Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Petr Fiala na předvolebním setkání v Ostravě znovu otevřel debatu, kterou před dvěma měsíci rozpoutala investigace Apoleny Rychlíkové z Pagenotfound. Bránil se zjištění, že jako premiér si udržel částečný úvazek na Masarykově univerzitě – ne „malinký“, jak tvrdí, ale pětinový, odpovídající osmi hodinám týdně. Za tři a půl roku si na této pozici vydělal téměř milion korun.
Jde tu skutečně o peníze? Sotva. Milion za více než tři roky není částka, která by premiéra motivovala k dvojí kariéře. Problém tkví jinde – v otázce symboliky a veřejného vnímání nejvyšší exekutivní funkce.
Funkci premiéra tradičně chápeme jako absolutní závazek. Není to práce ohraničená úředními hodinami, ale role, která „požírá“ celého člověka. Proto má premiér výjimečné podmínky – od auta s majáčkem po bezpečnostní detaily. Ne proto, aby mu zbyl čas na jiné aktivity, ale aby mohl maximálně efektivně sloužit zemi.
Jinými slovy: když vás na D1 mijejí dvě černá auta s modrými majáčky, máte si spokojeně říct: „Hele, někdo z vlády jede řešit důležité věci pro stát!“, a nikoli: „Pan Fiala jede do Brna na schůzi katedry.“
Fialovi zastánci říkají, že kritika premiéra za akademické angažmá vyrůstá z malosti a závisti. Jenže to je laciný argument. Spíš má pravdu Miroslav Kalousek, který s ostrostí svou vlastní říká, že se kritici Fialova angažmá na univerzitě museli „zbláznit“, protože předávat mladým lidem své zkušenosti je pro politika v podstatě povinnost. Nelze nesouhlasit.
Jenže realita je prozaičtější. Fiala již nevyučuje v klasickém slova smyslu. Podle dostupných informací se věnuje především doktorandům, které převzal před nástupem do úřadu, a podílí se na „koncepčních otázkách rozvoje katedry“. Tento eufemismus zakrývá podstatnou otázku: kdy naposledy vedl seminář nebo přednášel studentům?
Pokud by Fiala pravidelně vyučoval, vedl diskuse se studenty nebo se účastnil akademického života, málokdo by namítal. Takové aktivity by skutečně mohly obohacovat jeho politické působení. Jenže o ničem takovém nevíme. Místo toho máme formální pozici s nejasnou náplní.
Fiala často odkazuje na nizozemského expremiéra (a dnes šéfa NATO) Marka Rutteho, který skutečně během čtrnáctiletého mandátu učil. Srovnání je však zavádějící v klíčovém detailu: Rutte vyučoval jednu hodinu týdně na střední škole, zdarma a jezdil tam na kole. Byla to součást jeho tváře „obyčejného člověka“ udržujícího kontakt s každodenní realitou.
Fialův případ je jiný. Nejde o hodinu týdně s teenagery, ale o prestižní univerzitní pozici s finanční odměnou při nejasné pracovní náplni. Kde Rutte budoval most k občanům, tam Fiala spíše pěstuje akademickou image.
Právně je Fialovo jednání bezproblémové. Zákon o střetu zájmů výslovně vyjímá pedagogickou činnost z omezujících ustanovení. Podobně postupovali i ministři Bek a Válek, kteří si ponechali zkrácené úvazky na svých univerzitách.
Etická rovina je složitější. Nejde o korupci ani zneužití moci, ale o otázku priorit a symboliky. Veřejnost očekává od premiéra nejen kompetenci, ale i určitou míru sebezřeknutí – pocit, že státnická funkce je pro něj dostatečnou životní výzvou.
Fiala může situaci vyřešit třemi způsoby.
První: transparentně vysvětlit, co konkrétně na univerzitě dělá, kdy a jak. Pokud skutečně přispívá k akademickému životu způsobem slučitelným s premiérskou funkcí, ať to prokáže.
Druhý: redefinovat svou roli směrem k aktivnější pedagogické činnosti – občasné přednášky, diskuse se studenty, veřejné akademické vystoupení. To by legitimizovalo jak pozici, tak odměnu.
Třetí: uznat, že kombinace není udržitelná, a akademickou pozici pozastavit do konce mandátu. A dokážu si představit, že peníze obdržené v rámci úvazku dá univerzitě zpět jako dar, který bude využit třeba na financování nějakého doktorandského výzkumu. Tím by premiér dokonale vyvrátil podezření, že své angažmá vnímal jako „vedlejšák“.
Pro Fialovy politické odpůrce je kauza dalším nástrojem kritiky. Pro ty, kdo sdílejí jeho prozápadní orientaci, je to nepříjemné a nešťastné, v předvolebním období dvojnásob.
Skutečným problémem však není ani jedna z těchto perspektiv, ale Fialovo nepochopení symbolické dimenze jeho funkce. Premiér, kterého voliči vnímali jako rozvážného a konsenzuálního politika, přidal ve své obhajobě na hlasitosti a razantnosti (podívejte se na video, které sdílí Spolu na sociálních sítích). Avšak muže s charismatem a vizí to z něj neudělalo.
Čím hlasitěji se brání, tím více odhaluje neporozumění vlastní roli. Ve chvíli, kdy čelí bezprecedentním výzvám – od energetické krize po geopolitické turbulence –, by měl věnovat veškerou energii řízení země.
Kauza tak není skandálem ve smyslu porušení pravidel, ale selháním ve smyslu politické intuice. A možná právě to je ještě horší. Fiala selhává jako politik i politolog, byť s „malinkým“ úvazkem.
