Článek
Post ministra kultury je bohužel již tradičně vycpávková funkce při povolebním rozdělování exekutivní moci v nové vládní koalici: Pokud strana nezvládla umístit svého nominanta na mocnější post, dostane kulturu. Pokud se někomu početně nedostává dost míst na vládě, dostane kulturu.
Je to naprosto krátkozraké nejen vůči české kultuře, ale i kvůli tomu, že právě na tomto ministerstvu se řeší čím dál důležitější agenda měnících se médií. Právě zde vymýšlí, jak má vypadat regulace na národní i unijní úrovni. Není to resort, který si v čele může dovolit amatéra.
Bohužel jsme ale v Česku. V roce 2021 vláda Petra Fialy (ODS) rozhodně popírala možnost zvyšování již dlouho zmrazených poplatků financujících Českou televizi a Český rozhlas.
Ministr kultury Martin Baxa (ODS), kterému Starostové obsadili post ministra školství, s odzbrojující jistotou zcela dezorientovaného politika ještě v polovině roku 2022 rozhodně tvrdil, že poplatky se zvyšovat nebudou. Pak obrátil a je všeobecná shoda, že ministerstvo nebylo schopno tento obrat vysvětlit nejen opozici (to se čekalo), ale ani soukromníkům a bohužel ani laické veřejnosti.
Martin Baxa byl nicméně ještě velmi způsobilým ministrem proti tomu, co nyní předvádí Oto Klempíř (za Motoristy). Zatímco Baxovi otočka trvala asi rok a pak už si stál za svým, Klempíř rotuje v tématu poplatků jako korouhvička v ostrém větru. Poté, co chvíli zastával názor, že poplatky není vhodné rušit a média veřejné služby měl za svatý grál, tak nyní zase otočil a vládní koalice ANO, SPD a Motoristé schválila konec poplatků od Nového roku 2027.
Z vládní trojice nejvýrazněji rušení poplatků chtěla SPD, v programu to mělo i ANO, nejméně poplatky vadily Motoristům. Nikdo z nich však neříká, jak dál zajistit stabilní financování obou institucí. Místo toho si pánové vymýšlí úplné absurdity: Podle Babiše by se televizi a rozhlasu přispívalo dobrovolně. To ale popírá péči řádného hospodáře, kdy necháte v provozu dva kolosy za deset miliard, ale ty dostanou v celonárodní sbírce na provoz tak asi deset milionů. Poplatky buď být mají, či nemají, nepopulární daň z příjmů či nemovitostní daň se také neplatí dobrovolně.
Ještě lepší je ale Klempíř, kterému zjevně chybí kompetentní řídící důstojník k tomuto tématu. Aktuálně zastává názor, že nezávislost ČT a ČRo nezajistí žádné poplatky, ale „odvaha managementu“. Ministr kultury bohužel nepochopil, že právě stabilní financování je to zásadní, co umožňuje managementu vůbec nějakou odvahu mít.
Příliš rychle rozmrzlá debata
To, co se v Česku v debatě o televizních a rozhlasových poplatcích děje od roku 2022, je řečeno klasikem „velký špatný“. Ministr Baxa dlouho nepochopil, že se nemusí potýkat jen s porušením vlastního slibu, ale že se chystá otevřít spoustu let zamrzlou debatu o médiích veřejné služby, protože poplatky se nezvyšovaly od roku 2005 a 2008. Naivně si myslel, že lze jen rychle obrátit a vše pod praporem obrany demokracie prohlasovat.
To se ale nestalo. Okamžitě vyhřezlo, že máme mediální zákony, které byly v 90. letech velmi povedené, ale nyní jsou naprosto obstarožní. Paragrafem o poskytování teletextu opravdu nemůžete regulovat digitální služby.
Stejně tak Baxa nezvládl prosadit rozšíření kontroly Nejvyššího kontrolního úřadu na obě mediální instituce, to by lepšímu přijetí vyšších poplatků velmi pomohlo. A nepodařilo se mu ani přesvědčit soukromníky, aby alespoň trochu kooperovali, jako tomu bylo vždy při minulých zvýšeních poplatků.
Poplatky se tedy nakonec zvýšily, ale debata o roli médií veřejné služby se bohužel posunula minimálně a omezila se na lepší či horší emotivní výkony jednotlivých lobbistů či hybridních novinářů. Mediální veřejnou službu mají nakonec vymezit nová memoranda, jak se budou obě instituce v dalších pěti letech rozvíjet, ale v tom zmatku šlo spíše o jakýsi „bypass“ místo renovace celé mediální legislativy. Znalost těchto memorand veřejností je pak prakticky nulová.
Podle Ficova mustru
Do lepší situace transakční politik Babiš ani nemohl přijít. Zvýšení poplatků bez řádného vysvětlení předchozí vládou mu nyní umožňuje o to snáze celé poplatky pohřbít. Je to velmi podobné, jako když na Slovensku demokraté v roce 2022 v Národní radě překotně zrušili poplatky s tím, že se média veřejné služby budou poměrně slušně dotovat ze státního rozpočtu. Robert Fico mocně tleskal, protože věděl, že o to snáze pak rychle ovládne zcela rozkomíhaný systém po opětovném nástupu k moci. A přesně tak se stalo.
Babiš kolonizací médií veřejné služby platil sněmovním partnerům z SPD a KSČM už v prvním premiérském mandátu, když jejich lidi umisťoval do mediálních rad. Není důvod si myslet, že to tentokrát nebude stejné, respektive ještě mnohem horší. Ale jeho rozhodnutí dostat ČT a ČRo na kolena by pro něj nemělo být tak snadné. Pokud chce podřadit jejich financování pod státní rozpočet, měl by férově říct, jaké daně lidem zvýší.
Ve Francii takto slavně prezident prosadil za potlesku veřejnosti v roce 2022 zrušení tamních poplatků, aby pak lidé byli překvapeni, že se jim náklady jen schovaly do výběru daně z přidané hodnoty. Nebo může Babiš říct, že zruší poplatky, jako to udělali v roce 2019 ve Švédsku. Pak ale musí také lidem prozradit, že při podávání daňového přiznání budou posílat jedno procento daně na média veřejné služby.
Babiš s Klempířem ale nic z toho neříkají. To může mít dva důvody. Buď se bojí lidem sdělit, že těch deset miliard jim vyskočí v nějaké jiné dani, a to mnohem méně transparentněji. Anebo žádných deset miliard do obou institucí už posílat nechtějí, protože je chtějí zničit.
Pokud tomu tak je, měli by být oba pánové donuceni to přiznat.
V ČT a ČRo jistě není vše v pořádku a můžeme se donekonečna hádat o relevanci StarDance, skladbě hostů nedělní diskuze či údajném přílišném liberalismu redaktorů. Jsou tu ale jednoznačné důkazy, že Češi jsou s oběma institucemi vcelku spokojeni: V krizích masivně ladí důvěryhodné zpravodajství a i další zákonné povinnosti asi neplní obě Česká televize a Český rozhlas tak špatně, když jsou schopny dlouhodobě konkurovat lídrům privátních médií ve sledovanosti a poslechovosti.
Škoda že se Babiš rozhodl jejich zničením zaplatit za udržení partnerů ve vládě.














