Článek
Místopředseda Mladé ODS Michal Stránecký v sobotu na pražském stranickém kongresu prohlásil, že právě toto setkání je v historii strany nejdůležitější hned po ustavujícím sjezdu v dubnu 1991. To asi trochu přehnal, ale nešť, podobná slova k atmosféře stranických akcí patří. „Rozhodujeme se, kam půjdeme a zda se přihlásíme k ambici vést,“ zdůvodnil své hodnocení kongresu mladý politik z Pardubicka.
Legrační shodou okolností, které souvisely s podobou programu kongresu, zazněla tato slova až několik hodin poté, co přítomní straníci zvolili svým novým předsedou exministra dopravy Martina Kupku a jeho statutárním zástupcem Tomáše Portlíka. Zda tato volba splnila kritéria rozhodnutí, kam se půjde a zda bude naplněna ambice vést, pan Stránecký ve svém projevu neupřesnil.
Ostatně s tématem vedení, lídrovství, vůdcovství či leadershipu nebyl v kongresové debatě sám. Tato slova se opakovala často. Stát v čele, to prý mají občanští demokraté „v DNA“. I to je od strany, která větší část své úctyhodné 35leté existence strávila v opozici, smělé tvrzení. Pro politickou budoucnost Česka přesto není nedůležité.
Většina delegátů – zřejmě puzena svou DNA – v projevech sepisovala spíš programové priority příští jednobarevné vlády ODS, která jako by už klepala na dveře Strakovy akademie. Aktuální otázka vůdcovství je ale pro české opoziční strany postavena přece jen trochu jinak.
Protože z různých příčin v posledních letech v české politice převládlo jakési blokové vnímání politické scény, otevřel se odchodem ANO a SPD do vládních lavic prostor na čele bloku opozičního. A o tuhle pozici se ODS aktuálně může skutečně poprat.
Kdyby se titul uděloval na základě velikostí poslaneckých klubů, měla by to ODS bez boje. Jenže lídr opozice potřebuje víc. V ideálním případě potřebuje být výrazný, viditelný, hlasitý, kompetentní, kritický a někdy také konstruktivní, přesvědčivý. Žádná ze současných opozičních stran neexceluje ve všech těchto disciplínách.
S přesvědčivostí občas umějí dobře pracovat Starostové, jistou „kraválovitost“ nebo chcete-li výtlak ve veřejném prostoru a na sociálních sítích ovládají Piráti, s kompetencí je to dost špatné napříč spektrem. Proto boj o čelo opozice není předem rozhodnutý.
Jak se do soutěže přihlásila na svém kongresu ODS? Při volbě předsedy vsadila na mírný pokrok v mezích zákona a to je ještě dost silná interpretace. Martin Kupka je přímým pokračovatelem fialovského vedení. Je to samozřejmě změna, ale opravdu hodně opatrná.
Kupka je v mnoha ohledech úspěšný politik. Ale je otázka, zda už voliči ODS nejsou trochu unaveni dvanáctiletou érou uhlazených, formálně pěkných projevů, za nimiž ovšem reálná politika silně kulhá, pokud s nimi rovnou není v přímém rozporu.
Například je pěkné, když se mluví o důležitosti kapitalismu a malého státu, ale je poněkud zvláštní, když o tom mluví člen vlády, která má na svědomí unikátní českou windfall tax. Ta nebyla ničím jiným než znárodněním části zisků jedné polostátní společnosti, navíc veřejně obchodované na kapitálovém trhu. Nemluvě o divokých daňových operacích a účetních fíglech při sestavování rozpočtů.
Často ostatně na kongresu zaznívalo, že nebyl dobrý nápad před volbami (a někdy i po nich) slibovat věci, které nešly splnit. O reálnějších slibech mluvil ve svém kandidátském projevu i Martin Kupka. Jedním dechem ale po fialovsku slíbil snížení daňové zátěže práce, aniž by se obtěžoval vysvětlit, jak by vzniklou díru ve veřejných financích zalepil. I na přímou otázku jednoho z diskutujích odpověděl jen ukrutně obecně slovy o potřebě „nového daňového systému“.
Kupkův protikandidát Radim Ivan, ačkoli na něm byla vidět nervozita z velkého publika a tíhy okamžiku, působil svěže, netradičně, trochu drze. I jeho představa deregulace a daňového odbřemenění by si zasloužila podrobnější vysvětlení a výpočet, ale byla na něm aspoň patrná ochota říkat i věci, které se Kupka říci bál - například že levnější, menší stát bude nejspíš poskytovat menší spektrum služeb.
Případnou volbou Ivana by ODS skočila do neznáma. Nikde není psáno, že jeho styl a přístup jsou tím, po čem potenciální volič ODS touží, natož že jde o zaručený recept na převzetí opozičních otěží a budoucí volební úspěch. Přesto byla celá čtvrtina delegátů ochotná to zkusit. To je na nepříliš známého mladého regionálního politika velmi solidní (a skrze zajímavou iniciativu Česko plus i odpracovaný) úspěch. Dá se mluvit o vzniku regulérní stranické frakce.
ODS se většinově rozhodla pro menší změnu. Bylo to rozhodnutí konzervativní, celé čtyři roky před dalšími sněmovními volbami možná až příliš. Delší doba volebního klidu, která Česko čeká po letošních podzimních komunálních volbách, by snad volala po odvážnější volbě.
Díky Ivanovi ale vznikl ve vnějším pozorovateli přinejmenším dojem, že ODS dosud vnitřně žije a má personální zálohy. To rozhodně nemohou říct všechny parlamentní strany.
