Článek
Není to letní bouřka, co se přežene a pak spokojeně zasvítí sluníčko. Roztržka mezi vládou a Hradem, Andrejem Babišem a Petrem Pavlem, sice termínově spadá do bývalé okurkové sezony, ale politiku bude definovat ještě dlouho. Klidně do prezidentských voleb v lednu 2028. Nebo i po nich. Je to podstatná změna.
Proto nejen v létě, kdy za normálních okolností vášeň pro konflikty vadne mezi politiky i mezi voliči, stojí za to oddělovat slova a skutky. Zaprvé: videa na sociálních sítích, výroky, ustavičné reakce na to, co řekl ten přede mnou. A zadruhé: politické činy, faktické kroky při řízení státu, ať už vyznívají jako spolupráce, nebo protivenství.
Když se nepokusíme třídit slova a skutky, ztratíme se v emocích a v permanentním zápasu o dobývání veřejné pozornosti.
Slova jsou podstatná. Ale bez ohledu na ně prezident a premiér, dva hlavní představitelé výkonné moci, zůstávají služebníky státu, kterému při nástupu do funkce slíbili stejnými slovy věrnost.
To neznamená, že se nemohou přít, i tvrdě, a nesouhlasit spolu. I jako protihráči ale musí umět najít ve státním zájmu kompromis. Jsou v našich službách a máme to po nich žádat. Musí spolu vycházet. Politicky i lidsky, i kdyby mělo jít o velmi chladnou zdvořilost.
A ne, ani v politice kompromis nevzniká tak, že jedna strana té druhé vzkáže, že má projevit „velkorysost“ a být „nad věcí“. Zatímco sama se nehne ani o píď a sleví se skřípěním zubů, teprve když ji k tomu přinutí Ústavní soud.
Zamrzne konflikt?
Metoda oddělování slov a skutků prospěje například tomu, abychom obrátili list za českou účastí na summitu v Ankaře.
Jedna věc jsou dostupné věcné informace. A druhá Babišova „dohrávka“. Ve které o čtyři dny později - když už se zdálo, že si společně oddechneme a přepneme do módu léto - pravil, že se za prezidenta styděl, protože to bylo trapné. Snažil se ho pokořit slovy o „loutce v rukou poradců“. Načež poradce Petr Kolář opáčil, že v Ankaře se účastníci smáli premiérovi a malichernosti.
Někdo popcorn?
Andrej Babiš (a po něm vicepremiér Havlíček) opakuje, že Petr Pavel vede kampaň za své znovuzvolení. Tímto tvrzením veřejně měří to, co prezident dělá a říká. Jde o dlouhodobou vládní strategii, jak si vykolíkovat hřiště, na kterém bude zdaleka viditelný terč. Pro Babiše jím není rozdrobená opozice, ale jím pojmenovaný „vůdce opozice“.
Když zůstaneme u slov, po nějakém státotvorném kompromisu tady není ani vidu. Ten musí zůstat tabu, jinak by se vládní strategie mohla zhroutit. Opravdu to vypadá jako vyhlášení války.
Když kromě slov zapojíme fakta a skutky, ukazuje se, že ta válka je pořád spíš studená. Vztahy jsou napjaté, ještě ne v troskách. Mohou se vyvinout do horké fáze konfliktu a může také nastat příměří. Válka vlády a Hradu může i zamrznout tam, kde je teď, sycená nekonečným seriálem výpadů, protiútoků a krátkodobých územních zisků. Poštěkávání ze zákopů může pokračovat nejméně do prezidentských voleb. Utrpí služba státu a jeho občanům, ke které se zavázali jak prezident, tak členové vlády. Oslabí vědomí společného úkolu, který o dost přesahuje jednu pozvánku na jednu summitovou večeři.
Když odteď cokoli, co není vládě milé, Babiš hlučně apriori odmítne jako Pavlovu kampaň, příměří se nepřiblíží, ale vzdálí. Mimochodem, od politika, který sám permanentní kampaň ustanovil jako návod na politický úspěch, znějí takové výčitky kuriózně. Odpovídají rčení „podle sebe soudím tebe“.
Zatím jsme se ale z války slov definitivně nepřesunuli do války činů. Prostor pro ni bezpochyby existuje. Stejně jako paleta důvodů proč a způsobů, jak ji odvrátit. Nápovědu nabízí Ústava.
Odsouzeni ke spolupráci
Babiš se zase jednou stylizuje do role oběti cizích pletich. O Pavlovi mimo jiné řekl: „Jako cíl své kampaně si vybral mě. Je to už únavné a já se na tom nebudu podílet. Neustále hledá příležitost, jak se vymezit a být středem pozornosti. Naši vládu si nikdy nepřál. Chtěl Fialovu vládu, klacky pod nohy nám hází od samého začátku.“
A také: „Jeho tým bude dál hledat nějaké konflikty, protože kampaň bude založena na kritice naší vlády. A my s prezidentem máme odlišné názory úplně na všechno.“
Slova. Fakticky je to tak, že zrovna v zahraniční a bezpečnostní politice, což je zóna spolupráce vlády a prezidenta, by Andrej Babiš a Petr Pavel mohli mít rozhodně bližší názory než Petr Fiala a Miloš Zeman. Nebo i než Andrej Babiš a Miloš Zeman, když porovnáme Babišovu legendární návštěvu v ústředí FBI se Zemanovým tvrdě proruským a pročínským kursem.
Přečtěte si glosu:
Babiš je sice rukojmím vládní většiny s SPD - ale to by mu přece nemělo bránit, aby se s Pavlem v základních věcech shodl, anebo o nich alespoň diskutoval. Kdyby chtěl, možná kdyby zapojil tu „velkorysost“. Jenže chce živit konflikt, slovy „proč bych se měl na něčem koordinovat, my máme svoji politiku, máme programové prohlášení vlády, nechci být součástí jeho kampaně“.
Slova. Z Ústavy ale i při letmém čtení vyplývá, že kdyby se slova převáděla do praxe, znamená to jízdu čelem proti zdi. Vláda nemůže prezidenta vynechat, ignorovat. Vláda odpovídá za spoustu jeho rozhodnutí, která premiér nebo pověřený člen kabinetu spolupodepisuje. Od prezidentských rozhodnutí při zastupování státu až po milosti.
Teoreticky si můžeme představit, že premiér nic nepodepíše, protože nechce být „součástí kampaně“. Takže například státní vyznamenání, čili „prezidentská kampaň za znovuzvolení“, letos nebudou. Ale to je nesmysl. Snad.
Ústava z dobrých důvodů svazuje prezidenta s vládou, která na rozdíl od něj nese z výkonu své funkce odpovědnost. To znamená, že rozhodně nejsme „prezidentská“, ale ani „vládní“ republika a že si prezident ani vláda nemohou dělat, „co chtějí“. Musejí se ohlížet jeden na druhého a mluvit spolu. Podepisují jedny a ty samé listy papíru. Jsou odsouzeni ke spolupráci. Jak bude harmonická nebo obtížná, záleží na nich. Ale musí ji podstoupit.
Vyhlídky nic moc
Petr Pavel vede válku slov také, jen jemnějšími zbraněmi než Andrej Babiš. Kdyby měla přerůst ve válku činů, je to spíš prezident než vláda, kdo může povolat ze zálohy Ústavu. Příklad: Premiér se nechce bavit o zahraniční politice. V Ústavě se píše, že prezident „má právo projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti“.
Takže když Pavel bude chtít s Babišem nebo nějakým ministrem mluvit, těžko mohou zdvořilé pozvání donekonečna odmítat (protože nemají čas atd.). Nebo mohou, a pak se třeba dočkáme další kompetenční žaloby u Ústavního soudu. Krach dialogu. Anebo na Hrad přijdou, na znovuobnovené schůzce ústavních činitelů se podá občerstvení a bude se usilovně mlčet. Krach.
Petr Pavel od parlamentních voleb zatím nevrátil žádný zákon (za Fialovy vlády od března 2023, kdy nastoupil do funkce, dva). Je pravděpodobné, že to dřív nebo později udělá. A že slovní strategie nesmiřitelnosti to vyloží jako akt hrubé protivládní agrese. Státní rozpočet 2027 nebo zákon o financování veřejnoprávních médií, což jsou potenciální adepti na prezidentské veto, ukáží, jak roztržka mezi vládou a Hradem poznamená celou zemi.
Ještě nedávno, před summitem, přitom stačilo víc dobré vůle a vědomí služby státu. Anebo potom za Ankarou obrátit list. Lehce se to politikům vymyká z rukou.
