér Andrej Babiš (ANO) ze „lží“ a „lhaní“ někoho obviňuje každou chvíli, bez ohledu na to, jak dalece to vystihuje podstatu věci.
Jednou takovou „lží“ je ovšem i automaticky opakované tvrzení, že Českou televizi (ČT) a Český rozhlas (ČRo) „nikdo nekontroluje“. Nejen Babiš jím šermuje už několik let. Také Petr Macinka s lehkostí tvrdí, že hospodaření prý „nepodléhá absolutně žádné kontrole“.
Je to víc než volná interpretace skutečnosti, že veřejnoprávní média nekontroluje Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ), což se někteří politici pokoušejí změnit nejméně třetí volební období po sobě. A nejagilnější v tom rozhodně nebývalo ANO, nýbrž Babišovi arciprotivníci Piráti. V roce 2020 dokonce jejich návrh Sněmovna schválila a spadl pod stůl až v Senátu.
Přečtěte si také komentář:
Další novelu Ústavy, která by rozšířila kompetence NKÚ, poslal Senát do Sněmovny hned po volbách 2025. Zdálo by se, že není nic snazšího než ji schválit, protože pro jsou snad všechny strany a mimochodem také šéfové ČT a ČRo.
Situace ale zjevně není urgentní natolik, aby se hlasovalo ve 4:36. Argument, že televizi a rozhlas „nikdo nekontroluje“ (kromě nezávislých auditů, výročních zpráv o hospodaření předkládaných Sněmovně a tak dále), se totiž poslouchá až moc dobře.
Cukr a bič
Čtvrteční jednání sněmovního výboru pro média a kulturu nabídlo vícero paradoxů: K nejkvalitnějším patřil ten, kdy ministr kultury Oto Klempíř (Motoristé) rozptyloval obavy o nezávislost ujištěním, že televizi a rozhlas přece kontrolují jejich Rady.
Takže jak to tedy je? Kontrola se přece týká i hospodaření. Lítají miliony komínem bez povšimnutí (Babiš: „My nevíme, kam jdou ty peníze“), nebo tu bdí parlamentem volené Rady včetně svých dozorčích komisí?
Paradoxní bylo také to, že vládní návrh na výměnu poplatků za (nižší) sumu ze státního rozpočtu vášnivě hájili ministr kultury a poslankyně-zpravodajka ze strany, která ve volebním programu měla větu: „Nechceme, aby veřejnoprávní média byla financována přímo ze státního rozpočtu – tím by se stala vládními.“ Když na to přijde, Motoristé sobě umí být názorově pružní.
Podrobnosti k tématu:
Mediálního výboru se zúčastnili i veřejnoprávní ředitelé, pak se ale jejich program rozdělil. Protože na jednání s premiérem dostal pozvánku jenom Hynek Chudárek (Česká televize). René Zavoral (Český rozhlas), který chtěl s Babišem diskutovat veřejně, upadl v nemilost.
To je v potenciální politické a celospolečenské diskuzi významný moment. Vláda šéfy obou institucí, kteří čelí stejným rizikům a hrozby popisují de facto stejně, rozdělila. Babiš dal najevo, že s nimi nebude mluvit jako s „koalicí“, ale vybral si toho „rozumnějšího“, zatímco Zavoral je podle něj „aktivista“. „Burcuje lidi, aby šli do ulic. Když chce být aktivista, tak ať rezignuje,“ řekl Babiš.
Souvislosti:
To nám ta široká diskuze – moderovaná naslouchající vládou – pěkně začíná. Přitom údajně měla běžet nejméně od jara, kdy Chudárek se Zavoralem vyšli z vládní budovy s příslibem, že bude ustavena „pracovní skupina“. Něco takového se podle dostupných informací sešlo jednou a Zavoral průběh popsal jako „diktát ze strany představitelů vládní koalice a pana premiéra“. A teď byl jeden z aktérů posazen na střídačku – dokud se neumoudří –, ještě než se pracovat a diskutovat začalo.
Rozděl a panuj
Třídění ředitelů na hodného a zlého samozřejmě žádnou smysluplnou debatu provázet nemůže. O smysluplném výsledku nemluvě. Vládní politici se musí se Zavoralem a Chudárkem bavit jako s „týmem“. Obě strany předtím – i později – musí zapojit umění kompromisu.
Pokud by ředitelé nedrželi pospolu a nemluvili jedním hlasem, hrozí, že zájmy svých institucí neobhájí, jak by měli. Protože vládním politikům takové schéma bude vyhovovat, podle hesla „rozděl a panuj“.
Situace kolem rozhlasu a televize se často srovnává s krizí v České televizi na přelomu let 2000 a 2001. Babišův výpad vůči Zavoralovi vypovídá i o tom, jak se doba a politická kultura změnily. Kdyby takhle předseda vlády nálepkoval ředitele a vyzýval k rezignaci před čtvrtstoletím, vzbudilo by to rozhořčení a možná samo o sobě zaplnilo Václavské náměstí.
Dnes je to v celém příběhu vlastně jen epizoda. Která ilustruje, že situace je vážnější než tehdy.
