Článek
V návrhu rozpočtu najdeme mimo jiné také úspory škrtáním projektů zahraniční a rozvojové pomoci na Ministerstvu zahraničí o desítky procent. Argumentace vyvolává klamný pocit, že jde o prostředky, které stát „rozdává“ humanitárním a nevládním organizacím, jako by to byly jakési dary či dotace na jejich činnost.
To je zásadní omyl. Řešením problémů v místě jejich vzniku totiž snižujeme riziko, že jejich následky budou dopadat na nás.
Typickým příkladem je migrace. Tu nelze plně zastavit až na evropských hranicích. I proto, že je spojena s velkými finančními výnosy a organizovaným zločinem pašování lidí. V chudých regionem a zemích Afriky se celé vesnice skládají na vybrané silné muže, aby se dostali přes Saharu až do Středozemí a zaplatili si transfer do Evropy. Je proto lepší rozvíjet a investovat do místní ekonomiky, komunit či škol.
Jinou kategorií migrujících jsou váleční uprchlíci. Jde mimo jiné také o nástroj hybridní války, jak ukázalo záměrné ruské rozbombardování Sýrie v letech 2014-15, včetně použití chemických zbraní. Následný vývoj směrem ke vzniku Islámského státu po válce v Sýrii a Iráku, přinesl kromě silných migračních vln také radikalizaci muslimských komunit v Evropě a terorismus.
Pokud se nepodaří včas stabilizovat místní poměry prostřednictvím rozvojové pomoci, může situace přerůst do fáze, kdy je nutné nasazení vojenských prostředků. To obvykle vede k dalšímu prohloubení humanitární krize a následně k nákladné poválečné rekonstrukci. Celkové výdaje pak mnohonásobně převyšují částky, které by byly potřeba na včasnou humanitární a rozvojovou podporu.
Příkladem může být Afghánistán: Po sovětské invazi a následné válce, v níž mudžáhidové s podporou USA Moskvu porazili, byla mezinárodní pomoc ukončena. Mocenské vakuum pak přispělo k nástupu Tálibánu a působení Al-Káidy. Důsledky známe.
Vypukne-li kdekoliv válka kvůli vojenskou agresi, jako v případě napadení Ukrajiny Ruskem, tak pokud se nehodláme angažovat vojensky, musíme počítat se značnou humanitární pomocí - jak válečným uprchlíkům, tak přímo obyvatelům napadené země. Když bychom pomoc Ukrajině omezili, lze očekávat zesílení uprchlické vlny směrem do Evropy, a tedy i k nám.
Zastavit pomoc ve školách, umožňujících rodinám setrvat na Ukrajině, tak jak to chce udělat ministr zahraničí Petr Macinka (Motoristé), je porušením právě této logiky.
Česká republika - žádaný partner
Evropa je bohatá, bezpečná, prosperující, sociální a právně vyspělá, a proto je samozřejmě nejatraktivnější destinací migrace i jejího zneužívání. Vzhledem k migračním trasám je zasažení legální i nelegální migrací v Evropě nerovnoměrné a vyžaduje hledání společného postupu, jinak bude evropský společný prostor svobody pohybu postupně zničen.
Na podpoře naší pomoci ukrajinským uprchlíkům, ale i zbrojní a humanitární pomoci Ukrajině od dalších členských států EU, jsme viděli a vidíme, jaký to má smysl. Pokud v této situaci obrátíme, zastavíme svou rozvojovou pomoc, odmítneme finanční či jinou pomoc migrací zasaženým zemím ve středomořské oblasti, vymstí se nám to. Byla by to cesta k oslabení nebo zničení EU.
Česká republika je i vzhledem k tomu, že nemá koloniální minulost, v rozvojové pomoci žádaný a atraktivní partner. Má předpoklady využívat i silné unijní finanční nástroje a zdroje, podpořit v tom vlastní podniky i neziskové organizace. Disponujeme taká kvalifikovanými pracovníky ve všech vrstvách pomoci. Tuzemské rozvojové a humanitární organizace jsou žádanými partnery realizace programů jak unijních, tak dalších států.
Do těchto aktivit se totiž zapojují i organizace a země mimo EU jako Velká Británie či Švýcarsko. Také ale významní privátní donoři, církevní charity nebo výzkumné a vědecké instituce. Z českých jmenujme například Ústav organické chemie a biochemie Akademie věd, který pravidelně nepožaduje poplatky za svůj původní lék na HIV. Celkově zde jde o obrovskou částku de facto humanitární pomoci. Důsledky šíření viru HIV jsou nadále zejména v Africe velmi vážným humanitárním problémem.
Jedna z klíčových předností evropských zemí a zejména Evropské unie v očích příjemců pomoci, například v Africe nebo Jižní Americe je, že na rozdíl od Číny nebo Ruska, případně islámských zemí jako Turecko, Katar a dalších, nepodmiňují svou rozvojovou a humanitární pomoc politickými požadavky nebo chamtivým tlakem na přírodní zdroje.
Naše historická zkušenost
Paradoxem české diskuze je, že disponujeme zkušenostmi s přechodem od nedemokratického systému k právnímu a svobodnému státu. Jde o atraktivní „komoditu“, kterou jsme se jen pomalu naučili zapojovat do své zahraniční a rozvojové pomoci.
Praha je vnímána jako jedno z center, kde se o demokracii a kvalitě poměrů diskutuje na významných konferencích (např. Havlem iniciované Forum 2000), ale rovněž v rovině praktických rozvojových politik. A paradoxem je, že se o těchto našich kvalitách a kapacitách málo bavíme my sami v utváření své mezinárodní pozice a zahraničních aktivit.
Ve světle výše uvedeného představuje oslabení naší rozvojové a humanitární agendy v kompetencích profilových resortů skutečně vážné téma. Je zřejmé, že populistické snahy zastavit programy pomoci, včetně zásadního omezení s touto agendou spojených nevládních organizací, znamenají řezat si větev, na které mezinárodně, evropsky i historicky sedíme od pádu komunismu.
Naše historická zkušenost ukazuje, že jsme byli jako země bezpeční a úspěšní především tehdy, když naším primárním ohledem byly kvalitní vnější vztahy. Omezení solidarity a pozornosti vůči problémům tam, kde vznikají, nás naopak zpravidla významně postihlo. Diskutované škrty by tedy neměly být o vyřizování si účtů s „havlovskou politikou“, ale především o bezpečnostních a civilizačních zájmech Česka jako evropské země a právního státu.
