Článek
Nová vláda ještě nevznikla, ale jinak se nám sezona rozjíždí celkem svižně.
Andrej Babiš strávil ve čtvrtek večer ve Sněmovně dvě hodiny, aby nám poněkud roztěkaným způsobem řekl svůj „politický příběh“, pochlubil se účastí na sedmdesátinách Václava Havla, o kterém v soukromí zásadně mluví svým typicky přímočarým způsobem, a oznámil, že v roce 2013 při povodních vybudoval zeď kolem pražské zoo. Nebo něco takového. Zbytek času pak věnoval výhrůžkám všem nepřátelům a sebedojímání se. Takže v podstatě starý dobrý cynický Babiš - jen znovu před branami Strakovy akademie.
Šťastné slovo
Pravidelná sobotní glosa Jindřicha Šídla o věcech, které hýbou politikou a společností a kterých jste si třeba nevšimli, nebo nechtěli všimnout. Nové Šťastné slovo můžete už v pátek dostat přímo do své e-mailové schránky v rámci newsletteru Šťastný oběžník, kde také najdete další zajímavé čtení a novinky od týmu Šťastného pondělí. Přihlaste se k odběru!
Nový předseda Sněmovny Tomio Okamura poté, co splnil svůj nejdůležitější úkol a sundal z budovy na Malé Straně ukrajinskou vlajku, usoudil, že na svůj první zahraniční výjezd do Bratislavy vezme pouze poslance nastupující vládní koalice, a vzápětí zatrhnul - kvůli úsporám, pochopitelně - cestu dvou poslanců na parlamentní shromáždění NATO, aby si to vzápětí rozmyslel.
A do toho na nás z hlubin internetu vypadávají další videa, v nichž potenciální členové příští vlády Petr Macinka a Filip Turek vypočítávají, komu všemu je třeba „šlápnout do ksichtu“. Vypadá to jako záznam z uvolněného večírku na univerzitních kolejích, jaký jsme zažili všichni. Trochu problém je, že Macinkovi je 47, Turkovi 40 a vážně se tváří, že mají ambice řídit stát - a co víc, že tohle je způsob, jaký je k podílu na moci přivedl.
Kdo by chtěl tak nějak ve zkratce odpověď na otázku, jak budou vypadat následující čtyři roky, minulý týden mu ji nabídl. Tohle je Česko nejbližších let. Jak jsme se sem dostali? Výsledek svobodných voleb, samozřejmě, ale s tím si nevystačíme.
Potíž české politiky spočívá v tom, že v ní mají vznikat vládní většiny podle poměrného volebního systému vyžadujícího zvýšenou schopnost kompromisu, který v podstatě nikoho úplně neuspokojí, ale zase dokáže aspoň trochu obrušovat hrany. Už třetí volební období se ale pohybujeme v situaci, kdy o ní její aktéři i velká část voličstva uvažuje, jako kdybychom žili v systému většinovém, v němž spolu soupeří dva nesmiřitelné bloky, jejichž hranice jsou neprostupné.
Výsledkem je vznik této skutečně bizarní koalice, postavené mimo jiné na zajištění vzájemné imunity, hlasech otevřeně proruských volných radikálů nazývajících Ukrajinu, na jejíž straně nová vláda deklarativně stojí, „nacistickým režimem“ a v neposlední řadě pak třeba také na rozvádějící se manžele ze dvou různých stran, kteří na sebe navzájem veřejně udávají, kdo komu kolik dluží na výživném. Což by člověk s minimální mírou taktu měl tendenci přejít jako čistě osobní věc zúčastněných, pokud by to ovšem nezveřejňovali v oficiálních sněmovních dokumentech.
Moc přebírá spojenectví, v němž mohou všichni zúčastnění ukázat to nejhorší, co se v nich skrývá, aniž by se museli obávat, že by je někdo korigoval. Tady je povoleno jet na plný plyn a každý si ve vzájemném objetí může řešit to, co ho zrovna aktuálně nejvíc zajímá: Babiš budoucnost svého byznysu, Okamura totéž, jen v menším.
Oba k tomu přidávají ještě tu nejsilnější motivaci: touhu po pomstě. Babiš to celkem bez obalu řekl ve sněmovním projevu: Patnáct let jste všichni proti, teď přichází čas zúčtování. Okamura zase v nové roli touží po společenské satisfakci za léta, kdy plnil roli vysmívaného outsidera, který patří do kouta, takže bude Babišovi tolerovat úplně cokoliv. Možná dokonce občas poradí, na koho se zapomnělo. No a Motoristé si zjevně chtějí užít ještě jeden večírek pro tuhle partu.
Česká demokracie už vydržela ledacos: opoziční smlouvu i deset let Miloše Zemana v Lánech. Přežije i tuhle sestavu. A vzhledem k tomu, co už stačila za necelé dva měsíce svého spojenectví předvést, budeme považovat každý normální a racionální krok, kterého se taky možná dopustí, za důvod k radosti a dokonce i optimismu, že to přece nemusí být tak strašné.
Budou to čtyři perné roky, nejspíš ty nejpernější, jaké pamatujeme.
