Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Ve dvou evropských zemích nastupují nové vlády. Oba kabinety nemají rády zvyšování daní. Oba premiéři šli do politiky kvůli úplně jiným tématům, než je obrana.
Je mezi nimi ale jeden zásadní rozdíl: zodpovědnost vůči své zemi.
V Nizozemsku nastupuje středopravicová vláda premiéra Roba Jettena a před veškeré své stranické priority vládní strany předřadily závazky země: Ty zní podle výsledků posledního summitu NATO v Haagu navýšit obranné výdaje na 3,5 procenta HDP na armádní potřeby do roku 2035, na širší obranné projekty pak vydávat dalších 1,5 procenta HDP.
Nizozemci už nyní dávají na obranu 2,5 procenta HDP, přesto Jetten respektuje závazky země a povolební popularitu si ničí nijak lákavou nabídkou svým spoluobčanům: mírné snížení výdajů na sociální věci a zdravotnictví a k tomu zvýšení daně z příjmů pro firmy i fyzické osoby. Zvýšenou daň nazývá „freedom tax“, tedy „daň za svobodu“. Bez takto získaných pěti miliard eur navíc by Nizozemsko dostát svým závazkům nezvládlo.
V Česku také nastoupil nový premiér. I Andrej Babiš je vázán haagskou dohodou, na rozdíl od Jettena byl ještě nedávno i velkým fanouškem amerického prezidenta Donalda Trumpa, který vyšší výdaje v NATO prosadil. A ač jsme výrazně blíže k Rusku, které nás stále považuje za svou sféru vlivu, dáváme na obranu méně než Nizozemci.
Přesto Babiš říká zjevnou nepravdu, že vůči NATO žádný závazek nemáme. A ministr obrany Jaromír Zůna potvrdil, že letošní výdaje na obranu zůstanou na úrovni dvou procent HDP.
Babiš si určitě udrží popularitu déle než Jetten. Který z premiérů se ale lépe stará o „naše lidi“?
Babišova politická figura
Abychom Andreji Babišovi nekřivdili. Jsou i jiné země Severoatlantické aliance, jež otevřeně deklarují, že se do plnění haagského závazku nijak neženou. Opakovaně to řekl třeba španělský premiér Pedro Sánchez. A Trump mu za to opakovaně vzkázal, že by taky mohl být z NATO vykopnutý. Ve východním křídle Aliance je však Babišův přístup unikátní. Platí celkem jasná úměra: Čím blíže je země k Rusku, tím rychlejší má nárůst výdajů na obranu. Kraluje Polsko, které se už teď blíží pěti procentům HDP, mezi třemi a čtyřmi procenty se pohybují baltské státy.
Je velmi nepravděpodobné, že by český premiér na evropské a mezinárodní scéně se „španělským“ názorem na obranné výdaje dlouhodobě vydržel. Pravděpodobně opět vidíme jeho klasickou politickou figuru: Zastávat populistický názor tak dlouho, dokud je to možné a generuje to protestní podporu, a pak najednou obrátit o 180 stupňů a tvářit se jakoby nic. Jestli bodem zvratu bude výhrůžný telefon od Trumpa, ze kterého Babišovi spadne červená kšiltovka, nebo to bude tlak Bruselu, který opomine Česko při rozdělování eurofondů na obranu, to uvidíme asi během pár následujících měsíců.
Pravý vzkaz z Nizozemska však není o tom, zda plnit spojenecké závazky, ale jak je plnit. A tady je třeba kritizovat nejen současný kabinet národního sobectví Andreje Babiše, ale i předchozí kabinet vyššího principu mravního Petra Fialy. Ten chtěl chvályhodně na obranu přidávat každý rok 0,2 procenta HDP, už ale zapomněl říct, z čeho se to zaplatí. Hlavně v tuzemském předhánění, kdo slíbí nižší daně, nemluvit o něčem, jako je „freedom tax“…
Armádní Potěmkinovy vesnice
Při stávající struktuře výdajů a příjmů státního rozpočtu je nemožné vyšší obranné závazky poplatit. Nejde ani tak o to, že je rozpočet jako celek silně deficitní, ale spíš o to, že by si obrana „odřízla“ z výdajů příliš velké sousto. Jestliže nyní je to nějakých sedm procent výdajů státního rozpočtu, pět procent HDP na obranu v roce 2035 by už představovalo skoro pětinu výdajů.
Co s tím? Můžeme jít cestou jako Nizozemci, ale třeba i baltské národy – i tam zvyšují poměrně razantně daně. Estonsko tomu neříká „daň za svobodu“, ale „obranná daň“, jde ale o úplně stejné navýšení daní na armádu. Ne náhodou si tyto fiskálně ostražité národy raději vybraly menší rozpočtové zlo (zvýšení daní), než aby dopustily velké rozpočtové zlo (výrazně deficitní rozpočty).
Určitě to není jediná cesta k financování obrany. Trochu jinak na to jdou třeba sousední Poláci, nyní rekordmani v evropském navyšování obranných výdajů. Ti k rozpočtovému financování přidali speciální Fond podpory armádních sil, pro který tamní rozvojová banka upisuje dluhopisy. Výsledkem jsou mimořádné peníze pro armádu a také mimořádné schodky veřejných financí.
Čtěte také od autora
Je jen na politicích, zda si vyberou nizozemskou, baltskou, polskou, či nějakou jinou cestu, jak financovat českou obranu. Nějakou si ale vybrat musí a ta musí fungovat stabilně alespoň deset let. Je naprosto nemožné, aby se armáda zhostila své povinnosti bránit se spojenci tuto zemi, pokud výměna politické reprezentace znamená najednou o 21 miliard korun méně na nákupy v tomto roce. Takto se dají financovat maximálně armádní Potěmkinovy vesnice.
Je pochopitelné, že ty politické síly, které si přejí co nejslabší obranyschopnost České republiky a není jim proti mysli kremelský požadavek návratu hranic NATO před rok 1997, se budou zaklínat „našimi lidmi“, imperativem nízkých daní a že se obranný rozpočet má každý rok dělat až z toho, co zbude.
Neměli bychom jim na to skočit. V zájmu „našich lidí“. V zájmu zachování české státnosti.
