Článek
Státní rozpočet na letošní rok podepíše prezident Petr Pavel v pátek. Slíbil to premiérovi Andreji Babišovi (ANO) na společném jednání na Pražském hradě. Nechtěl dál komplikovat fungování státu, protože proti koaliční většině by stejně ničeho nedosáhl.
Platí to i v otázce obranných výdajů, kde byly jeho výhrady – z oprávněných důvodů – největší. Armádní rozpočet zůstává na hraně spojeneckých závazků, v optice NATO je bohužel výrazně pod ní. Napravit to půjde až v rozpočtu pro rok 2027.
U něj už se nepůjde vymlouvat, že byly volby a málo času. Babiš ale bude muset nejdřív chtít. Někdo mu bude muset vysvětlit, jak fungují procenta. Buď to neví, nebo předstírá, že neví.
„Diskutovali jsme, jakým způsobem se procenta vykazují,“ poznamenal po schůzce prezident. Nepochodil. I když tomu, jak lze obranné výdaje vykazovat, bylo podle Pavla na schůzce věnováno nejvíc času. V čem je tedy zakopaný pes?
Babiš si prostě řekl, že nebude na obranu dávat víc, než je absolutně nutné. Používá k tomu argument, že si nová vláda musí nejdříve „udělat pořádek“ v armádních zakázkách. To by ještě šlo pochopit. Jakmile ale přejde do roviny číselného zdůvodňování, začíná mučivá nelogičnost nebo demagogie.
NATO dvojku nevidí
Státy NATO mají notoricky známou dohodu, že na obranu vynakládají ročně minimálně dvě procenta hrubého domácího produktu. To je od roku 2023 i v českém zákoně. Loni přibyl v NATO nový závazek, a to, že do roku 2035 dojde všude ke zvýšení na pět procent.
Polsko v NATO vede a už je na 4,5 procentech, pobaltské státy jsou v závěsu na úrovni kolem čtyř procent. Česko je podle posledních tabulek NATO naopak třetí od konce. Proto Fialova vláda přišla s iniciativou tyto výdaje postupně zvedat a do letošního rozpočtu v jeho první verzi před volbami navrhla pro obranu rekordních 2,35 procenta HDP.
Babiš s Tomiem Okamurou část těchto peněz seškrtali na úroveň, která má odpovídat 2,1 procenta HDP. Háček je v tom, že v obou číslech je velké množství balastu, který zas tak moc s obranou nesouvisí. Podíl výdajů na infrastrukturu máme podle posledních tabulek NATO ze všech nejvyšší.
Babiš dnes po schůzce s prezidentem zopakoval, že mu to nevadí. Prý je v pořádku vnímat obranu v širším pojetí, včetně obranných položek v jiných rozpočtových kapitolách nebo v rozpočtech krajů. Což ovšem naráží na výklad jiné instituce, která má hodnocení těchto parametrů posuzovat – Národní rozpočtové rady. Ta funguje nezávisle na vládě a minulý týden znovu upozornila, že rozhodující výdaje Ministerstva obrany čítají letos jen 1,73 procenta HDP.
Deklarovaných 2,1 procenta je nahnáno tím, že (stejně jako předtím Fialova vláda) se započetlo 20 miliard z dopravních investic a jiné podobné věci, kde je souvislost s obranou jen vzdálená. Babiš tento týden ve Sněmovně mluvil analogicky o tom, že „se domluvíme“ a příště do obrany vykážeme třeba novou nemocnici, bude-li mít pod sebou kryt civilní obrany.
Takové stavby ale NATO – podle výkladu rozpočtové rady – uzná jen do té míry, kam sahají extra požadavky vojáků. Dodatečné peníze na kryt ano, ale ne celou nemocnici. Jak se přesvědčila třeba Itálie, když zkoušela NATO marně vnutit investici do mostu na Sicílii.
Rozpočtová rada zjevně ví, o čem mluví. Číslo 1,7 procenta vypíchl i americký velvyslanec USA při NATO Matthew Whitaker, když veřejně kritizoval tento týden Česko za to, že závazky neplní. V Rusku se o tomto střetu píše tak, že Česko dalo velitelům NATO zaslouženou facku a že „demokracie zvítězila nad atlantickou solidaritou“.
Blouznění v Berlíně
S čísly to zkouší Babiš i jinak, ale stále marně. Třeba minulý týden na návštěvě u německého kancléře Friedricha Merze. V němčině ho sice na tiskové konferenci oslovoval „drahý Friedrichu“, odpovědi obou státníků k obraně ale byly plně ve stylu jeden o koze, druhý o voze.
„Já jsem se stal ministrem financí v roce 2014. Když bych vycházel z nominální hodnoty našich tehdejších výdajů a kdybych to srovnal s výdaji v roce 2025, tak to navýšení v nominální výši je čtyřnásobné. To znamená, že aktuálně investujeme do obrany čtyřnásobek oproti tomu, co jsme investovali v roce 2014,“ prohlásil mimo jiné v Berlíně Babiš.
Je jasné, kam míří, armáda se v Česku i v celé Evropě dlouho trestuhodně zanedbávala. Pro nynější diskuzi je ale toto ohlédnutí zcela irelevantní. Natož pro obhajobu děravého českého rozpočtu 2026.
Čtyřnásobný nárůst zní efektně, jenže Česko se nezavázalo utrácet „čtyřnásobek oproti minulosti“. Slíbili jsme dvě procenta HDP, závisí tedy jen na aktuálním výkonu ekonomiky. Za poslední dekádu tu proběhla inflace, která dramaticky nafoukla nominální čísla napříč celým rozpočtem. Srovnávat absolutní částky bez kontextu HDP je buď nepochopení, nebo záměrné mlžení.
Ale Babiš ještě pokračoval dál: „Já už jsem vlastně vysvětloval v roce 2019 Donaldu Trumpovi, že každá země má svoje HDP. A jestliže Německo roste jinak než české hospodářství, tak to samozřejmě znamená, že se potom budou ty výdaje v poměru k HDP a procentuálnímu růstu měnit.“
To už není jen zavádějící, to už je argumentační halucinace. Přece právě proto, že má každá země jiné HDP, existuje závazek v procentech – aby byl férový a srovnatelný. A pokud česká ekonomika v posledních letech rostla rychleji než německá, znamená to jediné: Že bychom měli výdaje na obranu zvyšovat rychleji, ne hledat důvody, proč to nejde.
Kontrast s Merzem byl v Berlíně nepřehlédnutelný. Německý kancléř na stejné tiskovce (mimochodem po jasném a opakovaném slibu stát za Ukrajinou) bez vytáček konstatoval, že Německo cílí na pět procent pro obranu „již koncem tohoto desetiletí“. A Babiš minutu poté vysvětluje, proč vlastně ani dvě procenta nejsou tak úplně podstatná.
Pátá kolona Donalda Trumpa
„Sledujeme samozřejmě více cílů. Jedním z cílů je samozřejmě zdraví našich lidí, to je pro nás prioritou. Nicméně budeme plnit i naše závazky v oblasti obrany,“ pokračoval Babiš u Merze.
Aspoň něco. Ale číselně to prostě nesedí, protože - a teď přichází berlínská pointa -: „My nemůžeme rozbít náš sociální systém, nemůžeme si dovolit financovat něco a pak zjistit, že nám budou chybět peníze na sociální výdaje a zdravotnictví.“
Na facebookovém kanále šéfa ANO to bude znít zodpovědně. Ve skutečnosti ale jde o ryzí populismus. Jako by si státy musely vybírat mezi bezpečností a sociálním státem. Německo, Polsko nebo pobaltské země přitom ukazují, že to jde dohromady – pokud je k tomu politická vůle.
Česko dnes stojí v situaci, kdy formálně možná závazek plní, ale fakticky ho obchází. Hrajeme si s čísly. A spojenci to vidí. Prověřit si armádní zakázky je v pořádku, žádné bezprostřední zeslabení obranyschopnosti letos asi nenastane. Ale o to vůbec nejde.
Bez NATO je bezpečnost Česka v troskách. A jak říká bývalý bezpečnostní poradce vlády Tomáš Pojar, kdyby se všichni chovali jako Česko, tak už žádné NATO není. Nejde se vézt a spoléhat na pomoc ostatních. Výdaje na zdravotnictví a sociální stát má doma každý.
O Trumpovi už byla řeč, Babiš mimo jiné spoléhá, že mu svá údajná specifika objasní. Doufá v sympatie za to, že také nosil červenou čepici a že v EU bude hájit MAGA linii a Trump to ocení? Že bude jakousi pátou kolonou amerického prezidenta v EU, podobně jako Viktor Orbán pomáhá zevnitř Kremlu?
To by pochopitelně za úsporu armádního rozpočtu vůbec nestálo, šlo by naopak o dvojí škodu. Navíc nikdo nikdy nemůže spoléhat na to, že nepředvídatelná godzilla jménem Trump takový obchod dodrží.
Ve financování armády zkrátka Babiš vykročil úplně špatnou nohou – a snad to co nejdřív napraví. Summit NATO se letos koná v Ankaře začátkem července, tou dobou by už měly být venku první návrhy českého státního rozpočtu na rok 2027. Ten už nesmí být pro ostudu.
