Článek
Mikuláši Minářovi se to zase povedlo. Vizuální dojem z demonstrace Milionu chvilek na pražské Letenské pláni byl znovu úctyhodný a je celkem jedno, kolik desítek tisíc lidí kdo různými nástroji napočítá. Bylo to velké. Organizační talent a aktivizační schopnosti mladého nedostudovaného teologa s bakalářským titulem v oboru humanitní vzdělanosti nelze neobdivovat.
V čem spočívá kouzlo jeho spolku a jeho osobně, je trochu záhada. Rozhodně nejde o politický talent v tradičním slova smyslu. Naopak pokus o politické angažmá se stranou Lidé PRO skončil naprostým fiaskem. Na druhé straně tlak Mináře a jeho podporovatelů z let 2020 a 2021 zcela prokazatelně sehrál roli ve vzniku dvou předvolebních koalic, které pak zásadně uspěly ve sněmovních volbách na podzim 2021.
Minář se tak jeví spíše jako mistr nepřímého politického vlivu, který stranickým politikům nedokáže konkurovat, zato jim dokáže sugestivně vnucovat agendu a témata k přemýšlení.
Někteří vládní politici vnímají demonstrace Milionu chvilek jako snahu o popření demokracie či výsledku voleb. Nic není vzdálenější pravdě. Občanské shromáždění a poklidné projevení občanského postoje je naopak výsostným projevem demokracie. A v konkrétním případě letenské demonstrace také výsostným uznáním výsledku voleb. Právě respekt k výsledku voleb a plné vědomí volební porážky vede účastníky demonstrace ke znepokojení nad některými kroky nové politické většiny. Minářova aktivita je přímou antitezí k dávnému nehoráznému výroku Miloše Zemana, že údělem poražených ve volbách je „shut up“. A je to antiteze velmi vítaná.
Na druhé straně si nešlo nevšimnout, že tentokrát plné Letné chybělo jasnější, plnější, soustředěnější poselství. Na demonstraci se mluvilo tak trochu o všem a tak trochu o ničem.
Když jeden z nejlepších českých ekonomů Daniel Münich zdůrazňoval na pódiu před vysokými desítkami tisíc lidí potřebu kvalitního legislativního procesu, řádného připomínkového řízení, dodržování zásad dobrého vládnutí a důležitost hodnocení dopadu regulace (RIA), měl úplnou pravdu. Dosavadní legislativní práce Babišovy vlády je noční můra, což může mít velmi reálné a bolestivé dopady do každodenního života. Jakkoli se Münich poctivě snažil mluvit srozumitelným jazykem a jakkoli je poselství o kvalitě procesu RIA nesmírně důležité, na pódiu obří demonstrace nutně působí poněkud nepatřičně.
Demonstrace Milionu chvilek před pěti šesti lety měly jasné zaměření, jedno dvě zřetelná sdělení. Střet zájmů Andreje Babiše. Podezření na zásahy do justice.
Sobotní akce na Letné se Babišově současné vládě snažila vytknout úplně všechno – politiku v obraně, kultuře, zemědělství či životním prostředí, ohrožování veřejnoprávních médií a neziskového sektoru, vztahy s „oligarchy“. To všechno se proloží aktuálním protestsongem sporné kvality, osvědčenou Modlitbou pro Martu, projevem Zdeňka Svěráka a přáním k jeho narozeninám a celé se to uzavře hymnou. Výslednicí těchto četných vektorů je nakonec „jen“ všeobecný nesouhlas s vládnoucími politiky a jejich kroky, případně hodnotovým nastavením. Což je legitimní, ale ne moc silné poselství.
Stěžejní částí demonstrace byl obsáhlý projev Mikuláše Mináře ve druhé polovině akce. Z velké části šlo o motivační řeč k občanské i politické aktivitě. To je velmi správné, ale před impozantním publikem pořád trochu málo. Zároveň v této řeči (konečně) zřetelně vykrystalizovala jedna priorita „chvilkařů“, totiž obrana veřejnoprávních médií. Pokud prý vládní politici v červnu přijdou s návrhem na zestátnění ČT a ČRo, „uvidí, co ještě neviděli“. Za tímto účelem má vzniknout volně organizované „občanské podhoubí“.
Kdyby se celá demonstrace dokázala tematicky soustředit kolem tohoto projevu, dávala by jako celek mnohem větší smysl.
Vzhledem k tomu, jaké nejhmatatelnější politické důsledky dosud Minářovy aktivity měly, bylo dobré naslouchat i jeho poselství politickým stranám (zejména opozičním). Minář správně vycítil ducha povolební doby, v níž jsou předvolební aliance zprofanované a poražené strany se soustředí na vlastní značky.
Zcela konkrétní požadavek na předvolební spojování sil z roku 2020 byl tentokrát nahrazen spíše abstraktními otázkami a „úkoly“. Strany se mají soustředit na reflexi vlastních chyb, otevřít se spolupráci s mladými, učinit se prostupnějšími pro nové politické talenty.
Pozoruhodná byla Minářova výzva, aby strany definovaly „červené linie“, při jejichž překročení aktuální vládní většinou by byly opoziční strany ochotné osvobodit Babiše od spolupráce s SPD a Motoristy a nabídnout mu podporu menšinové vlády. Zdálo se, že tahle debata už je nějaký čas vyřešená, ale možná jí výzva z Letné dá nějaký nový impulz. (Ne že by cokoli nasvědčovalo tomu, že Babiš o takovou nabídku stojí nebo by o ní byl ochoten uvažovat.)
Sobotní Letná jako celek vyzněla trochu do ztracena. Pro Babišovu vládu byla nanejvýš připomínkou, že ve společnosti existuje nezanedbatelný odpor vůči její politice. Na což by při bezradnosti opozice, která se složitě sbírá z volební porážky, bylo snadné zapomenout. Jinak se ale po vládě nechtělo skoro nic, většina výzev mířila na opoziční strany.
Což je na tak masovou akci trochu slabé. A vybízí to k otázce, zda Minář nevyplýtval svůj organizační talent a vůli desítek tisíc lidí trmácet se do Prahy v nevhodnou dobu. A zda bude mít dost sil přesvědčit srovnatelný dav, aby se ozval ve chvíli, kdy se skutečně odehrají konkrétní kroky s širokým společenským dopadem.
