Článek
Téměř dva miliony sledujících japonského vlogera Hajata Kata jsou zvyklé na jeho vtipná videa o cestách po Číně, kde už několik let žije. Když však na svém kanále minulý rok publikoval video s ponurým obsahem, nepříjemně zaskočil nejen ty, kteří očekávali další zábavný obsah.
„Právě jsem zhlédl film o masakru v Nankingu,“ řekl na čínské platformě Tou-jin a neváhal přiblížit i jednotlivé scény filmu Dead To Rights.
„Lidé stáli v řadě podél řeky a pak začala střelba. V náručí matky plakalo miminko ve stejném věku jako moje dcera. Jeden japonský voják k ní přiběhl, popadl ji a mrštil s ní o zem.“
Temná historická kapitola, známá jako Nankingský masakr, připomíná šestitýdenní řádění japonské císařské armády po dobytí tehdejšího čínského hlavního města Nankingu v prosinci roku 1937.
Japonští vojáci tehdy vraždili civilisty a zajaté čínské vojáky a dopouštěli se rozsáhlého znásilňování, rabování a ničení města. Počet obětí je dodnes předmětem sporů.
Fotografie z roku 1937 vystavená v Muzeu odporu proti Japonsku zachycuje vojáky císařské armády, kteří se chystají popravit čínského muže v Nankingu během okupace města.
Rozsudek Tokijského tribunálu z roku 1948 hovořil o více než 200 tisících zavražděných civilistech a válečných zajatcích, oficiální odhad Pekingu na základě hodnocení Nankingského tribunálu pro válečné zločiny z roku 1947 mluví o více než 300 tisících mrtvých. Podle dostupných zdrojů bylo znásilněno přibližně 20 tisíc žen.
Událost sice patří k největším japonským válečným zločinům v Číně, ale také k nejcitlivějším sporům o interpretaci historie.
Také pod Katoovým videem dle BBC vyčnívaly komentáře lidí, kteří masakr v Nankingu popírali – od jeho existence až po závažnost. Nejvíc lajků si nakonec vysloužil komentář citující ikonickou větu z filmu Dead To Rights, kterou pronesl čínský civilista k japonskému vojákovi: „Nejsme přátelé. Nikdy jsme jimi nebyli.“
Ambivalentní vztah k vlastní historii se zrcadlí i ve státních institucích. V posledních dnech se do médií dostala kritika japonského Muzea atomové bomby v Nagasaki kvůli tomu, že nahradilo výraz „masakr v Nankingu“ slovem „incident“.
Mezi další změny oznámené muzeem patří popis útoku císařského Japonska na Čínu jako „invaze“ místo „agrese“, informovala v pátek japonská televizní stanice NCC.
„Přepisují historii,“ řekl pro SCMP Judži Hosaka, profesor politologie na Korejské univerzitě v Sedžongu. „Kampaň za revizi historie sahá až do roku 1993, kdy tehdejší šéf kabinetu Jóhei Kono vydal takzvané Konoovo prohlášení a dospěl k závěru, že japonská armáda během války nutila ženy pracovat ve vojenských nevěstincích,“ uvedl.
Prohlášení z roku 1993 rozzuřilo japonskou krajní pravici, která se okamžitě „rozhodla přepsat svou verzi historie války v Tichomoří a vytvořit falešnou historii“.
Podle citovaného odborníka tak japonští žáci kvůli dlouhodobým snahám konzervativních vlád o zamlčování historických informací nevědí o desetiletí trvající koloniální expanzi v asijsko-pacifickém regionu ani o následném vypuknutí druhé světové války.
Vláda dle něj „zkreslila historii tak, aby odpovídala jejímu pohledu“. „A pokud se podíváte na televizi, nenajdete tam žádné historické seriály z té doby, které by nabízely alternativní pohled,“ řekl Hosaka. „Většina Japonců to neví, a pro vládu je tak snazší je ovládat.“
Na Japonsko se za tento přístup snáší kritika i z jiných zemí, ale to dle Hosaky akorát mnohé přesvědčilo, že jde o propagandu zaměřenou na poškození jejich národa.
Součástí týmu vedoucího revizionistickou kampaň byl i Masamicu Watanabe. Ten minulý rok během setkání s představiteli muzea uvedl: „Neexistují žádné důkazy. Je to výmysl.“
Někteří členové rady protestovali s tím, že tragédii jaderného bombardování Nagasaki je nutné zasadit do kontextu. Watanabeho skupina však později pro deník Asahi uvedla, že „zařízení, jehož účelem je sdělit poselství, že jaderné zbraně se nikdy nesmí použít, nemusí zahrnovat exponáty o historii japonské armády“.
Aktuální spor kolem přejmenování Nankingského masakru na „incident“ v muzeu v Nagasaki není v Japonsku ojedinělý. Podobné kontroverze se v minulosti opakovaně objevovaly především kolem školních učebnic, v nichž se nacionalističtí autoři a konzervativní politici snažili zmírnit formulace o japonské válečné agresi v Číně.
Výraznou roli sehrály i učebnice spojené s nacionalistickou skupinou Cukurukai, kritizované například za zlehčování takzvaných comfort women, tedy žen nucených k sexuálnímu otroctví pro japonskou armádu.
Revizionistické postoje se ale neomezily jen na vzdělávání – v roce 2012 například starosta Nagoje Takaši Kawamura veřejně zpochybnil rozsah masakru, hotelový řetězec APA čelil kritice kvůli knihám umístěným v hotelových pokojích popírajícím nankingské zločiny a podobné výroky zaznívaly i od některých veřejně vlivných osobností.
Z Mezinárodního centra míru v Ósace po renovaci v roce 2015 zmizely veškeré zmínky o agresivních činech spáchaných Japonskem. V prefektuře Gunma byl loni demontován památník v městském parku věnovaný korejským dělníkům zabitým během války.
Spor se tak nevede pouze o samotná historická fakta, ale také o jazyk, kterým jsou popisována, tedy zda bude masakr označen jako jeden z nejzávažnějších japonských válečných zločinů, nebo rozmělněn do zdánlivě neutrálního „incidentu“.
Podle ředitele katedry asijských studií na tokijské pobočce Temple University Jeffa Kingstona si tím „Japonsko dělá ostudu“.
„To vše je součástí plánu revizionistů bagatelizovat a minimalizovat to, co Japonsko způsobilo zbytku Asie během takzvaného osvobozeneckého boje proti evropským koloniálním mocnostem,“ řekl Jeff Kingston. „Když se mluví o ‚incidentu‘ v Nankingu, jde o eufemistický výraz pro desítky tisíc čínských civilistů, které japonská armáda shromáždila a prostě povraždila,“ dodal. „Revizionisté to chtějí zamlčet.“
Upozornil také na fakt, že Čína se nezdráhá hrát na historickou kartu, když se jí to hodí.
„Japonsko si stěžuje, že Čína a Jižní Korea ho neustále tlučou na kovadlině historie, a to je pravda. Ale japonští revizionisté jim prostě pořád podávají kladivo, kterým to mohou dělat,“ dodal.
