Článek
Noví ministři si převezmou své úřady od předchůdců a řízení Česka se ujme nová vláda. Jaká byla éra, která končí? Zhodnotit odcházející vládní sestavu je docela komplikované. Jakkoli se nám marketingové týmy obou politických táborů snaží prodávat ostré černobílé obrázky, realitě obvykle nejlépe odpovídá šeď.
Koaliční vláda Petra Fialy měla své světlé momenty. Tak jako její předchůdkyně se musela vypořádat s nečekanou krizí. Covidová pandemie kabinet Andreje Babiše po dobré první reakci postupně rozložila. Fialův tým se tváří v tvář začátku plnohodnotné války na Ukrajině naopak podivuhodně spojil a postavil se na správnou stranu. (Od nové vlády můžeme na druhé straně očekávat, že udělá hodně, aby se včas postavila na stranu vítěznou.)
V zahraniční politice i v oblasti domácí reakce na válku za humny zažil Fialův kabinet chvíle své největší slávy. I když i tady by šlo hledat a najít dílčí přešlapy, za celkový dojem si zaslouží uznání. Za podporu napadenému Kyjevu, za koordinaci přijetí a integrace ukrajinských uprchlíků, za zásadní snížení závislosti Česka na ruských surovinách.
Naopak v domácím působení šlo celkově spíš o mizérii, v níž je třeba hledat dílčí plusové body a úspěchy.
Lze ocenit odvahu k docela důležitým parametrickým změnám penzijního systému, byť ani Fialův kabinet nedokázal dosáhnout oné chimérické „shody napříč politickým spektrem“, která by zajistila trvalejší a hlubší reformu. Dobré byly schválené změny v zákoníku práce. Dílčí body si vláda připsala za elektronizaci státu, i když dojem do velké míry překryl průšvih s digitalizací stavebního řízení. Experti z Národní rozpočtové rady přes kritiku některých rozpočtových praktik obecně uznali, že Fialova vláda nasadila veřejné finance na udržitelnější koleje.
Jinak ale končící kabinet sekal v domácí politice jednu chybu za druhou. Zpětně v nich lze vypozorovat některé obecné příčiny.
První, asi největší z nich, byla nepřipravenost. Ve volební kampani hýřili lídři Spolu, Starostů i Pirátů sebevědomím a ostrou reformní rétorikou, ale po vyhraných volbách nastoupili do úřadů jako na první brigádu - bez plánů, bez týmů, bez připravených zákonů.
Kvůli tomuto rozkoukávání, nikoli kvůli vypuknutí války na Ukrajině, se většina důležitých kroků koncentrovala do závěrečného období Fialova vládnutí - v přímém rozporu se všemi politologickými poučkami, podle nichž má vláda využít k méně příjemným krokům začátek svého mandátu.
Nové parametry penzí začaly platit ve volebním roce. Případné pozitivní efekty elektronizace zdravotnictví spadnou do klína nové vládě, protože příslušný zákon protlačil ministr Vlastimil Válek Parlamentem až na sklonku volebního období.
Druhou příčinou bídy v domácí politice bylo něco, co by bylo možné nazvat politickou zbabělostí. Vláda byla jmenována na konci roku 2021, ale už ve chvíli svého nástupu koaliční strany vyhlížely komunální volby na podzim 2022 a také prezidentské klání na začátku roku 2023. Předvolební opatrnost a permanentní pózování pro kampaň nedovolily Fialovu kabinetu začít vládnout dřív, než se zavřou volební místnosti po prezidentských volbách.
Proto přes všechny řeči o krocení veřejných financí nepřišel „konsolidační balíček“ dřív než v květnu 2023, takže jeho nepříjemné efekty neomylně naběhly v letech 2024 a 2025.
Do této kategorie patří i jeden zajímavý paradox. Když Putin zaútočil na Kyjev, neváhal Fiala ani jeho ministři ani sekundu a zvolili si stranu. V domácí politice je ale doprovázela opatrnost, snaha vyhovět všem a nikoho nenaštvat. Což se samozřejmě nepovedlo, naopak - opozice vládu stejně trhala na kusy a voliči vládních stran byli naštvaní z opatrnosti, polovičatosti a malé odvahy ke slibovaným systémovým a reformním krokům.
Důsledkem toho, že se Fialův kabinet bál zaujmout jasnější politickou pozici, byla i pomalá a zmatená reakce na energetickou krizi. Vláda se nejprve „pravicově“ snažila dělat co nejméně, aby si poradil trh, ale pak zpanikařila a začala dělat všechno najednou. Opožděné cenové stropy, absurdní konstrukce windfall tax, kropení republiky necílenou pomocí.
Když už některé ministry a vládní poslance přepadla touha se ideově vymezit, končilo to trapnými a marnými sněmovními střety o divoké a nedohodnuté pozměňovací návrhy, jako byly výpověď bez udání důvodu nebo zdravotnické nadstandardy.
Samostatné kapitoly v knize vládních hříchů by si zasloužilo zcela zanedbané školství (a věda) a přístup k sestavování státních rozpočtů.
Nejobecněji řečeno byl Fialův kabinet vládou zklamaných očekávání. Ta byla vybuzena nerealistickými sliby v předvolební kampani, ale i po volbách tím, jak tvrdošíjně premiér Fiala na svých slibech trval, i když zcela jistě věděl, že je nenaplní. Z toho se pak zrodilo lhaní o tom, že se nebudou zvyšovat daně a nebude se sahat na věk odchodu do důchodu. Vláda nevyužila ani příležitost vymluvit se na válku na Ukrajině a přehodnotit svá velkohubá prohlášení. Že to Fiala dnes zpětně vyhodnocuje jako chybu, není moc platné.
Určitě ale neplatí, že by Fialova vláda byla tím nejhorším, co republiku od listopadu 1989 potkalo, jak s oblibou říkají její oponenti. Vlastně to byla docela normální, nad poměry stabilní vláda s úspěchy i chybami. A sem tam s nějakým skandálem, ať už šlo o Dozimetr nebo závěrečnou bitcoinovou kauzu, která se – zaslouženě – stala posledním hřebíkem do rakve nadějí na obhajobu mandátu.
Bylo to náročné volební období, ale stav země na jeho konci není nijak tragický a nabízí nastupující garnituře obstojné startovní pozice k cestě vpřed. Jak je využije, uvidíme. Sliby jsou opět velkohubé a očekávání části společnosti opět veliká.
