Hlavní obsah

Nankingský masakr. Hrůza může kdykoli vtrhnout do ulic našeho světa

Foto: Profimedia.cz

Nankingský masakr: Událost obestřená mlhou ideologie a politiky. Nankingský masakr: Záhada, jak je možné, že jsou toho lidé vůbec schopni.

Reklama

13. 12. 2021 13:22

Jedno z největších válečných zvěrstev v dějinách. Jedno z největších masových znásilňování žen. Předzvěst druhé světové války, přesto o ní běžný Evropan zpravidla neví téměř nic. Nankingský masakr začal 13. prosince 1937.

Článek

Začněme text netypicky jistým varováním. Jeho autor se čtenářům omlouvá za uvádění znepokojujících detailů. Snad ale má smysl je připomenout. Proto, že nejsou běžně známy. A především proto, že se to vše stalo relativně nedávno.

„Stála tam žena s dítětem na pravém rameni… a s druhým na levém rameni. Bodli jsme je a zabili. Nabodli jsme je jako brambory na špíz. Říkal jsem si tehdy, je to teprve měsíc, co jsem opustil domov. A po třiceti dnech vraždím lidi – bez jakékoli lítosti,“ zapsal si do deníku japonský voják Shiro Azuma, který se účastnil „nankingského masakru“.

Svoje vzpomínky zveřejnil v roce 1987. Přiznává v nich, že zavraždil 37 dětí, žen a starých lidí. A lituje toho.

Tehdy sám sebe překvapil: Jak to, že mi vraždění jde tak snadno? Jsem to ještě já, třicet dnů z domova, takový obyčejný japonský kluk? Nevím. Nabodnu je… A pak další.

Shiro Azuma bezbranných civilistů zabil 37. Ostatní „japonští kluci“ a vojáci jich během osmi týdnů znásilnili, umučili a zavraždili možná i víc než 300 tisíc.

A pak, ti kteří přežili další válečné hrůzy, vpluli do doby japonského hospodářského zázraku. Stali se občany náhle zrozené demokracie, spojenci západních vítězů.

Stačilo nějakých deset let.

Božské vtělení

„Mohli jsme je zabíjet, protože jsme jimi opovrhovali. Nepřiznávali jsme jim lidská práva,“ vzpomínal Shiro Azuma.

Japonci v Nankingu zabíjeli „podlidi“.

A tak řešili spíš praktické problémy. Jeden voják popisuje: „Od začátku války jsem ještě nikomu hlavu neusekl. Tak jsem si půjčil seržantův meč a zkusil jsem useknout hlavu spícímu zajatci, ale povedlo se mi odseknout jen půlku hlavy. Stínání hlav není jednoduché. Zajatci potom začali křičet a všichni se postavili… Museli jsme začít střílet. Po chvíli leželo všech 5000 zajatců na zemi. Pak jsme použili bajonety a probodávali jsme těla, kdyby někdo zůstal naživu. Na své zbrani jsem bajonet neměl, půjčil jsem si ho od kamaráda a probodl více než třicet těl. Druhý den ráno mě ruce bolely tak, že jsem je sotva mohl zvednout.“

Japonsko vyhlásilo nezávislost v roce 1868. A v témže roce začala jeho koloniální expanze opřená o ideologii nadřazené čisté rasy, národa vedeného císařem, který je následníkem bohů. Oslavy císařského kultu vyvrcholily při korunovaci císaře Hirohita v roce 1926. Během bombastických obřadů byl Hirohito prohlášen vtěleným božstvem.

Už na začátku 20. století se Japonsko stalo první asijskou velmocí. Ve válkách s Čínou a Ruskem získalo Koreu, Tchaj-wan a část Sachalinu.

Nestačilo to.

V rámci druhé čínsko-japonské války obklíčila japonská armáda tehdejší hlavní čínské město Nanking. A 13. prosince 1937 vtrhli japonští vojáci do města. Jako vždy zaštítěni božským císařem a vědomím vlastní čisté krve.

Nankingský masakr na dobových fotografiích:

+4

Masakr

Proč masakr Nankingu ještě vůbec připomínat? Řádění křižáků v Jeruzalémě nebo Turků při dobývání evropských měst v 16. a 17. století nám může připadat jako z jiného světa. Ale Nanking a druhá světová válka jsou nepochybně součástí našeho světa.

Jsou obrazem toho, na jak křehkých základech je vystavěn. Svědčí o tom, nakolik do jeho ulic může vtrhnout nelidskost a hrůza, o nichž si jeho obyvatelé mysleli, že se jich už netýká; nemůže se jich dotknout.

Historici se neshodnou, kolik bylo obětí nankingského masakru. Není jisté, kolik lidí ve chvíli japonského vpádu ve městě bylo. Stálé obyvatele doplňovali lidé, kteří prchali před postupující japonskou armádou.

Nikdo už také nezjistí, kolik mrtvých těl odnesl proud řeky Jang-c'-ťiang. Bylo jich 150 tisíc?

A kolik bylo znásilněných žen? 20 tisíc, nebo 80 tisíc? A není to vlastně jedno? Je 20 tisíc málo?

Japonci znásilňovali dívky i stařeny, na věku nezáleželo. Každou třeba 15 mužů. Znásilňovali je před očima rodiny, nebo nutili členy rodiny, aby se připojili. Otec musel znásilnit svoji dceru. Pak je všechny zabili. Část žen odvlekli, aby jim sloužily jako prostitutky.

Japonci lidi zaživa upalovali, zaživa je pohřbívali, cvičili na nich útoky bodákem, experimentovali s bakteriemi moru, nechali je roztrhat psy, za špičku jazyka je zavěšovali na železné háky…

Kolik bylo obětí? 250 tisíc? Víc než 400 tisíc? Není to jedno?

Japonci nabodávali na bodáky malé děti a ještě živé je házeli do hrnců s vařící vodou.

Je to náš svět?

Dějiny

3. května 1946 byl zahájen Tokijský proces, soud s japonskými válečnými zločinci. Trval dva a půl roku a soudil 28 japonských velitelů a politiků.

Za hlavního viníka označil velitele armády Iwane Macuie, který dostal trest smrti.

Císař Hirohito získal od vítězných spojenců imunitu a před soud vůbec nepředstoupil. Musel se ale zříct svého božství, prohlásit, že je člověkem a popřít myšlenku, že japonský národ je předurčen vládnout celému světu.

Speciální proces se konal v samotném Nankingu. I tady padlo několik trestů smrti – popraven byl velitel armádní divize, která ve městě operovala, a dva důstojníci, již soutěžili ve stínání hlav zajatců.

Procesy skončily v roce 1948. A pak… Pak minulost překryla aktuální politická situace.

V roce 1949 zvítězili v Číně komunisté. Tchaj-wan jejich vládu neuznal a od pevninské Číny se odtrhl. Čína i Tchaj-wan usilovaly o dobré vztahy s Japonskem a nepožadovaly válečné reparace.

V pohledu čínských komunistů byla minulost navíc jen předehrou k jejich vítězství. A minulé problémy a tragédie byly důsledkem neschopnosti jejich předchůdců. Japonci hráli okrajovou roli.

A Američané náhle viděli v Japoncích důležitého nenahraditelného spojence, který se v Asii může postavit komunistickému vlivu. Jen přihlíželi tomu, jak se v Japonsku k moci dostává tatáž garnitura politiků a podnikatelů, která vedla zemi do druhé světové války.

Výsledek? Nankingský masakr jakoby v Japonsku přestal existovat. Byl to stále více takzvaný „nankingský masakr“ nebo nankingský incident. Pomlouvačná kampaň Číny proti Japonsku.

Z pohledu japonských politiků, loajálních historiků a autorů učebnic buď vůbec k ničemu nedošlo, nebo to byl incident, jehož rozsah se vůbec nedá srovnávat s pomluvami Číňanů.

Dějiny a politika. Poznáváte?

Náš svět.

Podívejte se do Památníku obětí masakru v Nankingu

+11

Paměť

Její prarodiče uprchli z Nankingu jen několik týdnů před japonským vpádem. Její rodiče, oba univerzitní profesoři, emigrovali do Spojených států, kde se narodila. A vyprávěli jí o Nankingu.

„Bylo pro mě těžké si to jen představit. Ty příběhy mi připadaly mytické – lidé rozsekávaní na kousky, voda v řece Jang-c'-ťiang rudá od krve…“ popisuje Iris Chang, autorka The Rape of Nanking. Knihy, která se ve Spojených státech stala bestsellerem a pro mnohé po desetiletích zapomínání znovu „objevila“ nankingský masakr.

Jako studentka Iris Chang v místní knihovně v Illinois zjistila, že o událostech v Nankingu neexistuje žádná kniha. V roce 1997 vyšla ta její. Od masakru uplynulo 60 let.

„Psala jsem ve vzteku. Chtěla jsem, aby se lidé dozvěděli, co se tam tehdy stalo,“ připomíná Iris Chang.

Autorka procházela zápisky a deníky vojáků, s některými japonskými vojáky si i dopisovala a získala jejich výpovědi, strávila více než měsíc v Nankingu a mluvila s přeživšími svědky masakru. To byly pro ni nejtěžší chvíle: „Chtěla jsem plakat, ale nemohla jsem. Dostala jsem se do bodu, kdy už ve mně žádné slzy nebyly.“

Iris Chang četla i deníky Johna Rabeho, německého podnikatele, který společně s několika dalšími západními podnikateli a misionáři zachránil přes 200 tisíc obyvatel Nankingu. Rabe a jeho kolegové neuprchli před japonským útokem z města a zřídili v jeho západní části „bezpečnostní zónu“. V ní poskytli přístřeší a ochranu čínským civilistům. Japonci status zóny více méně respektovali. I proto, že John Rabe byl Němec a člen NSDAP. Spojenec.

Je to paradox nankingského masakru: John Rabe první civilisty zachránil tím, že vyvěsil nacistickou vlajku. Před japonským běsněním civilisty zachránil hákový kříž.

Náš svět?

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované