Článek
Napřed to hlavní. Ale musíme čtenáře varovat, je to předčasné prozrazení zápletky, snad ji nepopleteme: Na Velký pátek smí mít větší obchody otevřeno. Na Velikonoční pondělí musí mít naopak větší obchody zavřeno.
Předepisuje to zákon o prodejní době v maloobchodě, který ani po deseti letech existence nepřestává překvapovat spotřebitele a rozčilovat pravicové poslance. Ti už poněkolikáté navrhli, aby byl zrušen, k čemuž vláda tento týden zaujala neutrální stanovisko. Uvidí se.
Neměl pravdu Andrej Babiš, když se na vládní tiskovce podivoval, že „opozice to nepředložila za ty čtyři roky, kdy měli stoosmičku“, myšleno většinu ve Sněmovně. Jistěže zákon o zrušení zákona o otevírací době byl na programu i v minulém volebním období. Jen ho poslanci, tak jako kupu jiných, nestihli projednat.
Obchody s plochou větší než 10×20 metrů zůstaly poprvé zavřené 28. října 2016. První návrh na zrušení zákona padl už v prosinci 2017 (podepsán Petr Fiala a spol.). Další v září 2018 (podepsán Miroslav Kalousek a spol.). V roce 2019 navrhl zrušení Senát, nakonec to dopadlo tak, že zákaz přestal platit jen pro velkoobchodní prodejny (takže do Makra se dá jet i na Velikonoční pondělí.).
Pak jsme za covidu měli jiné starosti, a to i ohledně pravidel, kdy, kdo a jak může otevřít krám nebo v něm nakupovat. A o návrhu z roku 2024, který ve Sněmovně spadl pod stůl, už byla řeč výše. Ten zatím poslední má pořadové číslo 5. Minimálně.
Zákon o prodejní době, jehož mluvčím býval senátor za ČSSD František Bublan, patří mezi paragrafy s tím nejtužším kořínkem. Přežil i nález Ústavního soudu. Což bylo překvapení už kvůli tomu, že se autoři zákona výslovně přihlásili k omezení konkurence na úkor větších a ve prospěch menších obchodů, a přitom Ústava zaručuje právo na podnikání.
Pátý pokus (podepsáno 11 poslanců a poslankyň ODS) nemá o nic větší naději na úspěch než ty minulé. Znovu se na prvním místě argumentuje podnikatelskou svobodou. A také tím, že šlechetný úmysl - zaručit zaměstnancům velkých obchodů víc volna - opomíjí svobodnou vůli, zákoník práce a prostor pro dohodu mezi pracujícími a zaměstnavateli.
Bez hlubšího zdůvodnění, vlastně jen na základě oprávněného dojmu, že zaměstnanci supermarketů si zaslouží svůj soukromý čas stejně jako každý, přiznává různým lidem různé výsady. Kdo pracuje v obchodě o ploše 190 metrů čtverečních, toho se zákonné právo na sváteční odpočinek už netýká. Toho, kdo dělá jinde než v maloobchodě, jakbysmet.
Ústavní soudci to ale nevidí až tak zle a zdá se, že tyhle důvody ke zrušení zákona nepovedou.
Zákon se ale netýká jen těch, kteří obchody vlastní a těch, kteří v nich pracují. Z druhé strany něco „nařizuje“ i těm, kdo nakupují. Takže všem. Předepisuje, jak se mají v běžném životě zařídit. Kdy mohou jít do supermarketu a kdy tam narazí na zavřené dveře.
To jistě není samo o sobě žádná tragédie, příkoří, žádné porušování spotřebitelských lidských práv. Státní pravidla pro otevírací dobu jsou běžná všude. Česká cesta je ale až moc svérázná. Důkazem je už to, že se i po deseti letech před každým svátkem na internetech mocně vyhledává, co se v maloobchodě bude dít tentokrát. Je to na jednu stranu takové malé dobrodružství, kvůli kterému nikdo hlady neumře, na druhou ale…
Speciálně zákony takzvaně pro všední den - třeba jako dopravní předpisy - by měly být založené na nějaké všeobecné srozumitelnosti, proč je to „právě takhle“, a ne „třeba taky jinak“. Když jim základ srozumitelnosti schází, může to mít vícero důsledků.
Například, že se takový zákon nebere vážně (to u otevírací doby moc nejde). Nebo že se bere jako zbytečnost, která komplikuje život (to u otevírací doby v českém podání naopak přichází v úvahu). Každopádně to nepřispívá k žádoucímu dojmu, že respektem k zákonům si prospíváme navzájem všichni.
Zákon zavírá větší obchody o osmi svátcích, o těch zbývajících se v nich nakupovat může. Pravidlům schází vnitřní logika, působí svévolně, jako kdyby se zapíchnul prst do kalendáře.
Nemusí se nutně rušit bez náhrady. Jiná možnost je opravit je, aby byly přívětivější, pochopitelnější k zapamatování. A také se dá, což je zdaleka nejpravděpodobnější varianta, zvyknout na ta dosavadní, tak jak to už deset let s lehoučkou námahou zkoušíme.
Všechno jde. Z Brna do Prahy se také dá jet přes Kroměříž. Ale proč, že?
